Isla

Nejhorší na tom není to, že si mě nepamatuje.

Ale to, že se u toho snaží být milý.

Zane stojí pár kroků ode mě, ramena napjatá, čelist zaťatá, z celého těla mu vyzařuje nepohodlí, ale jeho hlas? Ten je tichý. Opatrný.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se.

Jako bych to byla já, kdo je tady z toho všeho přemožený.

Chce se mi smát. Nebo brečet. Nebo se možná jen propadnout do země a už nikdy nevstát.

„Jsem