***Marcella***

Mé prsty zoufale a v panickém rytmu přejíždějí po chladném kovu klíčů. Zubaté mosazné hrany mě ostře škrábou do zpocené dlaně, zatímco je doluji z hlubokých kapes zdravotnické haleny. Dýchám v krátkých, trhaných intervalech, až se z toho mlží vlhký večerní vzduch rušného parkoviště před klinikou. Vrazím klíč do těžkého ocelového U-zámku, který drží mé kolo u rezavého stojanu. Srdce mi buší o žebra v neúprosném, nevyzpytatelném rytmu a přesně tak kopíruje tikot hodin v mé zpanikařené mysli.

Jdu pozdě. Moje směna na klinice se protáhla o dvacet trýznivých minut, protože moje poslední pacientka, paní Freedmanová, nepřestávala mluvit o své nadcházející operaci žlučníkových kamenů. Teď závodím s časem, abych vyzvedla svého syna Kylera dřív, než učitelky ve školce zamknou dveře na noc.

"Cello, počkej!"

Hluboký, hladký hlas protne dusný odpolední vzduch a rozlehne se nad střechami zaparkovaných aut.

Zatnu zuby a potlačím těžké povzdechnutí plné frustrace. Prudce odemknu těžký kovový zámek a nedbale ho nacpu do svého obnošeného plátěného batohu.

Gavin přeběhne horký asfalt a úmyslně mi vstoupí přímo do cesty, aby mi zablokoval výjezd. Je to vysoký, nepopiratelně nádherný muž. Nedotčená, tmavě modrá zdravotnická halena se mu těsně rýsuje přes širokou hruď a silné, žilnaté bicepsy. Má takové to nenucené, sluncem políbené opálení a obrovský rukáv složitého temného tetování plazícího se po jeho levé paži – ten druh drsné estetiky, díky které se o něm šuškají mladé sestřičky v sesterně. Je to vedoucí rentgenolog a nechvalně známý playboy. Zná přesně způsob, jak použít svůj arogantní šarm. Přesně ví, jak ženu ohnout přes studený vyšetřovací stůl, narvat se do ní a dobře si zašukat, dokud nezapomene i své vlastní jméno.

Ale to je všechno, co mezi námi kdy bylo. Fyzická transakce. Dočasné, bezmyšlenkovité uvolnění napětí.

"Promiň, Gavine, ale jdu pozdě pro Kylera," řeknu napjatým a bezdechým hlasem, zatímco přehazuji nohu přes sedlo kola a bezpečně si pod bradou zacvaknu přezku přilby.

"Nevyzvedává ho náhodou v úterý obvykle Clara?" zasměje se Gavin a přistoupí blíž. Překříží si své masivní paže na hrudi a předvede ten svůj typický, arogantní úšklebek, který normálně funguje na každou jinou holku ve městě.

"Odjela na pár dní z města za rodinou," řeknu ostře, s tónem postrádajícím jakoukoliv vřelost. "Což znamená, že ho musím vyzvednout já."

Lžu, samozřejmě. Clara je ve skutečnosti pryč na nebezpečné výpravě – jedná se smečkou vlkodlaků, ale to já Gavinovi rozhodně vykládat nebudu. Clara je jen příhodný pseudonym pro moji nejlepší kamarádku Genevieve. Je to čarodějnice na útěku před nebezpečným, krutým bývalým v podobě Dračího krále, který je posedlý tím, že ji odvleče zpět do svého království. Obě jsme na útěku. Obě jsme přeživší, co se zuby nehty drží ve stínech tohoto tichého městečka. Ona je Clara Hayes. Já jsem Cella Vega.

"No, a co kdybych ti hodil kolo na korbu auta a svezl tě do školky?" nabídne se Gavin a udělá další krok vpřed. Jeho tmavé oči sklouznou po linii mého krku a zastaví se na mé klíční kosti. "A pak bychom si možná mohli promluvit o tom, že bys se mnou zítra večer šla na opravdové rande? Zašli bychom na večeři, tak kolem sedmé?"

