Iris

Probouzím se do ticha.

Není tu žádné měkké světlo, ptačí zpěv, vůně jehličí nebo sněhu. Jen klid. Celé tělo mě bolí. Někde ostře, jinde tupě. Ale žiju. To by mělo stačit.

Nestačí.

Kde to k čertu jsem? Tahle postel je příliš velká. Prostěradla jako pavučiny. Voní... po levanduli? A je tu i tenhle nadýchaný polštář, co mi podpírá hlavu, ale nepamatuji si, že bych si lehala. Nepamatuji si nic od