"Co to vůbec znamená?" zeptal se Kaelen. Ta slova ho přikovala doprostřed stísněné místnosti, jeho mysl bojovala s tím, aby zpracovala otcovo záhadné tvrzení o vstupence do bohaté rodiny.

"Přestaň mluvit a jdeme!" zamumlal pan Pryce, poháněn naléhavostí jejich situace. "Musíme zmizet dřív, než se ti rváči, cos knokautoval, probudí z toho svýho šlofíka."

Kaelen zůstal ztuhle stát v ohromeném tichu a zíral na svého otce. Pan Pryce, vycítivši nebezpečné váhání, k němu přistoupil zezadu a agresivně ho strčil směrem k otevřeným dveřím.

"Hej! Dávej bacha," zabručel Kaelen, zavrávoral dopředu, než chytil rovnováhu. "Jak to, že čím jsi starší, tím jsi agresivnější?"

"Řekl jsem, jdi!" vyštěkl Pryce. Násilím postrčil svého tvrdohlavého syna přes práh, ignorujíc Kaelenovy verbální stížnosti a fyzický odpor.

Vyšli na chodník. Několik místních zvědavců se zastavilo, jejich rozpačité pohledy se upřely na podívanou, jak starý muž postrkuje mladšího muže po ulici. Pryce je naprosto ignoroval a dál držel ruce na Kaelenových zádech, aby ho udržel v pohybu.

"Fajn, jdu! Přestaň do mě strkat," zamumlal Kaelen a vrhl přes rameno tázavý pohled. "Ale musíš mi říct, kam jdeme."

"Všechno, co potřebuješ vědět, je, že tohle místo je teď pro tebe to nejbezpečnější," trval na svém Pryce, jeho tón byl pevný a prosycený zoufalou úzkostí. Zastavil se na obrubníku a stiskl Kaelenovu paži. "Než odejdeme, něco mi slib. Až tam dorazíme, nesmíš způsobit žádný potíže. Po celou dobu budeš držet hlavu dole."

Kaelen si povzdechl, těžce pociťujíc váhu otcovy úzkosti. "To už teď zní hrozně."

"Kaelene!" Pryceovi přeskočil hlas. "Teď není čas na vtipy. Slib mi to!"

Kaelen se neochotně poddal. "Jo. Jasně. Slibuju."

O pár minut později si mávli na taxi. Přetrpěli napjatou, trýznivě tichou jízdu přes celé město. Ani jeden z nich nepromluvil jediné slovo.

Taxík nakonec zastavil před obrovským, luxusním plotem střežícím honosné sídlo. Kaelen a pan Pryce vystoupili na nedotčený chodník a přiblížili se k masivním branám. Pryce sebevědomě stiskl tlačítko interkomu a čekal.

Jejich příjezd do tohoto domnělého útočiště se však setkal s okamžitým, nevyprovokovaným nepřátelstvím. Ze své budky vystoupil člen ochranky, jeho pohled přelétl po obnošeném oblečení pana Pryce, než si změřil Kaelenův ošumělý vzhled. Jeho obličej se zkroutil do ošklivého úšklebku čistého znechucení.

V domnění, že jde o žebráky, strážný vyštěkl: "Nemám žádný peníze, který bych vám dal. A teď vypadněte!"

Kaelenovy pěsti se okamžitě pevně sevřely podél těla. Jeho výbušná povaha ožila, jak jím projela náhlá touha úder vrátit. Než stačil udělat krok, ruka pana Pryce se mu sevřela kolem zápěstí a plynule ho ukotvila na místě.

Pryce, zachovávající si klidné a důstojné vystupování, se podíval strážnému do očí. "Omlouvám se za to nedorozumění, ale my nejsme žebráci. Můj syn a já uctivě žádáme o slyšení u paní Agathy."

Strážný odpověděl tím, že propukl v hlasitý, posměšný záchvat smíchu, záměrně se snaže dvojici vyprovokovat. Smál se tak moc, že mu z koutků očí tekly slzy.

"Nejste žebráci? Jasně," odfrkl si strážný. "Vy dva mě neoblafnete. Viděl jsem už nespočet lidí, jako jste vy, a vždycky říkaj, že nejsou žebráci. Ale nakonec je stejně musím z očí paní Agathy násilím odstranit sám."

Kaelenovy klouby na rukou zbělely. Jeho oči zledovatěly, když na posmívajícího se strážného upřel nebezpečný pohled.

"Podívejte," zopakoval Kaelen a jeho hlas klesl do hluboké, nebezpečné tóniny. "Můj táta a já nehledáme žádný problémy. Jen si potřebujeme promluvit s tou paní Agathou."