Svírám gumová řídítka, až mi zbělají klouby. S Gavinem jsme si to v minulosti párkrát rozdali, ale hned první den jsem mu stanovila naprosto jasné hranice. Žádné city. Jen dobrý sex. To byla nepřekročitelná dohoda. Poté, co jsem přežila zničující zradu z minulosti, poté, co mi Cassian rozdrtil duši a nechal mě zemřít, nemám už o romantický vztah s žádným mužem vůbec zájem.

"Gavine," vzdychnu si a donutím svůj hlas, aby zůstal vyrovnaný, na okamžik zavřu oči. "Máme mezi sebou dobrou věc. Prosím, nenič to. Nic dalšího nehledám. O vztah nemám zájem."

"No tak, Cello," zamumlá a jeho úšklebek zjemní v něco, co vypadá nebezpečně jako skutečná náklonnost. "Víš, že jsem do tebe blázen. Podívej, vím, že mám na klinice nějakou pověst, ale nelžu ti. Jsi úžasná. Jsi úplně jiná než kterákoliv jiná holka v tomhle bohem zapomenutém městě."

Zapíchnu do něj pohled. Má mě za idiotku? Ten chlap je kráčející rudá vlajka.

"Nech toho, Gavine. Nemám zájem."

"Mohl bych se o to postarat," tlačí dál a hlas mu klesne o oktávu. Natáhne se k mé paži, jeho teplé prsty zavadí o holou kůži mého předloktí. "Mohl bych se postarat o tebe i o Kylera. Kdybys mě jen nechala. Copak nechceš, aby měl Kyler opravdového tátu?"

Trhnu sebou a vytrhnu ruku z jeho dotyku. Žíly mi zalije led. Nepotřebuju žádného chlapa, aby se o mě staral. Kyler a já to zvládneme sami. Můj syn nepotřebuje otce. Má mě.

"Omlouvám se, Gavine, ale vážně už musím jít," odseknu a tlačím kolo kupředu, čímž donutím jeho obrovskou postavu uhnout.

"Budeš o tom aspoň přemýšlet?" houkne na mě, zatímco stoupám do pedálů.

Neohlédnu se. Opřu se do převodů celou svou vahou a nechám parkoviště kliniky za sebou. *Do čeho ses to kurva uvrtala, Cello?* nadávám si v duchu, zatímco mi teplý vítr šlehá do obličeje.

Stehna mi hoří, jak šlapu do pedálů a kličkuji klikatými, stromy lemovanými ulicemi Poulsba. Odpolední slunce mi pálí do zad, pod halenou se mi na kůži hromadí pot. Mysl mi běží naplno, kalkuluji logistiku dnešního večera. Musím vymyslet, kdo pohlídá Kylera, zatímco budu mít svou druhou vyčerpávající směnu v The Mirage.

Zabrzdím smykem na parkovišti před školkou, pneumatiky rozvíří volný štěrk. Povrch je převážně prázdný. Nechám kolo vhozené do stojanu bez zamknutí a sprintuju k předním skleněným dveřím.

Skrz velké pozorovací okno místnosti pro batolata zahlédnu svého chlapečka. Ten těžký, svíravý uzel úzkosti v hrudi okamžitě taje a mění se v kaluž naprostého tepla. Kyler sedí u maličkého, žlutého plastového stolku a usilovně pracuje na omalovánkách. Svůj malý červený batůžek už má pevně připásaný na ramenou. Maličké čelíčko se mu mračí v hlubokém soustředění a jemné hnědé kudrlinky mu padají nízko do čela.

Vycítí mou přítomnost a zvedne hlavu. Na tváři se mu roztáhne obrovský, zubatý úsměv. Odhodí pastelky a odsune plastovou židličku.

