Úhel pohledu: Limitovaná třetí osoba (Serena).

Během pouhých několika minut od chvíle, kdy těžké dřevěné dveře učebny zaklaply, se Marcelle podařilo zlomyslně a úspěšně vykreslit Serenu před jejich důvěřivými spolužáky jako zlou a hluboce nevděčnou sestru. Marcella si vymyslela báchorku o tom, jak jí Serena nestydatě ukradla osmnáct let pohodlného a luxusního života. Serena moc dobře věděla, že se na druhé straně zdi právě rodí ty nejkrutější, naprosto nepodložené fámy. Téměř slyšela ty odsuzující šepoty a rozhořčená nadechnutí svých vrstevníků, jimiž bez námahy manipulovaly Marcelliny slzy.

Serenu to však nijak nevyvedlo z míry. V klidu následovala svého školního poradce, pana Gravese, tichou, sluncem zalitou chodbou. Pod jejími botami se tiše rozléhaly kroky po leštěných mramorových podlahách, což představovalo pokojný kontrast k onomu toxickému dramatu, které právě opustila.

Pan Graves se zastavil poblíž vysokého okna s výhledem na nádvoří. Obrátil se k ní a jeho vystupování bylo hluboce uctivé, hraničící až s posvátnou bázní.

„Slečno Sterlingová,“ oslovil ji zdvořile a záměrně ztišil hlas. „Vaše matka je uznávaná, slavná operní pěvkyně a váš otec zasedá v prestižní školní radě. Je pro nás ctí, že vás můžeme přivítat na fakultě divadelních umění. Pokud byste během svého studia potřebovala jakoukoli pomoc nebo speciální úpravy, neváhejte se obrátit přímo na mě.“

Serena jen jemně zavrtěla hlavou. Její pohled se setkal s jeho, byl pevný a jasný.

„Jsem tu, abych studovala jako úplně obyčejná studentka,“ odpověděla rozhodným, upřímným tónem. „Pane, prosím, nezacházejte se mnou nijak výjimečně. Bylo by to až příliš zvláštní.“

Pan Graves překvapeně zamrkal. Podle jeho zkušeností měli studenti z bohatých rodin obvykle ve zvyku už první den upozornit profesorský sbor na své postavení. Nově objevená dcera rodiny Vossových, Marcella, se před chvílí ve třídě dychtivě chlubila svým bohatstvím a konexemi. Serenina upřímná touha držet se v ústraní tak působila jako ostrý, osvěžující kontrast. Její pokora na pana Gravese hluboce zapůsobila a on zjistil, že k této nohama na zemi stojící nové studentce náhle pociťuje hluboké sympatie.

„Dobrá tedy,“ usmál se vřele pan Graves. „Nebudu vás už dál zdržovat. Náš kampus je však poměrně rozlehlý.“

Když pokračovali dál chodbou, pan Graves zastavil vysokého, neobyčejně pohledného druháka, který šel v opačném směru.

„Gideone, pojď sem na okamžik.“

Při zaslechnutí toho jména Serena ztuhla. Dech se jí zadrhl v hrdle. Pomalu otočila hlavu a její oči se zavrtaly do blížící se postavy.

Byl to Gideon Adler.

Byl to dědic prestižního rodu Adlerů a budoucí, mezinárodně slavný herec, kterého ve svém minulém životě tak zoufale a tajně obdivovala. Vidět ho kráčet chodbou působilo, jako by se do reality prolínala nějaká živá noční můra. Byl její první skutečnou láskou. Tehdy, když byl její svět prosycen utrpením a odmítáním, Gideon pro ni představoval světlo naděje. Už od orientačního setkání prváků ho zpovzdálí pozorovala a chovala k němu tichou, bolestnou touhu.

Ale on se nakonec tragicky zamiloval do Marcelly.

Při pohledu zpět, s jasnou myslí z druhého života, Serena chápala tu zvrácenou pravdu. Marcella, která znala budoucnost, využila výhody znovuzrození k tomu, aby Gideona od počátku agresivně uháněla. Záměrně ho svedla jen proto, aby Sereně zlomila srdce. Nikdy nešlo o skutečné city; byl to jen promyšlený tah k nastolení dominance. Jakmile si Marcella Gideona pojistila, využila jeho obrovského vlivu a ukradla Sereně její tolik očekávanou debutovou roli. Zrada zcela zničila Sereniny rané kariérní kroky a zanechala ji zdrcenou.

Serena teď zírala na jeho nápadný, dokonalý obličej. Ostrá linie čelisti, hluboké výrazné oči, sebevědomý krok – byla to přesně ta tvář, která ji v paměti strašila celá léta. Připravila se na známou bolest, čekala, že se jí hruď znovu sevře tou přetrvávající trýzní.

K Sereninu naprostému šoku však její srdce zůstalo strnulé. Nepohnulo se v ní vůbec nic. Zidealizovaný obraz Gideona Adlera se rozpadl v prach. Necítila nic než chladnou, prázdnou propast tam, kde kdysi sídlila její pošetilá náklonnost. Znovu se s ním setkat v tomto novém životě, s očima dokořán, navždy zpřetrhalo onu neviditelnou nitku, která ji k němu kdysi poutala.

„Pane Gravesi,“ pozdravil Gideon a zastavil se před nimi.

