POV: Cassian

„Pardon,“ zamumlám.

Moje rameno zavadí o něco pevného, když zahnu za roh blízko uličky, která páchne po mokrém psovi a vlhké mouce. Nezpomalím krok. Spěchám příliš na to, abych se zastavoval a řádně se omluvil. Mrznoucí déšť bičuje kamenné cesty Miretownu a mění ulice ve zrádnou klouzačku šedé břečky.

Lemován mými dvěma nejvýše postavenými poradci, Daxenem a Bramem, kráčím pryč od šerifova úřadu se špatnou pachutí v ústech. Naše setkání s šerifem Mercerem bylo obrovskou ztrátou času. Požadoval jsem po něm jednoduché metriky. Míru kriminality. Počet aktivních zástupců na jeho výplatní listině. Základní přidělení rozpočtu na obranu hranic. Mercer jen propotil svůj límec a koktal vágní výmluvy, jako by si nevedl žádné skutečné záznamy o své vlastní jurisdikci. Dokonce ani neznal jména mužů, kteří hlídali jeho vlastní cely.

„Říkám vám, v těchhle odlehlých vesnicích je to vždycky stejné,“ zabručí Daxen a zavrtí hlavou, aby si setřásl déšť ze svých krátkých, špinavě blond vlasů. Přimhouří oči na zchátralé dřevěné konstrukce, které se kolem nás hroutí. Daxen sloužil po desetiletí jako sekundární poradce krále Viktora, než byl převelen do mé osobní stráže, a já se stále nerozhodl, co si o něm myslet. Něco na jeho rigidním, brutálním světonázoru mě dráždí. „Starosta bude připraven lépe. Ten ví, jak mluvit s členy královské rodiny.“

„Doufám,“ odpovím. Chystám se přidat ostrou poznámku o naprosté neschopnosti místních donucovacích orgánů, ale vytrvalý liják protne nějaký zvuk.

„Hej! Hej, ty!“

Je to ženský hlas. Pronikavý. Surový. Zuřivý. Za normálních okolností bych předpokládal, že křičí na nějakého místního opilce nebo prchajícího kapsáře. Už jen ta hlasitost a nepříčetný vztek deroucí se z jejího hrdla naznačují spíše hospodskou rvačku, než setkání na ulici. Ale ta syrová nevraživost vyzařující do vzduchu probouzí mé dravčí instinkty. Zastavím se. Otočím se, abych zjistil, kdo přesně se odvažuje tropit takovou scénu v mé přítomnosti.

Rozblácenou ulicí ke mně rázuje drobná mladá žena. Její divoké, neupravené měděné vlasy se jí v mokrých, neposlušných pramenech lepí na obličej. Kolem její štíhlé postavy vlaje obnošený modrý plášť. Její holé ruce jsou sevřené do pevných, třesoucích se pěstí a obě kolena i dlaně má umazané od mrznoucí hnědé pouliční břečky.

Rázuje si to přímo ke mně.

Přejedu pohledem od Daxena k Bramovi. Bram, můj nejstarší přítel a nejdůvěryhodnější důvěrník, se jen ušklíbne. Zavrtí hlavou, v tmavých očích mu pobaveně blýskne a překříží své masivní paže na hrudi. Otočím se zpět čelem k té dívce.

Zastaví se pár stop ode mě a zvedne bradu, aby mě mohla propálit pohledem. V jejích pronikavých modrých očích blýskne vražedný, nefalšovaný záblesk. Možná by mi to představení připadalo komické, vzhledem k tomu, že bych mohl natáhnout ruku a ve zlomku vteřiny zlomit její křehký vaz, ale zvláštní jiskra zvědavosti mi přiková boty k dlažebním kostkám. Je úchvatně krásná. Dokonce i pod těmi rozedranými, promáčenými šaty, špínou na tváři a čirými vlnami nenávisti, které se jí valí z kůže, jsou její rysy ohromující.

„Já?“ zeptám se. Přinutím rty do úzké linky, abych se neusmál.