Rozrazím dveře, padnu na kolena a doširoka roztáhnu náruč. Vystřelí přes celou místnost a narazí mi do hrudi s takovou silou, až mi vyrazí dech. Omotá mi baculaté ručičky kolem krku a zahrne mou tvář mokrými, mlaskavými polibky.

"Mami! Co tu děláš?" chichotá se, jeho hlas je zvonivý a jasný. "Kde je teta Gen?"

Odtáhnu mu divoké kudrlinky z čela a srdce se mi sevře, když mu pohlédnu hluboko do těch nádherných, nestejně barevných očí. Jsou uhrančivé. Jedno oko je pronikavě, blankytně modré. To druhé je hluboce, sytě jantarově hnědé. Heterochromie je vzácná a Kylerovy oči z něj dělají středobod zájmu celého města. Je to ten dokonalý chlapeček s jedním modrým a jedním hnědým okem, kterého všichni zbožňují.

"Teta Gen musela jet na výlet," povím mu tiše a políbím ho na špičku nosu.

Zezadu se přiblíží těžké kroky. Vzhlédnu a věnuji omluvný úsměv jeho učitelce, paní Milesové. Stojí nad námi, paže má překřížené, ačkoliv přísný výraz na její vrásčité tváři rychle změkne.

"Hrozně se omlouvám, paní Milesová," říkám a zvedám se z podlahy, přičemž držím Kylera vybalancovaného na boku. "Měla jsem dnes na klinice pacientku, která prostě nepřestávala mluvit. Běžela jsem sem nejrychleji, jak to šlo."

Paní Milesová si těžce povzdechne a upraví si silné brýle. "Máte velké štěstí, paní Vegová," řekne a rty jí cuknou do vřelého, upřímného úsměvu. Natáhne ruku a zavrtí obočím na mého syna. "Je potěšením mít pana Vegu kolem sebe. Moc dobře ví, jak dělat dámě společnost."

Kyler září pýchou a zaboří obličej do mého krku.

"Moc vám děkuji, že jste na něj dohlédla," říkám upřímně a otáčím se k východu.

"Potěšení je na mé straně," usměje se na oplátku. Když ramenem zatlačím do dveří, houkne za mnou: "A Cello?"

Zastavím se a pohlédnu zpátky přes rameno.

Věnuje mi pevný, chápavý pohled. "Být svobodnou matkou není žádná hračka. Vedete si úžasně. Nezapomínejte na to."

Hrdlo se mi sevře. Náhle mě v očích zaštípou slzy. Mým nejhlubším, nejtemnějším strachem je, že tohohle malého chlapečka zklamu. Zaslouží si celý svět, a přitom mám většinu dnů pocit, že mu dávám jen zbytky svého času a energie.

"Děkuju," pošeptám, hlas mi lehce přeskočí. Odstrčím dveře ramenem a vyjdu do dusného vzduchu.

Donesu ho ke stojanu na kola a rychle mrkám, abych si vyčistila zrak. Donutím na tvář zářivý, veselý úsměv. Kyler nepotřebuje vidět svou matku plakat.

"Můžeme mít k večeři kuřecí nugetky?" zeptá se a kope nožičkama, zatímco ho upínám do dětské sedačky připevněné k zadní části kola.

"Možná," zasměju se a nasadím mu maličkou přilbu. Vytáhnu z kapsy mobil a vytočím Pippu, modlím se k jakýmkoliv bohům, kteří by mohli naslouchat, aby měla dnes večer volno.

Vezme to po druhém zazvonění. "Haló?"

"Pippo, ahoj, to jsem já, Cella," vydechnu a kroužím kolem po asfaltu. "Poslyš, Clara je mimo město. Jsem zoufalá. Můžeš mi dnes večer pohlídat Kylera?"

"Já nejsem mimino!" ohradí se Kyler ze svého sedátka a překříží si ruce přes hrudník.

"Jasně, promiň. Potřebuju hlídání pro malého parťáka," opravím se a usmívám se na toho mrňouse. "Myslíš, že bys mohla..."

