„Pěkné.“ Harper přejela rukou v rukavici po hrubém dřevě svých nových saní. S touhle výbavou by zvládla v jednom zátahu odtáhnout čtyři nebo pět těžkých klád. Už si nemusí hrát na ubohého mravence, který se lopotí s roztroušenými drobky.

Ráno uteklo jako voda ve víru míhající se oceli a odletujících dřevěných třísek. Těžba dřeva dnes plnila dvojí účel: hromadění klíčového paliva a testování jejího vylepšeného těla, aby zjistila, co všechno snese.

„Ha!“ Její sekera se zakousla hluboko do kmene silné borovice.

Nával síly 2. úrovně byl nepopiratelný. Ještě před pár dny ji poražení jediného stromu stálo všechny síly, lapala po dechu a paže se jí po deseti mučivých minutách sekání třásly. Teď? Sedm čistých švihů a bylo hotovo. Borovice silná jako paže se s uspokojivým zaduněním zřítila do hlubokého prašanu. V kombinaci s pasivním bonusem z Nápěstníku průkopníka jí efektivita těžby připadala jako cheatovací kód.

V poledne už stála před tyčící se horou dřeva naloženou na saních. Hruď jí zalil hluboký pocit uspokojení.

„Celkem třináct stromů.“

Popadla tlustá lana a zabrala. Těžký náklad klouzal po sněhu a skluznice vyřezávaly hluboké, rovnoběžné stopy, zatímco si to kráčela zpět do bezpečné zóny. Její kroky zůstávaly jisté, nezasažené obrovskou váhou, kterou za sebou vlekla.

Zpátky uvnitř hranic tábora vložila svůj náklad do recyklačního rozhraní.

[Získáno: Běžné dřevo x78 (Poznámka: Násobitel výnosu ovlivněn nápěstníkem a kvalitou nástroje. Aktuální poměr: 1:6)]

„Sedmdesát osm jednotek,“ podotkla a zkontrolovala obrazovku inventáře. „Plus to, co už mám v zásobě, takže jsem teď s dřevem bezpečně přes stovku.“

Harper si z čela setřela tenkou vrstvu potu. Navzdory mrazivé okolní teplotě se vlivem neúnavné práce celá rozehřála. „Dobrá, dřevo je oficiálně vyškrtnuté z krizového seznamu,“ zamumlala do prázdna. „Teď jsou na řadě bedny. Jídlo. Vzácné materiály.“

Oběd se skládal z obvyklé duši drásající systémové podpory: suchého chleba a vodnatého džusu. Mechanicky žvýkala, zírala na stěnu srubu, zatímco její paměť ji mučila bohatou, lahodnou fantomovou chutí onoho hovězího guláše z vojenské dávky. Potřebovala skutečnou potravu. A to brzy.

Po krátkém třicetiminutovém odpočinku na doplnění ukazatele výdrže zkontrolovala čas. Jedna hodina odpoledne. Slunce dosáhlo svého nejvyššího bodu a nabízelo tu nejlepší viditelnost a alespoň zlomky denního tepla.

Harper na sebe navlékla další vrstvy. Těžký zimní kabát, sněhule, tónované brýle a rukavice odolné proti proříznutí. Na taktický opasek si zavěsila dvě lehké ruční sekery a do pravé ruky popadla těžké tesařské kladivo.

„Jdeme na to.“

Nasála do plic ostrý, kousavý vzduch, rozrazila bránu tábora a otočila se zády ke známé linii stromů. Čelila nekonečné, nedotčené bílé prázdnotě, která na ni čekala venku.

Vteřinu poté, co překročila neviditelnou hranici ochranného poloměru svého táboráku, pustina udeřila. Chlad do ní narazil jako fyzická zeď. Její výbava to ustála – obzvlášť ta termo základní vrstva +5 odváděla pořádný kus práce – ale vítr v sobě nesl štípavý mráz, který se jí snažil prosáknout až do morku kostí.

