POV: Astrid

Mám mokrou ponožku. S každým dalším trýznivým krokem prosakuje ledová voda obnošenou, roztřepenou dírou v podrážce mé kožené boty. Je to jen další vrstva utrpení přidaná ke každodenní existenci v chátrající vesnici Miretown. Zírám na blátivou zem pod svýma nohama, na hnijící dřevěné budovy, které se o sebe opírají, aby vůbec stály, na těžké, naběhlé mraky visící nízko nad hlavou. Všechno v mém zorném poli je chorobně, dusivě šedé. Nebe. Bláto. Vpadlé tváře lidí, kteří tu stojí kolem mě. Nikdo z nás nemá peníze na to, aby si natřel dům. Nikdo z nás už nemá energii starat se o estetiku. Přežíváme. Tak tak.

„Astrid?“

Silasův hlas proniká mými chmurnými myšlenkami. Otočím se, abych se podívala na svého dlouholetého nejlepšího kamaráda. Stojíme v nekonečné, břečkovité frontě před pekárnou a přešlapujeme v mrznoucím blátě, abychom udrželi krevní oběh v prstech u nohou. Každé ráno darujeme krev na vesnické klinice ve stejný čas, což znamená, že se každé odpoledne nevyhnutelně setkáváme v téhle bídné frontě na chleba. Nevadí mi to. Je to jeden z mála lidí v tomhle ubohém městě, jehož společnost skutečně snesu.

„Slyšela jsi, na co jsem se tě ptal?“ ptá se a nasadí přihlouplý úsměv. Odpověď už zná. Zase jsem uvízla ve vlastních myšlenkách.

„Promiň,“ zamumlám a pokrčím rameny. Z morku kostí mi vyzařuje vyčerpání, putuje po páteři vzhůru a zamlžuje mi mozek. Paže mě bolí tupým, vytrvalým tepáním. Záhyb lokte mám od tlusté jehly zbarvený do fialova. Žíly mám jako prázdné, dočista vyškrábané. Tento týden jsem darovala tolik krve jen proto, abych si vydělala hrstku ubohých „vladů“, že se mi mlží okraje zorného pole, když příliš rychle otočím hlavou. Jedu na výpary.

„Ptal jsem se, jak se dnes ráno cítí tvoje matka,“ opakuje Silas. Prohrábne si rukou tmavé vlasy a shlíží na mě. Je o hlavu vyšší než já, což mě nutí zvednout bradu, abych se mu mohla podívat do jeho hnědých očí. „Je jí už něco lépe?“

Každý boží den se mě Silas ptá, jak se má moje matka. Každý boží den mu odpovídám, že je to zhruba stejné, nebo možná o něco horší. Dnešek není výjimkou.

„Dnes ráno hodně kašlala,“ odpovídám a stahuji si svůj ošoupaný tmavě modrý plášť těsněji kolem ramen. Kdysi patřil matce, v dobách, kdy byla dost zdravá na to, aby ho mohla nosit ven. Látka je tak obnošená, že jsou její části téměř průsvitné a nenabízejí vůbec žádnou ochranu před kousavým podzimním větrem. „Ale udržela v sobě vodu. Žádné zvracení. Takže aspoň něco.“

„Dobře. Možná v sobě dneska udrží i ten chleba.“ Silas zůstává optimistický, což je vlastnost, kterou na něm obvykle oceňuji.

Známe se celý život. Chodili jsme spolu do vesnické školy. Teď, když je nám devatenáct, od nás vládnoucí rada vyžaduje, abychom buď vykonávali vyčerpávající veřejně prospěšné práce, nebo si našli stálé zaměstnání a přispívali tak Miretownu. Stálá práce je v dnešní době mýtus. Protože se musím starat o dva mladší sourozence – Tarana a Fionu – a o matku upoutanou na lůžko, pomáhám každé ráno se svozem vesnického odpadu, než se odtáhnu na kliniku darovat krev. Můj nevlastní otec pracuje v dolech, ale jeho mzda sotva pokryje daně, takže břemeno zajištění jídla zůstává zcela na mých bedrech.

Jako vlčím měničům nám naše biologie umožňuje regenerovat a darovat krev mnohem častěji než lidem nebo jiným druhům. Ale ten proces je pro tělo i tak obrovskou zátěží. Měli bychom být vrcholoví predátoři. Měli bychom překypovat žárem a naše vnitřní tělesná teplota by měla přirozeně spalovat podzimní chlad. Jenže to vyžaduje palivo. Vyžaduje to maso, tuk, výživu. Pod vládou upírů jsme dobytek. Nutí nás krvácet za náš vezdejší chléb. Kvůli neustálému hladovění se třeseme ve vlhkém větru.

