Sadie se hnala vpřed a její mysl pohlcovaly naléhavé přípravy, které byly zapotřebí k přežití blížící se Potopy a Kyselinových bouří, jež budou následovat v jejích stopách. Přitáhla si notebook blíž a ostré světlo obrazovky osvětlilo její soustředěný výraz v zatemněné ložnici. Utrácela tisíce dolarů v rychlém sledu za sebou, otevírala další záložky, aby si objednala výkonné odvlhčovače a bedny ohřívacích balíčků z páleného vápna. Až selže elektrická síť a praskne plynové potrubí, bude pro ně nehašené vápno tím jediným spolehlivým způsobem, jak ve vlhké a dusivé tmě převařit vodu a ohřát jídlo.

Na řadu přišlo specializované vybavení pro přežití toxického deště. Naplnila svůj digitální košík vojenskými plynovými maskami, ochrannými obleky proti chemikáliím, těžkými gumovými holínkami a profesionálním hasičským vybavením. Dbala na to, aby zajistila i dostatek dětského vybavení, protože potřebovala za každou cenu chránit Tobyho. Sledovala, jak se její digitální bankovní zůstatek ztenčuje děsivým tempem, a její oči ztěžkly. Svítící čísla na obrazovce se slila dohromady. Zhroutila se do vyčerpaného, neklidného spánku přes matraci a v duchu si neustále sčítala ty obrovské nákupní seznamy, které zoufale potřebovala dokončit dřív, než se svět utopí.

Druhý den ráno ji probudilo agresivní bzučení telefonu. Zamrkala na jasnou obrazovku a mhouřila oči na neznámé číslo, které blikalo na displeji. V okamžiku, kdy to zvedla, se z reproduktoru ozval Bryceův zuřivý, prskající hlas.

„Sadie, proč jsi mě, sakra, zablo—"

Bez jediného slova Sadie hovor típla. Klepla na obrazovku a nové číslo zablokovala, čímž ho utnula dřív, než stihl formulovat další myšlenku.

Otevřela svůj notebook s chirurgickou přesností. Měla tu ještě jednu nedořešenou záležitost a měla v úmyslu ji natrvalo uzavřít. Přihlásila se na své studentské účty a systematicky vrhla do digitálního prostoru usvědčující video jeho motelové zrady. A u toho se odmítla zastavit. Sledovala, jak se ukazatel průběhu na obrazovce naplnil k uspokojivému, konečnému kliknutí, jak hladce spojila video do pečlivě zdokumentované infografiky. Obrázek podrobně rozebíral každý bankovní převod, který mu poslala, účtenky za zaplacené luxusní výlety, drahý amulet, o který ji prosil, a záznamy manipulativních zpráv, kde ji přemlouval, aby mu předala svou hotovost.

Tento výbušný soubor hodila přímo do všech vysokoškolských skupinových chatů, na fóra katedry a na nástěnky studentské rady, které spolu sdíleli. Jejich telefony se za pár vteřin začnou vařit a jejich reputace lehne popelem. Jako poslední tečku, oficiálně odeslala svému poradci žádost o přerušení studia na univerzitě. Navždy zavírala dveře za Brycem, Tessou a svým starým životem. Byli pro ni teď už mrtví.

Nechala digitální masakr za sebou, popadla klíče a jela přímo na Westportské farmářské tržiště. Ranní vzduch bzučel chaotickým denním ruchem – prodejci křičeli přes běžící motory, vysokozdvižné vozíky pípaly při couvání a náklaďáky vykládaly čerstvé zboží. Ostrá, zemitá vůně rozmačkané zeleně a vlhké půdy těžce visela ve vzduchu. Sadie bez problémů zapadla do davu, vzala si od prodejce desky s klipem a tajně si zajistila zásoby čerstvých plodin na třicet let, určené k uživení čtyřčlenné rodiny. Její prostorové úložiště udržovalo vše ve stavu pozastavené animace, což znamenalo, že čerstvé jídlo se nakonec spotřebuje v průběhu desetiletí bez jediného náznaku hniloby.

Koupila doslova hory vydatné kořenové a zářivé listové zeleniny. Systematicky objednala dvě stě padesát kilo od rajčat, lilků, cuket, brokolice, špenátu a křupavého řapíkatého celeru. Přidala tunu trvanlivých základních potravin, jako jsou tuříny a baby karotka, následované další půltunou těžkých škrobů – sladkých brambor a brambor russet. Monumentální objednávku zakončila bednami kukuřice, když si zajistila čtyři tisíce klasů sladké kukuřice spolu s obrovskými pytli zázvoru a česneku, které budou dochucovat jejich jídla po zbytek jejich života.

Prodejce objednávku sečetl. V jednom brutálním protažení karty zaplatila téměř sedmdesát devět tisíc dolarů.

Když jí zbylo méně než dvacet tisíc dolarů, na okrajích její mysli na chvíli zahlodala ostrá, mrazivá panika. Peníze mizely rychleji, než dokázala sledovat, a ona pořád ještě potřebovala maso, mléčné výrobky a ovoce, aby jejich zásoby na přežití doplnila. Zatlačila paniku dolů, odmítla ji nechat zapustit kořeny. Okamžitě se otočila a se svou dodávkou odjela od stánků se zeleninou k masivnímu velkoobchodu na okraji tržiště. Nacpala auto stovkami těžkých konzerv, nakoupila po třech stech konzervách konzervovaného masa, ryb, fazolí, kukuřice a ovoce. Kartonová plata stohovala sama, svaly se jí napínaly, když maximalizovala každý centimetr vybouraného interiéru a ujišťovala se, že se jí během jízdy nic neposune.

