Iris

Čas se zpomalí. Místnost, stůl, hnijící hostina – to všechno se ztrácí v matné šmouze.

Jediné, co vidím, je stříbrná čepel chvějící se u mého hrdla. Lucienova ruka je pevná, ale jeho oči jsou prázdnější než čistý, nepopsaný papír. Není v nich žádná emoce. Žádné poznání toho, kdo jsem. Pouto mezi námi? Mlčí.

Prázdné.

Dech se mi zadrhává v hrudi. Takže takhle to skončí. Ne křikem, ne ohněm. Ale