Co je horší, drží to naše vlky v kleci. Jsme příliš slabí na to, abychom se přeměnili. Většina smečky neviděla svou srst už roky. Je mi devatenáct, blížím se ke svým dvacátým narozeninám, k věku, kdy by se měl můj vlk plně probudit, kdy bych měla být schopná zachytit pach souzeného druha. Ale právě teď je mou jedinou myšlenkou přežití. Romantika je vtip ve světě, kde prodáváte svou plazmu za kůrku chleba.

Ulicí se přežene náhlý poryv větru. S ním přichází pach, který ostře protíná zápach mokrého bláta a neumytých těl.

Vzadu v krku mě udeří slabý kovový nádech. Chutná jako staré mince a syrové železo.

Žaludek se mi stáhne do tvrdého uzlu. V hrudi mi vystřelí prvotní děs.

„Cítíš to?“ zašeptám, nakloním se blíž k Silasovi a očima pátravě přejíždím po šedivé ulici.

Zvedne obočí. „Co bych měl cítit? Cítím jenom tebe, Astrid.“

Protočím panenky, podrážděná jeho nevšímavostí. „Takže cítíš pot a oblečení, které se nepralo měsíce, protože si nemůžeme dovolit mýdlo?“ Zakroutím na něj hlavou a můj hlas klesne do drsného šepotu. „Dávej pozor. Musí být blízko.“

Silas pokrčí rameny a hrozbu zavrhne. „To si nemyslím.“

„Proč ne? Pořád se tu potloukají, hlídkují na hranicích a snaží se zjistit, co dalšího by nám mohli vzít.“ Až příliš rychle se otočím čelem k začátku fronty. Svět se nakloní. Před očima mi začnou tančit černé skvrny, což je přímý následek mých vysátých žil. Silas mě chytne za paži, aby mě podepřel. Je to hodný kluk, ale jeho dotek ve mně nevyvolává vůbec nic. Žádnou elektřinu. Žádné mravenčení ze spojení druhů. Jen chladnou realitu našich mizerných životů.

„Kdyby tu byli, starosta by poslal do vesnice varování,“ uvažuje Silas a jakmile závrať pomine, pustí mou paži. „Rád nás vidí vzorně se chovat, když přijdou na návštěvu pijavice.“

Možná má Silas pravdu. Ale ten pach přetrvává, těžký a tísnivý ve vlhkém vzduchu. Upíři. Ti samí mrzáci, kteří nelítostně zničili náš svět, podrobili si náš lid a připravili nás o naši důstojnost. Nenávidím je. Nenávidím ty bezchybné uniformy, které nosí, když spravují krevní kliniky. Nenávidím způsob, jakým si vykračují našimi ulicemi a zacházejí s námi jako s dobytkem určeným k dojení. Zavrtím hlavou a přinutím se soustředit na dveře pekárny. Konečně se krůček po krůčku blížíme.

Znovu postoupíme. Se Silasem stojíme v téhle frontě už skoro dvě hodiny. Nohy mám úplně promočené a necitlivé. Chci jen dostat svůj chleba a jít domů.

„Je mi líto, Agatho, ale to je jen čtyřiačtyřicet vladů.“

Zevnitř obchodu zazní dunivý, krutý hlas Gorana Grimma. Goran je pekař a bratr našeho tyranského starosty, Jareka Grimma. Společně má rodina Grimmů zkorumpovaný monopol nad zásobováním vesnice jídlem. Kontrolují, kdo jí a kdo hladoví.

Nakouknu pootevřenými dveřmi. Paní Agatha stojí u pultu, její křehká osmdesátiletá ramena se třesou pod šálou sežranou od molů. Bydlí vedle naší rodiny. Než to tu převzali upíři, pekla ty nejúžasnější koláče z bobulí, které nasbírala v lese. Teď je sběračství guvernéry upířího krále přísně zakázáno. V jejím věku jí kliniky dovolují darovat krev jen jednou týdně. Pokud tenhle chleba nedostane, bude hladovět.

„Ale... počítala jsem to dnes ráno, než jsem odešla z domova,“ zašeptá Agatha lámajícím se hlasem. V jejích zkalených očích se hrnou slzy a její vrásčité ruce se třesou nad dřevěným pultem.