„Sereno, tohle je tvůj starší spolužák, Gideon Adler,“ představil je vřele pan Graves a ukázal z jednoho na druhého. „Též studuje na fakultě divadelních umění. Požádám ho, aby tě po kampusu trochu provedl.“

Gideon pohlédl na její jemný, bezchybný profil. V jeho tmavých očích přeskočila jiskřička upřímného zájmu, když jeho zrak přelétl po jejím světlém krku a ohromujících rysech.

„Ahoj,“ pozdravil uhlazeně a věnoval jí dokonale nacvičený, okouzlující úsměv.

Serena ignorovala jeho magnetickou přitažlivost i ten trénovaný úsměv a svůj pohled upírala přísně jen na poradce.

„To je v pořádku,“ odvětila, její hlas postrádal sebemenší náznak tepla. „Kampus si dokážu prohlédnout sama. Není třeba ho obtěžovat.“

Aniž by Gideonovi věnovala jediný další pohled, prudce se otočila na podpatku a odkráčela pryč. Nezaváhala, ani se neohlédla.

Gideon zůstal stát jako přikovaný k zemi. Jeho šarmantní úsměv pohasl a nahradil ho výraz naprostého zmatku. Jeho intenzivní pohled ještě dlouho těžce visel na její elegantní, vzdalující se postavě. Byl předsedou studentské rady, zvyklý na dívky, které se červenaly, koktaly a praly se o jeho pozornost. Tahle holka ho odbyla, jako by byl jen vzduch. Chladná nová studentka, která ho právě tak rázně odmítla, ho teď naprosto a nezpochybnitelně zaujala.

Když Serena prošla těžkými dvojitými dveřmi fakultní budovy do jasného ranního slunce, stěží měla čas popadnout dech. Upravila si popruh tašky na rameni a vzhlédla.

Kousek od kamenných schodů se blížila nápadná skupina.

Byl to Kaelen Hawthorne, který kráčel bok po boku se třemi dalšími prominentními, doslova božskými postavami kampusu: Zanem, Silasem a Romanem. Pohybovali se s nenucenou, autoritativní přítomností, která okamžitě přitahovala zraky všech kolemjdoucích studentů.

Zane kráčel kousek před skupinou, zběsile mával rukama a v naprosté panice neustále brebentil. Měl na sobě ležérní hnědou baseballovou bundu a vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit stresem.

„Kaelu, vážně, jak moje sestřenice vlastně vypadá?“ kňučel Zane a prohrábl si vlasy. „Snad jsi ji fakt nenechal na nádraží, že ne? Ach jo. Jak mám tohle masivní fiasko večer vysvětlit mýmu starýmu?! Zabije mě! Na co jsem to proboha myslel? Neměl jsem tě žádat, abys ji vyzvedl. Je to moje chyba, je to všechno jen moje chyba.“

Roman se zlomyslně usmál a strčil do Zanea ramenem. Očividně se přímo vyžíval v tom, jak se jeho přítel kroutí.

„Uplně stoprocentně ji tam nechal,“ dobíral si ho Roman a jeho hlas se nesl celým nádvořím. „Zede, ty jsi takovej hlupák. Jak jsi vůbec mohl chtít po Kaelovi, aby ji vyzvedl? Nesnáší, když musí dělat šoféra. Uzavřeli jste snad nějakou pochybnou, tajnou dohodu pod stolem, abyste toho notoričtějšího asociála Kaelena k něčemu takovému donutili?“

Zane zrudl. Agresivně a velmi hlasitě tohle nařčení popřel. „Rome, co tím jako myslíš? Copak vypadám jako někdo, kdo by udělal něco takovýho? I když... jestli by Kael o takovou dohodu stál, tak ji přežiju.“

„Už toho nechte,“ utnul je Kaelen chladně.

Jeho hluboký, velitelský hlas prořízl jejich špičkování jako ostří nože. Ostatní chlapci okamžitě zmlkli. Kaelenův temný, pronikavý pohled byl už teď upřený přímo na Serenu, která stála jako přimrazená na schodech.

Jak se skupina blížila, Zane, Silas a Roman následovali Kaelenův pohled.

Zastavili se jak když utne.

Všichni byli okamžitě a zcela jednotně uneseni tou neuvěřitelně nádhernou, éterickou novou studentkou, která stála před nimi. Jasné ranní slunce osvětlovalo její volánkové bílé šaty a vrhalo na její jemnou postavu měkkou, zářivou záři. Její krása byla strhující, na pozadí majestátní budovy fakulty působila téměř andělsky.

Zane na ni dlouhou vteřinu zíral s lehce pootevřenou pusou. Pak zavrtěl hlavou, naprosto slepý k pravdě. Rozhlédl se po nejbližším okolí a jeho oči pátraly někam za tu úžasnou dívku na schodech.

„Kaeli, měli bychom tu na ni počkat?“ zeptal se Zane a v jeho hlase stále zaznívala panika. „Možná moje chudák, ošklivá sestřenka ještě nesešla dolů! Nesmíme ji propásnout! Měli bychom se jít podívat dovnitř do přednáškového sálu?“

Kaelen přestal jít. Zasunul ruce do kapes a zíral přímo na Serenu s nečitelným výrazem.

„Stojí přímo před tebou,“ odvětil Kaelen suše.

Ti tři muži naráz ztuhli. Pomalu otočili hlavy a v naprostém nevěřícném úžasu zírali na tu andělskou dívku na schodech. Jejich mysl se při snaze zpracovat tu informaci zkratovala. Neměla snad být Zaneova sestřenice neuvěřitelně ošklivá, zjizvená a nereprezentativní?

Byla touhle úchvatnou, ohromující dívkou opravdu ona?