"Jasně, že můžu!" zašvitoří Pippa z reproduktoru. "Dneska večer mám beztak volno. Přivez ho. Víš, jak toho kluka k smrti miluju!"

Zalije mě obrovská a sladká úleva.

Šlapu naplno k okraji města, mířím nejdřív k mému malému, pronajatému domku. Musím si tam odhodit pracovní věci a převléknout se. Svléknu ze sebe propocenou klinickou halenu a natáhnu si pohodlné tmavé džíny a černočerné tričko. Kylerovi sbalím do noční tašky pyžamo a zubní kartáček a popadnu obal na šaty, v němž je moje klubová uniforma. Do pracovního se převléknu, až dorazím do The Mirage. Není absolutně žádná šance, že bych jela na kole přes město v té mikroskopické sukničce.

Jakmile jsem zpět na kole, mířím do centra města, kde Pippa s Tobinem sdílejí útulný přízemní byt. Zastavím u jejich vchodových dveří a odepnu Kylera. Vrhne se na zem, rozběhne se po schodech nahoru a buší malými pěstičkami do dveří.

Pippa rozrazí dveře a obličej se jí rozzáří. "Kylere!" zaječí, vezme ho do náruče a tiskne mu polibky na obě baculaté tvářičky. "Jak se má ten můj úžasný malý parťák?"

Mávne na mě, abych šla dál, a nohou za námi zaklapne dveře. Byt je vyhřátý a úžasně to tam voní – vzduch se plní sytou, lahodnou vůní pečeného masa a bylinek. Podívám se ke stísněné kuchyni a s překvapením zamrznu.

U sporáku stojí žena a míchá ve velkém hrnci. Je maličká, možná pět stop na dobrý den, s dlouhými, špinavě blond vlasy svázanými do nedbalého copu. Má laskavé, unavené oči, v nichž se zrcadlí obrovská tíha. Všimne si, že na ni zírám, a tváře jí okamžitě zrudnou. Nesměle, zdvořile mi zamává.

Uvědomím si, že vážně zírám, tak zamávám nazpátek. "Ahoj. Já jsem Cella. Kamarádka Pippy a Tobina."

Žena se vřele usměje a přikývne, ale zůstane mlčet.

"Jejda, moje chyba, zlato," zasměje se Pippa a přendá si Kylera na druhý bok. "Tohle je naše kamarádka Marta. Je hluchá a němá, takže..."

"Ona je duch?!" vyjekne Kyler, a jeho různobarevné oči se doširoka rozevřou, jak zírá na tu ženu. "Ale vždyť nevypadá jako strašidlo."

Pippa a já propukneme v smích. Čistá nevinnost jeho reakce mě vytrhne z vyčerpání.

"Ne, miláčku," vysvětluji, natáhnu se a pocuchám mu kudrliny. "Ona je hluchá a němá. To znamená, že tě neslyší a neumí mluvit."

Obejdu Pippu a zamířím přímo k hranici kuchyně. Marta mě sleduje zvědavýma očima. Zvednu ruce a vzpomínám na specifické znaky, které jsem se na klinice naučila pro pomoc nedoslýchavým pacientům. Ukážu na sebe. Poté zaháknu oba ukazováčky za sebe a roztáhnu je, čímž vytvořím znak pro mé jméno. Pravou dlaní sklouznu po levé, spojím oba ukazováčky k sobě a nakonec ukážu přímo na ni.

Martiny unavené oči se okamžitě rozzáří. Na tváři se jí vyloudí obrovský, nádherný úsměv. Znakuje na mě rychlým, radostným gestem plným vděčnosti.

"Počkej, ty umíš znakovat?" zalapá po dechu Pippa a spadne jí čelist. "Odkdy? Co jsi jí řekla?"