Strážného pobavení se kvůli domnělé neúctě okamžitě proměnilo v rozzlobené nepřátelství.

Bez varování strážný zvedl svůj těžký bezpečnostní obušek a agresivně se po Kaelenovi rozehnal.

Ve zlomku vteřiny sebeobětování se Pryce vrhl vpřed a hodil své tělo do cesty zbrani. Obušek narazil přímo do jeho vlastní paže a schytal tak brutální, kosti drtící ránu.

Když Kaelen viděl, jak byl jeho starý otec sražen k zemi, začala v něm vřít vražedná zuřivost. Jeho svaly se napjaly, připravené explodovat v čiré násilí.

"Nemyslím si, že vás moje babička platí za to, abyste napadal starší lidi."

Těžkým napětím prořízl uklidňující, ale velitelský hlas.

Než mohl Kaelen ránu oplatit, k branám přistoupila úchvatně krásná žena. Její lesklá pleť a elegantní ebenově černé vlasy okamžitě upoutaly Kaelenovu pozornost a nevysvětlitelně a zázračně utišily bouři násilí v jeho hrudi. Jeho hněv začal pomalu ustupovat.

Její velitelská přítomnost vyvolala ve strážném okamžitý strach.

"Slečno Sereno," zakoktal strážný v absolutní podřízenosti a okamžitě upustil svou zbraň na zem.

Žena ladně prošla kolem vyděšeného strážného a zastavila se přímo před panem Prycem. "Dobrý den. Jsem Serena, nejmladší vnučka prestižní rodiny Henshawových," představila se. "Cítím za tuto potyčku zodpovědnost, a tak se vám upřímně omlouvám. Prosím, dejte mi číslo svého účtu, abych vám mohla nabídnout peněžní kompenzaci za jeho násilné jednání."

Pryce prudce zavrtěl hlavou. Odtáhl svou paži a charitu vyloženě odmítl. "Nepotřebuji peníze."

Serena v šoku zamrkala a její hluboce zvědavé modré oči se rozšířily. "Oh. Co si tedy přejete?"

Pryce narychlo pustil její ruku. Přitáhl si Kaelena blíž k sobě, setkal se se Sereniným pohledem a odhalil svůj pravý účel.

"Mám u sebe dopis nesoucí oficiální pečeť rodiny Henshawových," oznámil Pryce pevně. "A myslím, že je konečně načase, aby ho paní Agatha dostala."

Zaujmutá tímto smělým tvrzením si je Serena chvíli prohlížela, než jemně přikývla. "Pokud je to tak, pak mě prosím následujte."

Strážný narychlo ustoupil stranou, poníženě si něco mumlal pod vousy. Serena je osobně doprovodila za brány a vedla je hluboko do rozlehlého sídla.

O několik minut později vstoupili do honosného, bohatě zdobeného obývacího pokoje sídla. Serena zdvořile ukázala na luxusní polštáře a nabídla Kaelenovi a jeho otci místa k sezení.

Nicméně, ještě než se vůbec stihli usadit, napochodovala do místnosti impozantní starší dáma. Její obličej se v okamžiku, kdy na ně pohlédla, přísně zkroutil do drsného, hluboce odsuzujícího zamračení.

"Sereno," dožadovala se matriarcha a její hlas se rozléhal místností. "Proč jsi dovolila, aby si na mou asketickou pohovku sedli dva bezdomovci?"

Serena byla viditelně sevřena strachem. Už tak vedla těžký boj do strmého kopce, aby dokázala svou hodnotu jako nejvyšší dědička rodiny, neustále podkopávána, protože její otec byl matriarchiným nejméně oblíbeným dítětem.

Jakmile Kaelen uslyšel matriarchinu do očí bijící urážku, jeho potlačovaný, výbušný hněv se rychle probudil. Čelisti se mu pevně sevřely. Chtěl vybuchnout, ale spolkl jedovatou odpověď, kterou měl na jazyku, aby dodržel těžký slib, jenž dal svému otci, že bude držet hlavu dole.

Zůstávající i přes do očí bijící neúctu naprosto klidný, pan Pryce se narovnal. S neochvějnou, vážnou tváří se podíval přímo na nepřátelskou paní Agathu.

"Oficiálně se omlouvám za jakékoli nepohodlí, které by vám naše náhlá přítomnost mohla způsobit, paní Agatho," prohlásil Pryce hladce. Udržel její pohled a neukázal žádný strach, když svrhl masivní bombu. "Ale podle oficiální listiny, kterou mám u sebe, se má můj syn se Serenou oženit."