„Jo, ty. Máš vůbec tušení, cos právě udělal?“ Dá si ruce v bok, ignorujíc ten propastný výškový rozdíl mezi námi.

Odkašlu si a upřímně pátrám v paměti. Přejedu očima ulici za ní a všimnu si kaluže zničeného, zabláceného papíru a mokrých drobků. „Já?“ zeptám se znovu.

„Jo, svalovče s tmavejma vlasama a... nečekaně úchvatnejma očima.“ Zavrtí hlavou, až jí měděné kudrny létají, a zvýší hlas ještě víc. „Právě jsi do mě tamhle vrazil a vyrazil mi chleba z ruky, ty kreténe!“

Mizernou šedivou ulicí se přežene hromadné zalapání po dechu. Tucty přihlížejících choulících se pod markýzami okolních budov strnou. Ví naprosto přesně, co jsem zač. Cítí tu chladnou, prastarou moc vyzařující z mé kůže.

Na čele se mi objeví vráska. Snažím se poskládat si časovou osu. „Řekl jsem pardon, když jsem do vás vrazil. Upřímně jsem vás neviděl.“

„Spěcháme,“ ušklíbne se Daxen a postoupí vpřed. Vloží se mezi mě a tu dívku a ramena mu klesnou do agresivního, bojového postoje. „A měla by sis dávat pozor na to, koho nazýváš kreténem, holčičko.“

Bram se pohybuje rychle. Uhodí těžkou rukou do Daxenovy hrudi a blonďatého upíra zadrží. Na Daxena se ani nepodívám. Vím naprosto přesně, co chce. Chce jí vyrvat hrdlo za to, že se opovážila projevit neúctu královskému princi z Nightvale přímo na ulici.

Já jsem rozumnější. A Bram taky.

„To jsem si jistá, že spěcháte.“ Sarkasmus jí odkapává z jazyka jako jed. Nad Daxenovými vyceněnými tesáky ani neucukne. Stále upírá své zuřivé modré oči do těch mých. „Vsadím se, že se musíte setkat s důležitýma lidma a máte sáhodlouhý seznam věcí, co musíte vyřídit. Ale zničil jsi mi můj zasranej chleba, a já teď nemám čím nakrmit rodinu.“

Než stihnu zformulovat odpověď na její sžíravý tón, vyletí z davu vysoký mladík, měnič, s tmavě hnědými vlasy. Přisprintuje za ni, pevně svírajíc čtyři zabalené bochníky chleba v podpaží. Volnou paží ji obejme kolem pasu a táhne ji dozadu.

V hrudi mi vzplane ostrý, nevysvětlitelný osten teritoriální nevrlosti. Chci tomu klukovi nařídit, aby sundal ruce z jejího pasu, ačkoliv nemám žádný logický důvod, aby mi na tom záleželo.

„Pojď, Astrid. Zítra dostaneš další,“ prosí ten chlapec a jeho hlas je sevřený panikou. Vrhne vyděšený pohled na Daxena. „Nech je být.“

Astrid se mu vytrhne ze sevření. „Ne, nemůžu čekat do zítřka. Tak co?“ Znovu na mě upře svůj vražedný pohled. „Co mi k tomu řekneš?“

„Už jsem vám řekl, že mě to mrzí. Nemůžete si prostě jít koupit další bochník?“ Sáhnu si do kapes a přemýšlím, jestli u sebe vůbec mám místní měnu. Zlato obvykle nechávám na Bramovi. Pár vladů by tenhle drobný spor urovnalo.

Na tom nezáleží. Zakloní hlavu a zasměje se. Ten zvuk je hořký, ostrý a naprosto postrádající humor. Prořízne těžké, deštěm nasáklé napětí ulice.

