Harper dychtivě odklopila dřevěné víko. Hruď jí zalila náhlá vlna očekávání. Naklonila se dopředu a přejela vnitřek pohledem, očekávajíc řadu masových konzerv, vzácný plánek na výrobu nebo možná i poctivou tabulku čokolády.

Její nadějný úsměv pohasl.

Vnitřek byl prázdný. Nenašla žádné rezavé hřebíky. Nenašla žádné zbytky užitečného materiálu. Dno bedny jen pokrývala tenká vrstva bílé námrazy. Prázdný prostor na ni zíral zpět jako tichá pointa krutého vtipu.

Než vůbec stihla sáhnout dovnitř, dřevěná bedna zmizela. Nerozpadla se na použitelné dříví; prostě se jí před očima rozplynula ve vzduchu a nezanechala po sobě nic než obdélníkový otisk ve sněhu.

„To si snad děláte srandu,“ zuřila. V jejím hlase zazníval ostrý tón podráždění. Brodila se hlubokým, mrazivým sněhem půl míle. Nos měla zmrzlý na kost, svaly ji bolely a za podstoupené riziko nedostala absolutně žádnou odměnu.

„Rozhodně prokletí. Moje štěstí je prostě prokleté.“

Sevřela topůrko své sekerky a píchla do prázdného prostoru, kde dříve ležela bedna. Odhrnula sníh, jen aby se ujistila, že se pod prašanem neukrývá tajná přihrádka. Nenašla nic než zmrzlou hlínu.

Ramena jí poraženě klesla. Zhluboka vydechla a sledovala, jak se dech mění v bílý obláček v mrazivém vzduchu.

„To je jedno. Musím jít dál. Najít něco jiného,“ zamumlala.

Zvedla ruku v rukavici, aby si oprášila sníh ze zimního kabátu. Zrovna když se pohnula, mrtvolné ticho zamrzlé pustiny prořízlo tiché zašustění. Vycházelo z nedalekého shluku uschlých keřů.

Harperino tělo ztuhlo. Její stisk v kožené rukavici pevně sevřel dřevěné topůrko sekery.

„Kdo je tam?“ vyhrkla ostře.

Klesla do hlubokého dřepu a plížila se k místu, odkud zvuk vycházel. Sníh jí pod botami tiše křupal. Oči měla na stopkách a bedlivě prohledávala křoví. Pět yardů od ní sněhová závěj explodovala.

Z prašanu vystřelila hnědá šmouha. Harper zaměřila pohyblivý cíl.

Byl to mladý jelen. Jeho dlouhé, štíhlé nohy se krátce potýkaly s hlubokými závějemi, než našly oporu na ledové krustě vespod.

„To je maso,“ uvědomila si Harper. Oči se jí rozšířily náhlým hladem. Stále ještě naštvaná kvůli tomu hloupému vtipu s prázdnou bednou se v tu chvíli rozhodla, že tenhle chodící oběd nenechá utéct.

Uplatnila se její získaná statistika Obratnosti 9. Harper se odrazila od zmrzlé země a řítila se sněhem zvýšenou rychlostí.

„Vrať se sem!“ zařvala.

Nebyla sice tak ladná jako zpanikařené zvíře, ale její boty měly na ledu dobrý záběr. Její vylepšené svaly na nohou ji hnaly vpřed hrubou silou. Zkracovala vzdálenost a oči měla upřené na hnědou srst. Člověk proti jelenovi ve sprintu na sněžné pláni.

Vyděšený jelen pelášil přímo ke spletitému porostu jehličnanů před nimi. Harper znala terén. Pokud se zvíře dostane do temnoty lesa plného překážek, ztratí ho během několika sekund.

Harper se rozhodla ve zlomku vteřiny.

„To se nestane,“ zavrčela.

Přinutila se ze sprintu prudce zastavit, boty jí podklouzly o pár palců ve sněhu. Rozmáchla se házecí paží, svaly se jí pod kabátem napjaly a vrhla svou sekerku se vším, co její svaly druhé úrovně dokázaly.

Ocelová čepel se s rotací prořízla mrazivým vzduchem ve smrtícím oblouku.

Ozvalo se vlhké žuchnutí. Čepel se zabořila hluboko do jelenovy zadní nohy. Vystříkla jasně červená krev a zbarvila panensky bílý sníh.

Zvíře zaječelo v agónii. Těžce klopýtlo a svalilo se bokem do závěje. Ale vážná rána jen vybičovala jeho instinkt přežití na maximum. Vlekouc krvácející končetinu, odkulhalo do temné linie stromů a zmizelo z dohledu.

A vzalo s sebou i její zbraň.

Harper stála bez pohnutí. Zírala do stinného lesa se zatnutou čelistí.

„Uteklo to. A vzalo mi to sekeru. Mou importovanou sekeru,“ řekla. Odmítala tu ztrátu přijmout. Ta zbraň pro ni tady venku znamenala život, byl to nástroj, o který si nemohla dovolit přijít.

„Ne. Ať je ten jelen mrtvý nebo živý, já svou sekeru dostanu zpátky.“

Vytáhla z opasku náhradní sekeru. Sevřela studené topůrko a očima propátrávala zemi. Přes bílé závěje se táhla viditelná krvavá stopa směřující přímo do šerého lesa.

Harper se vrhla do stínů. Jakmile překročila hranici stromů, ubylo světla. Vzduch se zdál chladnější, uvězněný pod hustými korunami prastarých borovic. Sledovala karmínové skvrny, proplétala se mezi silnými kmeny, dokud ji stopa nedovedla přímo k úpatí masivní borovice před ní.

Harper zpomalila. Zadržela dech, potichu se plížila kolem tlustého kmene a pak na místě ztuhla.

Krvácející jelen ležel na zemi, boky se mu těžce zvedaly a kolem něj se pomalu tvořila kaluž krve.

Ale nebyl sám.

Nad umírajícím zvířetem se v obranném postoji krčila dospívající dívka. Na sobě měla hrubé oblečení sešité ze zvířecích kůží a širokých listů, které nechávalo její paže a ramena vystavené kousavému chladu. Holou kůži jí zdobily bledé magické vzorce. V rozcuchaných modrofialových vlasech měla vetkané drobné kvítky.

Harperiny oči okamžitě zachytily jasné důkazy její přirozenosti. Za zády se jí stáčel chlupatý ocas a napětím sebou cukal. Na vrcholku hlavy jí sem a tam škubaly špičaté uši a sledovaly každý zvuk v lese.

Elfka? Harperina mysl pracovala na plné obrátky, snažila se tu vizuální anomálii zpracovat. Nějaká zvířecí dívka?

Podivná dívka zaujala pozici na všech čtyřech a napodobovala divokou kočku střežící čerstvou kořist. Rty se jí ohrnuly a vycenila na Harper dva tesáky.

„Ehm... hej,“ promluvila Harper nahlas. Udržovala klidný hlas a ukázala jedním prstem přímo na krvácejícího jelena. „To je moje.“

Divoká dívka anglickým slovům evidentně nerozuměla, ale záměr pochopila.

Hluboko v hrdle dívky zaburácelo tiché zavrčení. Její jantarové oči hořely nepřátelstvím. Skrčila se ještě blíž k zemi a svaly měla napjaté jako pružinu připravenou prasknout.

Harper pevněji sevřela svou náhradní sekeru. Hlavou jí bleskla jediná, obávaná myšlenka.

A sakra...