POV: Astrid

„Ani já tě nevidím rád,“ utrousí suše ten vysoký, štíhlý upír a jeho zářící zelené oči střelí z mé tváře dolů k mému boku.

V hrudi mi vyšlehne ostrá a mučivá panika. Sevření kolem vyřezávaného dřeva reflexního luku se mi zpevní. Srdce mi buší o žebra jako uvězněný pták. Ve zlomku vteřiny, poháněná čistým adrenalinem, přenesu váhu a švihnu paží dozadu, abych tu nelegální dřevěnou zbraň hodila za rám dveří. S tlumeným žuchnutím přistane na podlahových prknech a sklouzne těsně z dohledu. Jsem si téměř jistá, že ten pohyb viděl. Neexistuje způsob, jak by upíří zbystřený zrak přehlédl jasnou zbraň v mé ruce. V tomhle zkaženém městě znamená držení lovecké zbraně veřejné bičování nebo rychlou popravu rukama královských stráží. Obrním se před násilím a čekám, až mě popadne za krk a odvleče na náměstí.

Překvapivě se zdá, že ho to nezajímá a vůbec to nekomentuje. Stojí na prohýbající se verandě a vyzařuje z něj aura nesmírné znuděnosti, která popírá všechny děsivé zvěsti, které jsem kdy o jeho dravčím druhu slyšela.

„Astrid, pozvi našeho hosta dál,“ ozve se za mnou matka. Její hlas je úsečný, chvěje se skrz vyděšený, falešný úsměv. V hrudi jí zachrčí hrubý, vlhký kašel, čímž na vteřinu prolomí svou křehkou fasádu, než se ten úsměv přinutí nasadit zpátky. Svírá područky houpacího křesla, až jí bělají klouby.

Vrhnu přes rameno na své mladší sourozence ostrý, naléhavý pohled. Taran a Fiona strnou v šeré chodbě, oči mají rozšířené strachem, jak zírají na tyčící se monstrum stojící v našich dveřích. Vyvalím oči a tiše je tak pošlu schovat se do pokoje rodičů. Teprve když dveře jejich ložnice zacvaknou, podívám se zpátky na upíra.

Než vůbec stihnu formálně pozvat našeho nebezpečného návštěvníka dovnitř, abych naplnila prastaré zákony pohostinnosti, překročí práh sám. Otevřenými dveřmi vnikne dovnitř mrazivý vítr a rozvíří po podlaze uschlé listí, ale on ani neucukne. Za ním vstoupí menší, tišší strážce v tmavé, na míru šité uniformě. V náručí nese masivní proutěný koš.

Dech se mi zastaví v hrdle. Ta nádoba přímo přetéká silnými plátky sušeného masa, těžkými bochníky bledého sýra a nádherným, čerstvě upečeným chlebem. Ta sytá, opojná vůně okamžitě zasáhne mé plíce. Voní to jako spása. Voní to jako život, který jsme kdysi žili předtím, než naše země zabrali upíři. Ústa se mi začnou nezadržitelně sbíhat slinami a v prázdném žaludku se mi zkroutí ostrá, bolestivá křeč z hladu. Musím pevně zatnout čelisti, abych před nepřítelem nezačala slintat.

„Jeho Veličenstvo tohle poslalo jako náhradu za ten chleba, co jsi upustila do bláta,“ oznámí vysoký upír. Zní jako člověk recitující nudný scénář, který z duše nenávidí, jeho tón odkapává hlubokým vyčerpáním.

Moje matka lapaně nabírá vzduch v naprostém šoku. Svírá opěrky křesla, aby se nezhroutila, a zírá na ty nemožné hody se slzami hrnoucími se do jejích vyčerpaných očí. Zatímco ji vysoký upír nechá hyperventilovat nad tou donáškou, na podpatku se otočí a míří ke dveřím k odchodu.

Zírám na koš. Strážný ho položí na náš otlučený dřevěný stůl, jehož dřevo zaúpí pod pouhou vahou toho luxusního jídla. Ačkoli jsem za to jídlo nesmírně vděčná – vím, že to stačí na to, aby to moji hladovějící rodinu udrželo naživu celé týdny – má hrdost je jeho formulací hluboce uražena.

*Upustila ho.*

Otočím se, vyběhnu za ním, boty dopadnou na verandu a vletím rovnou do blátivé, mrznoucí cesty.

„Neupustila jsem ho,“ vyštěknu na jeho vzdalující se záda, zatímco mi studené bláto prosakuje skrz tenké podrážky. „Vyrazil mi ho z ruky, pamatuješ?"