V koutku oka se jí vznášela systémová zpráva: [Vzdálenost od tábora: 50 metrů.] Slabá modrá šipka ukazovala zpět k jejímu srubu. Tahle jediná funkce jí dodávala odvahu jít dál a drasticky snižovala riziko, že ztratí orientaci.

Harper se plahočila vpřed. Boty se jí nořily hluboko do prašanu, takže při každém kroku musela vynaložit vědomé úsilí, aby je uvolnila. Krajina nenabízela nic jiného než oslepující bělost. Ze sněhu se občas tyčily rozeklané černé skály, nebo se kvílícímu větru vzdorně stavěly kostlivé, zkroucené zbytky mrtvých stromů.

Izolace na ni těžce doléhala. Být jedinou živou duší ve zmrzlé propasti by zlomilo leckterou slabší mysl. Někdo jiný by se možná rozběhl zpátky k ohni ještě dřív, než by ušel půl kilometru. Ale ne Harper. Neustále kmitala očima a prohledávala každý stín. Ano, lovila bedny, ale také dávala pozor na pohyb. V hlavě se jí neustále dokola přehrávaly hororové historky z globálního chatu o hráčích roztrhaných vlky nebo rozcupovaných medvědy. Tohle nebyla žádná odpočinková túra. Tohle byl lovecký revír a ona představovala jednohubku.

Uplynulo dvacet minut. Odhadovala, že je asi pět set metrů od tábora.

Nic.

Žádné bedny. Žádné stopy. Jen nekonečný sníh.

„To mám fakt tak podělanou smůlu?“ zabručela a začalo se do ní vkrádat zklamání.

Zastavila se, připravená otočit se a zkusit to novým směrem, když její pozornost něco upoutalo. Padesát metrů od ní, zastrčené za táhlou sněhovou závějí. Barevná skvrna narušila monotónnost.

Nebyla to oslepující bělost sněhu. Ani mrtvá čerň skály.

Hnědožlutá. Struktura dřeva.

Harperino srdce těžce zabušilo. Okamžitě klesla do nízkého dřepu a prsty pevně sevřela rukojeť svého tesařského kladiva. Plížila se vpřed a pečlivě kladla boty do prašanu, aby minimalizovala hluk.

Jak se vzdálenost zmenšovala, tvar získával jasné obrysy.

Bedna.

Napůl zasypaná ve sněhové závěji ležela zvětralá dřevěná bedna.

„Konečně!“

Tep jí bušil do žeber, ale taktická paranoia držela její nohy pevně na zemi. Odmítala se tam vrhnout naslepo. Zastavila se deset metrů od ní. Na vteřinu pustila kladivo, sebrala těžký kámen a vrhla ho do závěje přímo vedle své kořisti.

*Žuch.*

Kámen se zabořil do sněhu. Harper zadržela dech a očima těkala ze strany na stranu. Čekala, že se ze závěje vyřítí obrovský vlk, nebo se ozve kovové klapnutí skryté medvědí pasti.

Nic se nepohnulo. Pustina zůstala mrtvá.

Těžce vydechla, zachovala maximální ostražitost a krok za krokem se sunula vpřed. Teprve když stála přímo nad hnědožlutou krabicí a naposledy zkontrolovala okolí, klesla na kolena.

Byla menší než její počáteční bedna zpátky v táboře.

Harper vklínila ocelové čelisti svého kladiva pod zmrzlé dřevěné víko. Zatlačila dolů a opatrně využila páky.

*Cvak.*

Před brýlemi jí zablikala zářící systémová zpráva:

[Získáno: Náhodná bedna se zásobami z divočiny (Dřevěná)]

[Otevírám...]

Kolem ní kvílel vítr a mrskal jí o kabát ledové vločky. Harper ztuhla, každý sval napjatý v extrémním očekávání. Maso? Vzácný nákres? Čokoláda?

*Křup.*

Fyzická západka povolila.