Cassian

Stojím na chodbě, čekám, až někdo otevře dveře do Astridina pokoje, a cítím se nervózně. Není to pocit, na který bych byl zvyklý, ani takový, ke kterému bych se rád přiznával. Ale je to tak. Když jsem se s ní dnes viděl, rozešli jsme se ve zlém a já nevím, jestli měla čas se uklidnit, nebo jestli v ní pořád ještě kypí vztek.

Mám také obavy z toho, jak se k ní budou chovat někteří z ostatní