Iris

Dopis voní po růžích, ale ne po těch čerstvých. Nejsou sladké. Ani jemné. Tyhle růže páchnou smrtí. Zvadle. Pohřbeně. Je to jednoznačná urážka toho, čím Děsivý dvůr kdysi býval, a já přes pouto druhů cítím Lucienův hněv.

„Moje sestra je mrcha,“ zamumlá, zvedne dopis a svraští obočí.

„Copak?“ zeptám se.

„Jen kontroluju, jestli to není prokleté.“

Lucien se soustředí a já cítím, jak se kolem něj