**POHLED VAELIE**

Daxon se mnou chvíli zůstal i poté, co mě přinutil jíst. Vlastně nic neříkal, jen jsme seděli mlčky. Hádám, že jsme v bolesti toho druhého našli jakousi malou útěchu. Ač se to může zdát jakkoli zvláštní.

On je strůjcem tolika mých bolestí, a přesto jsem chtěla být v jeho blízkosti, i kdyby to mělo být jen na malou chvíli. Myslím, že samota zasáhne nejtvrději právě ve chvíli, kdy