„Koupit další? Za co? Ne, nemůžu prostě koupit další.“ Její ruce vyletí v zoufalství do vzduchu a div neudeří hnědovlasého kluka. „Za prvé, už mi nezbyly žádný peníze. Všechno jsem dala tomu parchantovi, Goranu Grimmovi, za ten první bochník. Ten bochník, cos zničil. Za druhé, nemůžu si jen tak jít dneska nechat vzít další krev, abych získala víc peněz. To je zakázaný. Umřela bych. Takže mám až do zítřka smůlu, a moje nemocná matka a malý bratr se sestrou teď budou muset na všechny tři dnešní jídla jíst pěkně velký mísy vzduchu, místo aby je jedli jen na dvě.“

Nabere v dešti neviditelnou lžící a nacpe si ji do pusy. „Mmm, vzduch!“ posmívá se a její hlas pod tíhou zoufalství lehce přeskočí. Pak s tím divadélkem přestane a její oči zchladnou a zlomyslní. „Fakt díky, hezoune. Opravdu. Strašně si vážím toho, jak vy zmrdi přijdete k nám do vesnice a všechno zničíte.“

„Takhle s námi mluvit nebudeš!“ zavrčí Daxen.

Vrhne se vpřed. Tentokrát na Brama nečekám. Zvednu ruku. Tichý povel. Daxen okamžitě ztuhne, čelisti semknuté, v očích mu plane ponížený vztek.

Stojím v dešti, uchvácený. Za těch sto osmdesát let, co kráčím po této zemi jako upíří princ, se mnou ještě nikdo nemluvil s takovým jedem. Možná když jsem byl člověk, mohli na můj kočár smrtelní rolníci chrlit urážky, ale od mojí proměny? Nikdy. A už vůbec ne hladovějící, zbídačený vlčí měnič žijící na roztrhaném okraji našich hranic.

Rozpoutala příval zuřivosti, ale její slova přesto odhalují tragický, zlomený systém, kterému potřebuji porozumět. Goran Grimm. Zakázané dárcovství krve. Nemocná matka. Hladovějící sourozenci. Chci stát v téhle blátivé ulici a vyslýchat ji. Chci téhle ohnivé mladé ženě položit tisíc otázek o realitě jejího života v Miretownu, raději než prosedět diplomatickou schůzku s překrmeným politikem.

Bram si odkašle, nenápadné varování. „Pane? Musíme jít. Možná to můžeme vyřešit později?“

Přikývnu. Má pravdu. Moje královské povinnosti vyžadují mou přítomnost jinde. „Je mi to moc líto,“ řeknu jí, můj hlas zůstává tichý a vyrovnaný. „Slečno?“

Slyšel jsem, že ji ten kluk oslovil Astrid. Potřebuji její příjmení.

„Vaneová,“ odsekne.

Vyplivne to jméno jako kletbu. Vedle mě Bram ztuhne. Slyším jeho ostré, náhlé nadechnutí. O vteřinu později svou reakci zamaskuje přesunutím své masivní váhy, ale já ten nepatrný náznak zachytím. To jméno pro něj něco znamená.

„Pojď už. Jenom to zhoršuješ.“ Chlapec, měnič, ji znovu chytí za ruku a tentokrát ji táhne silněji.

Nakonec poleví. Odvrátí se, ale v tom posledním zlomku vteřiny spatřím v jejích zuřivých modrých očích svítit syrové, nevyroněné slzy. Její čelist se zaťatě semkne. Topí se v zoufalství, bojuje předem prohranou bitvu s hladem a já jsem to právě ještě zhoršil.

Chci jí pomoci. Mám moc nakrmit celý její blok pouhým mávnutím ruky. Ale nemohu jednat impulzivně. Když sleduji, jak mizí v šedivých, k sobě se choulících masách davu, přinutím svou analytickou mysl vrátit se do popředí. Je to jen vlčí měnič v odlehlé vesnici. Miretown je osada nejvíce vzdálená od královského hradu. Je to křehké pohraniční území oddělující Nightvale od zemí ovládaných našimi úhlavními nepřáteli, smečkou Krvavých tesáků. Je to statistika. Číslo v knize sčítání lidu. Pokud se křehké příměří mezi našimi říšemi rozpadne, bude z ní jen jeden z mrtvých.