Zastaví se v polovině kroku. Kolem jeho drahého tmavého kabátu se víří ranní mlha. Zvrátí hlavu dozadu v projevu nesmírného vyčerpání a vypustí dlouhý, dramatický povzdech, který mi jasně dává najevo, že jsem pro něj jen něco víc než otravný hmyz narušující jeho den.

„Na tom nezáleží,“ pronese hlasem, který se jasně nese přes hvízdající vítr. Otočí se ke mně čelem, ve tváři nemá žádný výraz. „Proč nedokážeš ten dar Jeho Veličenstva prostě milostivě přijmout a žít si dál po svém?"

Udělám krok blíž, ignorujíc ten racionální hlas ve své hlavě, který na mě křičí, abych běžela zpátky do bezpečí svého domova. Podívám se mu přímo do jeho znepokojivých, zářících zelených očí. Tahle otázka mě trápila už od chvíle, kdy promluvil uvnitř mého domu.

„Jaké Jeho Veličenstvo?" dožaduji se odpovědi, odmítající ustoupit. „Král ve městě není. Krále jsme v tomhle sektoru neviděli roky."

Temně se uchechtne, a ten krutý, drásavý zvuk mi zježí chloupky na rukou. Dívá se na mě, jako bych byla naprostý idiot, a jeho zářící pohled přejíždí mé obnošené oblečení a špinavé boty. „Vrať se zpátky do té své chatrče, sežer to zasraný jídlo a přestaň si pořád stěžovat. Fakt vás lidi nechápu."

Oči se mi rozšíří rozhořčením. Krev mi proudí vřele a odplavuje ten trpký zimní chlad. *Vás lidi.* Ta čistá, nestydatá arogance z něj vyzařuje ve vlnách. Hladovíme, krvácíme a umíráme pro jejich pohodlí, a on tam stojí a tváří se, jako by bylo naše utrpení jen pouhou nepříjemností jeho dne.

„My lidi toho pro vás lidi děláme zatraceně hodně, to víš?" namítnu, udělám krok hlouběji do bláta a pěsti mám zatnuté podél boků.

Mávne odmítavě rukou a otočí se, že znovu odejde. Srovnám s ním tempo, kráčím vedle něj a odmítám mu dopřát poslední slovo.

„Pracujeme v dolech,“ sděluji mu, hlas se mi zvedá nad vítr. „Kopeme ve tmě, abychom zajistili drahé kovy na výrobu zbraní, které používáte ke zničení svých nepřátel. Stejné zbraně, jaké používáte, abyste nás udrželi v latě."

„Na to, abychom vás zničili, nepotřebujeme zbraně," odfrkne si zlomyslně. Zastaví se a otočí hlavu. Jeho ostré tesáky se viditelně prodlouží přes spodní ret a v šedivém zataženém světle se zalesknou ostrá bělostí. Ta monstrózní podívaná je jasným, smrtícím varováním, které mě má odkázat do patřičných mezí.

Těžce polknu, krk mám rázem suchý jako troud. V hrudi se mi mocně vzedme prvotní instinkt bojovat. Zoufale si přeji, abych se mohla přeměnit do své vlčí podoby, abych nechala srst a drápy zaryté v jeho samolibém obličeji. Ale magie v naší krvi je spící, potlačená generacemi hladovění a strachu.

„To je teď možná pravda,“ řeknu a držím se na svém místě, i když mi srdce tluče o žebra. „Ale bývali jsme silní. Teď tu všichni umíráme hlady."

Rozhodí zoufale rukama, zjevně mu dochází trpělivost. „Tak si sežeň práci!" křikne. Jeho hlasitý hlas se odráží od zchátralých domů lemujících blátivou ulici. „Fňukáš a stěžuješ si, že nemáš co k jídlu. Běž pracovat na nějakou farmu nebo ranč. Udělej něco! Přestaň tu sedět jak nějaká líná malá děvka."

Už podruhé toho dne naprosto ztrácím hlavu. Ta urážka mě zasáhne jako fyzická rána. Záměrná nevědomost téhle privilegované pijavice roztříští jakoukoli zdrženlivost, která mi ještě zbyla.

„My nejsme líní!" zakřičím na něj a ten zvuk se mi prodírá hrdlem. „Jsou to vaše omezení, co nám brání tohle dělat! Vy ani neznáte svoje vlastní zákony?"