„Nezajímá mě, kolik vladů jsi měla, když jsi odešla z domova,“ vyštěkne Goran zlomyslně. Nakloní se přes pult a zapíchne tlustý, masitý prst směrem k východu. „Teď jich máš jen čtyřiačtyřicet. Takže mi dej další minci, nebo odtud koukej vypadnout. Mám další zákazníky.“

Za Goranem stojí jeho zavalitá žena Helga. Žvýká sladkou rolku a nenuceně si olizuje krystalky cukru ze svého baculatého palce, zatímco hladovějící žena prosí o život. Z toho kontrastu se mi dělá špatně.

Fronta ztichne jako pěna. Z ponížení ve tváři Agathy mě hrudník bolí až fyzickou bolestí.

Otočím se k Silasovi a chytím ho za rukáv. „Silasi, ty ho máš,“ zašeptám zoufale. „Dej jí jednu minci.“

Silas zavrtí hlavou a jeho výraz ztvrdne do apatie. „Musím koupit čtyři bochníky pro svou rodinu.“

„Nemáte doma žádné nemocné. Žádné staré lidi,“ naléhám a můj hlas stoupá. „Tvoji rodiče a sestra jsou zdraví. Všichni darují krev. Moje máma je upoutaná na lůžko. Taran a Fiona jsou ještě malé děti. Mám v kapse přesně pětačtyřicet vladů. Akorát na jeden bochník. Nemůžu to udělat. Ale ty můžeš.“

Silas se vytrhne a odmítá se mi podívat do očí. „Nemůžu si být jistý, že mám dost. Nech toho, Astrid.“

Polknu divokou, bezmocnou zuřivost. To pálení začíná hluboko v mé duši a putuje mi hrdlem nahoru. Sleduji, jak si Agatha sbírá své odmítnuté mince, slzy se jí koulejí po vrásčitých tvářích, když se šourá ven do deště a míjí nás. Ruce se mi sevřou do pevných pěstí. Nehty se mi zaryjí do dlaní. Chci na Gorana křičet. Chci skočit přes pult a uškrtit ho i s tou jeho samolibou ženou. Ale jsem nucena držet jazyk za zuby. Goran kontroluje příděly. Už tak mnou opovrhuje kvůli malicherné dětské zášti mezi mnou a jeho snobskou dcerou Vanyou. Vanya svému otci řekla, že jsem ji jednou nazvala jalovicí. Nazvala, ale jen proto, že mi naschvál dupla na nohu.

Konečně jsem na řadě.

Přistoupím k pultu. Vůně teplého, čerstvého droždí mi plní plíce a bojuje s tím slabým kovovým pachem zvenčí. Za sklem leží pečivo – muffiny, sladké rohlíčky, delikatesy vyhrazené jen pro starostův užší kruh, šerifa a bohaté farmáře. Pro nás ostatní je tu jen ten hutný přídělový chleba bez chuti.

Goran na mě mhouří své kruté, korálkovité oči.

„Co to bude, Ass-trid?“ zeptá se. Opře se do toho slova, protáhne první slabiku a záměrně mě provokuje špatnou výslovností.

Kousnu se do vnitřní strany tváře, až ucítím měď. Vyloudím na tváři strnulý, nepřirozený úsměv a odmítám mu ukázat, jak moc mu chci vyrvat hrdlo. „Jeden bochník chleba, prosím, pane.“

Položím své mince na dřevěný pult. Moje pečlivě spočítané krvavé peníze. Cenu mých vysátých žil. Goran k sobě mince přitáhne. Počítá je mučivě pomalu, zkoumá jejich okraje, jako bych se mu snažila podstrčit falešný kov. Když nenajde žádnou výmluvu, proč mě odmítnout, pokyne Helze. Ta popadne ten nejmenší a nejsmutněji vypadající bochník ze zadního regálu a hodí ho na pult.

Popadnu ho a obtočím prsty kolem teplého papírového obalu. „Děkuji.“

„Dávejte si pozor, slečno Thorneová,“ ušklíbne se Goran. Sporé světlo obchodu se odráží na silné vrstvě mastnoty na jeho plešatějící hlavě. „Nemám rád, když se v mém obchodě lidé chovají povýšeně. Uděláte dobře, když si to budete pamatovat.“

Můj vyčerpáním zmatený mozek zkratuje. Vztek, který jsem spolkla kvůli Agathě, vybublá na povrch, horký a bezohledný. Nenávidím jméno Thorne. Patří mému nevlastnímu otci, muži, který do naší domácnosti nepřinesl nic jiného než žal a prázdné sliby. Než mi zdravý rozum stačí zamknout čelisti, z mých rtů vyklouznou rebelská slova.