„To bylo… zvláštní,“ poznamená Bram chraptivým hlasem.

„Vskutku.“ Vytěsním to setkání z mysli. Musím se soustředit. Projíždím těmito zeměmi, abych porozuměl lidu, kterému budu vládnout, až král Viktor abdikuje na trůn. Potřebuji jasný zrak.

„Hloupá malá děvka,“ zamumlá Daxen a utře si z obličeje déšť.

Ta ležérní urážka mi zabrnká na nervy. V hrudi mi vyšlehne záblesk temného, iracionálního hněvu, který mě zaskočí. „Dost,“ odseknu. „Postaráme se o to později.“

Necháme blátivou křižovatku za sebou a přiblížíme se ke starostovu úřadu. Přísně vyhlížející starší žena s vlasy staženými do přísného drdolu nás vyprovodí z deště do budovy.

Přechod ze zničených ulic do interiéru je drastický. Starosta Jarek Grimm na nás čeká v luxusní, přetopené místnosti.

Je to masivní, statný muž. Už jen jeho velikost mě překvapuje. Každý občan, kterého jsem dnes v Miretownu viděl, měl propadlý, vyzáblý vzhled. Dokonce i šerif Mercer měl průměrnou, nevýraznou postavu. Ale starosta Grimm je dobře živený. Tlusté záhyby masa se napínají pod jemnou látkou jeho na míru šité vesty. Jeho tlusté prsty zdobí těžké zlaté prsteny.

Zazáří širokým, úlisným úsměvem a zve nás hlouběji do své svatyně. Ukáže na stříbrný podnos navršený čerstvým, cukrem poprášeným pečivem a na křišťálovou karafu s tmavým, kořeněným vínem. Nabídku odmítáme. Upíři mohou konzumovat jídlo a pití smrtelníků, ale nenabízí nám to žádnou skutečnou výživu a zanechává to na jazyku mdlou pachuť. Jsem tu pro odpovědi, ne na hostinu.

Posadím se. Nábytek je absurdní. Zapadneme do velkolepých křesel potažených sytě zeleným sametem. Do leštěných dřevěných opěrek rukou jsou vyřezány složité liány a vlci. Z té naprosté opulence je mi na nic, když si vzpomenu na loupající se barvu, propadlé střechy a hladovějící děti choulící se v uličkách těsně za jeho matnými okny. Pekárna, šerifův úřad a toto panství stojí jako nedotčené ostrovy v moři hniloby.

Nakloním se dopředu a začnu pálit otázky.

„Strukturální úpadek obytných bloků je vážný,“ prohlásím a sleduji jeho tvář. „Vaše zásoby jídla se zdají být vyčerpané. Co způsobuje ten rozdíl mezi hlavní třídou a okrajovými ulicemi?“

Starosta Grimm si povzdechne. Předvede bezmocné, teatrální pokrčení ramen. „Tihle lidé jsou líní, Vaše Výsosti. To je opravdu všechno. Nechtějí pracovat. Sakra, sotva je donutíme, aby včas odevzdali svou krevní daň. Je to škoda, opravdu. Tohle místo bývalo tak prosperující. Teď je to plné slumů. Nikdo se o své domovy nestará.“ Zavrtí svou těžkou hlavou a položí si ruku na srdce, jako by mu ta tragédie způsobovala fyzickou bolest.

Zírám na něj. Ta odpověď působí zinscenovaně. Napsaně podle scénáře. „Proč by se celá populace najednou rozhodla zlenivět a hladovět?“

„Upřímně? Nemyslím si, že by ještě respektovali korunu.“ Grimm se opře, samet pod jeho váhou zaskřípe. „V tavernách se o tom mluví. Šeptá se o tom, jaké to bývalo, když jsme měli na našich územích suverénní vládu.“

Odkazuje na staré časy. Před desítkami let patřila tato země nezávislému území měničů známému jako Hluboký dráp. Král Viktor vypochodoval se svými armádami za hranice a podmanil si je. Aby udržel mír, uzavřel král dohodu s místními přeživšími alfami. Budou dodávat pravidelné dary krve a lidské krmiče na královský hrad. Výměnou za to je Nightvale nechá, aby si vládli sami. Necháme je na pokoji za předpokladu, že krev bude stále téct.