Zamrká, jeho zářící oči se zúží, ale já mu nedám šanci promluvit. Přehrada se prolomila, a já už mám dost držení jazyka za zuby.

„My chceme pěstovat víc jídla!" pokračuji vášnivě a divoce ukazuji k neúrodným, zmrzlým polím za hranicemi města. „Chceme ho sklízet, přetvářet na věci, které potřebujeme k přežití, ale nesmíme. Váš druh uzákonil, že měniči nesmí vlastnit zemědělskou půdu. Máme zakázaný přístup na ranče. Myslíš si, že chceme žít takhle?"

Stojí tam v tichosti, jeho bledými rysy přeběhne záblesk upřímného zmatku. Chopím se té výhody a nechám ze své duše vytrysknout všechnu tu hořkost a utrpení.

„Můj nevlastní otec pracuje patnáct vyčerpávajících hodin denně v černočerných dolech,“ vykládám mu a hlas se mi chvěje syrovými emocemi. „Láme si záda a dýchá toxický prach jen proto, abychom si mohli dovolit tři bochníky zatuchlého chleba týdně. Tři bochníky! Jednou týdně mu dají zbytky masa, aby nepadl mrtvý v tunelech. To je jeho odměna za to, že udržuje vaše impérium bohaté."

Udělám krok blíž a namířím obviňující prst na jeho bezchybný kabát. „A já? Daruji na klinice víc krve, než jaké by se měl jakýkoli živý tvor kdy vzdát. Vysávají mě, dokud neomdlím, znovu a znovu, jen proto, abych získala pár mincí navíc a udržela svou rodinu naživu."

„Proč nemůže pracovat tvoje matka?" zeptá se, protočí panenky, absolutně zbavený veškeré empatie. Dívá se na mě, jako bych si jen vymýšlela výmluvy na svou patetickou existenci.

„Neslyšel jsi, jak uvnitř vykašlává plíce?" osopím se a ukážu zpět k mému domu. „Polovina města je nemocná! Nikdo si nemůže dovolit léky. Nejsou tu pro nás už žádní doktoři, jen technici na klinice, kteří chtějí vysát naše žíly. Moje matka umírá, moji sourozenci hladoví, a ty tu stojíš a říkáš nám, že jsme líní!"

Jeho výraz okamžitě ztvrdne. Krátký záblesk zmatku je pryč, nahrazený dravčím vztekem. „Nehodlám už ztrácet ani minutu hovorem s tebou, špíno," zavrčí.

Jeho trpělivost praskne. Bez varování se vrhne přímo na mě.

Pohybuje se nepřirozenou, oslepující rychlostí. Vzdušný vír mi švihne vlasy přes obličej. Chvatně couvám, škrábu se v kluzkém blátě pozpátku, abych unikla jeho děsivému dosahu. Boty mi podklouznou, a hrdlo mi sevře čistá panika. Vyhodím ruce nahoru, abych si ochránila obličej, připravená na trhání drápů a zubů.

Místo toho narazím tvrdě do pevné cihlové zdi.

Těžký náraz mi vyrazí dech přímo z plic. V lopatkách mi vyšlehne bolest. Zalapám po dechu, oči se mi rozletí a uvědomím si, že uprostřed ulice by se cihlová zeď rozhodně nacházet neměla.

Vysoký upír zastaví svůj výpad centimetry od mého obličeje. Dívá se na můj zpanikařený, škrábající se stav, jeho tesáky se stahují, zatímco se krutě směje. Je to drsný, posměšný zvuk, který mě drásá v uších. Neobtěžuje se mě uhodit. Zděšení, které způsobil, je pro jeho zvrácené ego dostatečným vítězstvím. Stále se pro sebe chechtá, obrátí se ke mně zády a odchází pryč, jeho vysoká postava se rozpouští v husté, valící se mlze.

Dlouhou chvíli za ním zírám. Hruď se mi zvedá, jak se snažím nabrat mrznoucí vzduch do pálících plic. Moje srdce tluče zběsilým, bolestivým rytmem o má žebra.

Pak se dostaví fyzické uvědomění.

Objekt, do kterého jsem narazila, není studený jako kámen. Vyzařuje proti mým zádům zvláštní, nepřirozené teplo. Je pevný, nepoddajný, ale potažený hladkou látkou, ne hrubou cihlou. Je to něčí hruď.

Pomalu, s děsem hromadícím se hluboko v žaludku, se otočím.

Narazím na dalšího upíra stojícího přímo za mnou.

Ale tenhle se usmívá.