Zane

Tábor stavíme mlčky. Neozývá se tu žádný lesní hluk. Žádný vítr, žádní ptáci, žádné šustění listí. Jen to ticho další říše, která tají dech.

Isla se pohybuje pomalu, vleče končetiny, jako by byly pro těch pár svalů, co jí zbylo na vyhublém těle, příliš těžké. Já stavím stan a ona rozkládá plachtu, oči má prázdné, ústa pevně sevřená. Nežádá o pomoc. Nemluví, pokud to není nutné.

Nelíbí se mi t