Zasahujeme pouze tehdy, když klesnou kvóty. Nebo když je vyžadována čistka.

Z mé kontroly královských účetních knih vyplývá, že Miretown vždy platil své krevní daně včas. Poslední čistka se zde konala před dvěma lety. Cyklus diktuje pětiletou pauzu, aby se populace mohla vzpamatovat.

„Pokud chcete můj upřímný názor, Cassiane,“ řekne starosta a sníží hlas do spikleneckého šepotu.

Daxen k němu střelí pohledem. „Princi Cassiane.“

„Ano, ano, omlouvám se.“ Grimm se uchechtne. Mávne svou tlustou rukou, jako by zapomenutí na můj královský titul byla jen prostá, okouzlující chyba.

Dívám se do jeho tmavých, korálkovitých očí. Nebyla to chyba. Byla to zkouška hranic. Pokynu mu, aby pokračoval, a udržuji dokonale prázdný výraz.

„Princi Cassiane,“ opraví se Grimm a jeho úsměv se rozšíří. „Věřím, že to, co opravdu potřebujeme, je čistka. Musíme tyto lidi srovnat zpátky do latě. Připomenout jim, že o jejich životech stále rozhoduje král Viktor, a vy. Dary krve rychle klesají. Odmítají projevovat úctu trůnu. Sklizeň jejich chování napraví.“

Na sametem obloženou kancelář padne těžké ticho.

„Na hradě nám docházejí krmiči,“ zašeptá Daxen a nakloní se ke mně. Oči mu září hladovým, dravčím světlem. „Hodila by se nám čerstvá várka měničů do ohrad. Vyřešilo by to dva problémy najednou.“

Otočím hlavu, čelisti se mi zatnou. „Nejsou tento měsíc v plánu čistky i v jiných pohraničních vesnicích?“

„Ano,“ připouští Daxen, „ale jen čtyři nebo pět malých osad. Pokud bychom na seznam přidali Miretown, výrazně by to pomohlo našim rezervám.“

„Proč se na to nejdřív nepodívám?“ vloží se do toho Bram. Spustí své masivní ruce na stehna a v jeho hlubokém hlase zazní tón promyšlené diplomacie. „Zkontroluji místní populační záznamy. Projdu si míru porodnosti a úmrtnosti. Takové věci.“

„Prosím, poslužte si.“ Starosta Grimm se na Brama usměje.

Pozoruji starostovu tvář. Dívám se skrz jemnou, přepudrovanou kůži a ten falešný, poslušný úsměv. Hluboko v černých středech jeho očí vidím vlka. Vidím prastarého, bezohledného predátora, který si pod sametem a kořeněným vínem brousí drápy. Chce čistku. Chce, aby moji vojáci napochodovali do těch blátivých ulic, vytáhli křičící občany z jejich domovů a odvezli je v železných klecích. Chce využít královskou armádu k provedení své vlastní soukromé čistky.

„Rád bych pomohl šerifovi Mercerovi dostat věci lépe pod kontrolu,“ dodá Grimm hladce.

Věnuji mu pomalé, uvážené kývnutí. Proplouvám politickým napětím a nenabízím mu žádné sliby. Král Viktor má konečnou pravomoc povolit čistku, ale mé doporučení jakožto následníka má absolutní váhu. Pokud by Grimmovi opravdu záleželo na kontrole, muž jeho velikosti, bohatství a vlivu by ji už dávno měl. Skrývá něco ve stínech tohoto chátrajícího města.

Držím své držení těla uvolněné, ale do mých kostí se zahryzne chladné zjištění.

Nevěřím tomuto muži. Ani trochu.