„Slečna Vaneová, pěkně děkuju,“ odseknu a hlásím se ke svému rodnému jménu. „Mějte se krásně, kreténe.“

Goranovi spadne čelist. Z jeho korálkovitých očí čiší naprostý šok. Snaží se zformulovat odpověď, ústa se mu otevírají jako umírající rybě.

Nečekám na jeho reakci. Otočím se na podpatku, vyběhnu ze dveří a znovu se ponořím do chladného mrholení.

„Astrid, co to sakra bylo?“ zanaříká Silas frustrovaně za mnou.

Já vím. Hluboko uvnitř vím, že jsem to královsky podělala. Zítra se sem budu muset připlazit a prosit o milost. Budu se muset plazit před Goranem, vymyslet si nějakou horečnatou nemoc, abych omluvila svou neúctu, jen abych udržela svou rodinu naživu. Ale v tomhle jediném, prchavém okamžiku je mi to jedno.

Mám jídlo.

Zírám na papírový obal ve své ruce. Uvnitř je krásný, život zachraňující, čerstvě upečený chléb. Moje matka se dnes nají. Taran a Fiona nebudou usínat s pláčem a prázdnými břichy. Poprvé od chvíle, kdy nad tímhle mizerným šedivým městem vyšlo slunce, se mi na tváři rozhostí upřímný úsměv.

Držím svou velkolepou cenu vysoko u hrudi. Kolem mě padá déšť, ale já cítím náhlý příval tepla. Blížím se k blátivému rohu ulice, kráčím lehce a hravě přeskakuji hlubokou, břečkovitou kaluži. Poblíž uličky se potuluje smečka zoufalých toulavých psů, žebra jim prosvítají skrz zplstnatělou srst. Olizují se a s hladovou intenzitou si prohlížejí můj balíček.

„Kdepak, to je moje,“ varuji je lehkým a škádlivým hlasem.

Vtom do mého nataženého ramene narazí masivní, neústupná zeď z čistých svalů.

Brutální, tvrdý náraz mi otřese kostmi. Paží mi vystřelí bolest.

Všechno se přesune do trýznivého zpomaleného záběru, až se z toho zastavuje srdce. Prsty mi z toho nárazu znecitliví. Papírový obal mi vyklouzne ze sevření.

Výkřik mi uvízne v hrdle. Sleduji, jak chleba opisuje ladný oblouk proti mizernému šedivému nebi. Převrací se ze strany na stranu v dokonalé, tragické trajektorii. Natahuji ruku, prsty drásají prázdný vzduch, modlím se, abych ho chytila, než zvítězí gravitace.

Žuch.

Dopadne do špinavé, blátivé vody kaluže přímo přede mnou. Hnědá břečka vystříkne, promočí papír a zničí kůrku.

Kolena dopadnou na mokrou zem. Vrhnu se vpřed, ruce se mi zaboří do ledového bláta a zoufale se snažím ho zachránit. Možná dokážu odtrhnout špinavé části. Možná je vnitřek ještě suchý.

Ale nejsem dost rychlá.

Toulaví psi vyrazí vpřed. Hýbou se rychleji než hladovějící vlk. S vrčením a chňapáním se sesypou na kaluž. Bláto mi létá do obličeje. Zuby se míhají v šílenství boje o přežití. Během několika málo vteřin je večeře mojí rodiny roztrhána a celá spolknuta. Kaluž vybílí do čista, nezůstane po nich nic než roztrhaný mokrý papír.

Klečím v břečce, ruce mám prázdné a kape z nich mrznoucí bláto. Dech se mi zadrhne. Triumf v mé hrudi se roztříští na čirou, zničující hrůzu. Moji sourozenci budou dnes večer hladovět. Moje matka možná nepřežije týden. Všechno kvůli tomuhle.

Ta hrůza se srazí. Zkvasí v palčivý, doběla rozpálený hněv, který pohltí každou logickou myšlenku v mém mozku. Tesáky se mi zaboří do spodního rtu.

Pomalu se postavím na nohy. Zděšená a s prázdnýma rukama se rozhlížím kolem a zběsile hledám parchanta, který právě obral mou rodinu o jídlo.