Právě když zaměstnanci obchodu dokončili nakládání posledních těžkých krabic do její vykuchané dodávky, zazvonil jí telefon.

„Sadie, právě jsme přistáli!“ Dianin hlas praskal v reproduktoru a nesl známou statiku letištního terminálu. „Asi za třicet minut jsme u tebe před domem.“

Přemožena náhlou vlnou úlevy Sadie pevně stiskla volant. Její rodiče, Gareth a Diane, konečně dorazili. Přesměrovala je rovnou na Westportské tržiště a nařídila jim, aby se s ní setkali poblíž jižního vchodu u tiché boční ulice.

Zaparkovala svou dodávku narvanou zásobami a čekala. O dvacet minut později přijel k obrubníku taxík. Gareth a Diane vystoupili. Vypadali přesně tak, jak si je pamatovala z nejvzácnějších vzpomínek, jejich tváře nebyly zatíženy hrůzami apokalypsy, kterou prožila. Hrdlo se jí stáhlo, fantomové vzpomínky na pohřbívání jejich rozleptaných pozůstatků hrozily, že ji udusí, ale ten žal polkla zpátky.

Dovedla je ke svému autu. Když se její rodiče konečně vyšplhali do prázdného interiéru její dodávky, strnuli. Zadní sedadla byla vytrhaná a prostor byl vysoko naskládaný tyčícími se hromadami zásob, těžkých krabic a vybavení na přežití. Mezi nákladem byla vklíněná jen jedna kovová stolička, aby si na ni mohl sednout Gareth.

Diane se usadila na sedadlo spolujezdce a tvář se jí stáhla mateřskou starostí. Natahovala se a vzala dceru za ruce. Její dlaně byly měkké a teplé, což byl děsivý kontrast k té pokryté puchýři a kyselinou spálené kůži, kterou si Sadie pamatovala z konce světa. Dianiny oči si Sadie prohlížely od hlavy až k patě, aby zkontrolovaly zranění. Najednou Diane ztuhla. Čelist jí spadla. Natahovala se, prsty se jí třásly a ukázala na Sadiinu tvář.

„Sadie... tvoje mateřské znaménko! Kam zmizelo?“

Gareth se zezadu naklonil a na čele se mu usadila hluboká vráska. Zíral na to, stejně zneklidněný tou bezchybnou kůží bez jizev tam, kde kdysi seděla ta tmavá, zubatá skvrna. „Nechala sis ho chirurgicky odstranit? Ne... vypadá to moc přirozeně. Kůže se nehojí tak dokonale.“

Sadie se do očí vehnaly slzy. Známé, dlouho ztracené teplo jejích rodičů prolomilo ten ztvrdlý, apokalyptický pancíř, který si za poslední dva dny vybudovala. Věnovala jim třesoucí se, hluboce dojatý úsměv.

„Tati,“ zašeptala hlasem hutným od emocí. „Pamatuješ, jak jsi mi říkal, že to znaménko je dar od Boha? Vypadá to, že jsi měl pravdu.“

Gareth a Diane si vyměnili zmatený, ustaraný pohled.

Jakmile se Sadie ujistila, že je okolní ulice opuštěná a okénka u dodávky pevně vytažená nahoru, podívala se jim do očí. Hlas jí klesl do vážného, panovačného šepotu. „Dobře se dívejte.“

Otočila se a položila rozevřenou dlaň přímo na obrovskou hromadu konzerv naskládaných v zadní části dodávky. V mrknutí oka polovina těch těžkých plechovek zmizela do vzduchu, tiše pohlcena do jejího prostorového úložiště.

Diane vydechla překvapením a dech se jí zadrhl v hrudi. Couvla, rukama horečně plácala do prázdného vzduchu tam, kde ještě před chvílí byly těžké krabice. Naklonila se přes středový panel a pátrala po podlaze, jestli tam nejsou skryté padací dveře nebo tajné přihrádky. „Sadie... je to nějaký kouzelnický trik?“

Sadie se jen klidně usmívala a vrtěla hlavou. Znovu se natáhla. Soustředila svou mysl a zaťukala na malou kovovou stoličku, na které seděl Gareth. Stolička v záblesku zmizela, čímž jejího otce shodila do nešikovného, omráčeného dřepu na podlaze dodávky.

Ztuhl na místě, neschopný slova. Ruce se mu vznášely ve vzduchu, oči měl doširoka rozevřené nedůvěrou a zíral do prázdného prostoru mezi svými botami.

Dalším plynulým mávnutím ruky Sadie předměty povolala zpět. Tyčící se stoh těžkých konzerv i kovová stolička se objevily přesně tak, jak byly předtím, přičemž kovové nohy stoličky měkce klaply o podlahu.

Sadie se k nim naklonila a zašeptala jim tu neuvěřitelnou pravdu. „Včera ráno to mateřské znaménko zmizelo. Místo něj jsem dostala tohle. Je to přenosná, soukromá prostorová dimenze. Vidím ji jen já a čas se uvnitř zastavil. Cokoli, co tam dám, zůstane naprosto stejné, když to zase vytáhnu.“

Aby své tvrzení jednoznačně dokázala, sáhla do prázdnoty svého prostoru. Vytáhla porci nudlí z Macaroni Deli, kterou si tam včera uložila.

Z těstovin se okamžitě začala vinout hustá, horká pára. Bohatá, slaná vůně horkého jídla zaplnila stísněnou dodávku, jako by bylo právě sundáno z vařící plotny.

Gareth a Diane zůstali zmrazení v naprostém šoku a zírali na to kouřící se jídlo.