"Jen jsem řekla: 'Já jsem Cella. Těší mě'," pokrčím rameny a držím hlas nízko. "Pracuju s pár neslyšícími pacienty a naučila jsem se základní znaky, aby se cítili příjemněji."

"Musíš mě to naučit," dožaduje se Pippa a oči se jí vzrušením rozšiřují. "Ona a její syn s námi zůstanou, dokud si nenajdou vlastní bydlení. Oba jsou němí. Já a Tobin jsme si s nimi doteď psali jenom na papíry."

"Oh, kde je její syn?" ptám se a rozhlížím se po malém obýváku.

Pippa se nakloní blíž, s šibalským, útočným zábleskem v očích. "Těsně jsi ho minula. Je teď s Tobinem v klubu. A holka, něco ti povím, ten je neskutečnej! Úplnej bůh! Ach Cello, měla bys ho vidět s Martou. To je ta nejrozkošnější věc na světě. Je na ni tak hodnej, a už jsem zmínila, že je děsně sexy?" Zachichotá se jako poblázněná školačka. "Já si ho zabírám! Myslím to vážně, Cel. Opovaž se na něj použít ten svůj latinský šarm!"

Protočím oči v sloup, pobavená její dramatickou žízní. "Ani by mě nenapadlo," povzdechnu si a vezmu si z odkládacího stolku helmu. "Moc ti děkuju za to, že hlídáš Kyla. Jsi zachránce."

"Kdykoli!" zavolá za mnou, když vycházím zpět do vlhkého večerního vzduchu.

Šlapu naplno dolů do centra města, městské neony začínají probleskovat vstříc tmavnoucí obloze. Zastavím v temné uličce za klubem The Mirage a přimknu kolo k železné mříži.

The Mirage je exkluzivní, luxusní noční klub. Zaměřuje se na bohaté, mocné a zkažené příslušníky města. Centrální pravidlo podniku je přísné a neporušitelné: každý musí mít masku. Od levných halloweenských masek na oči po propracované, peřím zdobené benátské masky, identita zůstává přede dveřmi. Kdo nemá masku, nemá přístup. Je to brilantní byznys model. Politici, doktoři a policisté mohou pít a oddávat se svým touhám, aniž by tím zničili svou veřejnou pověst.

Co je však důležitější, udržuje to personál v bezpečí. Udržuje to v bezpečí mě. Tanečnice a servírky mohou pracovat, aniž by byly za denního světla nálepkovány jako děvky či prostitutky. Ve městě, kde se neustále dívám přes rameno, je anonymita masky mým jediným spolehlivým štítem.

Proklouznu těžce obrněným zadním vchodem, kývnu na vyhazovače. Mířím rovnou po úzké, chabě osvětlené chodbě do šaten pro zaměstnance. Těžké basy zvukového systému klubu už přes betonovou podlahu vibrují v mých botách.

Otevřu kovovou skříňku a vytáhnu svou uniformu. Klub určuje na každý týden jiné téma, které obstarává nejrůznější fetiše. Dnešní večer je ve znamení francouzské služebné a ten kostým je příšerně, nesnesitelně úsporný.

Svlíknu se donaha a chvěju se v chladné klimatizaci. Natáhnu si černou krajkovou braletku a upevním si kolem krku propletený, černobílý krajkový obojek. Následuje sukně – naprosto zbytečný kousek nařasené černé látky, který mi sotva zakrývá půlky zadku, spárovaný s drobounkou bílou zástěrkou zavázanou v pase. Upnu si těsný podvazkový pás na boky a zacvaknu spony na pár průsvitných černých stehenních punčoch. Nohy obuju do povinných černých jehlových podpatků. A nakonec si přes oči zavážu elegantní, černou maškarní masku a ujistím se, že mi dokonale sedí na lícních kostech.

Zírám na svůj odraz v prasklém zrcadle a zhluboka, vyrovnaně se nadechnu. Jsem připravena přestát vyčerpávající noc odhánění opilých, nenechavých mužů.

Protlačím se lítacími dveřmi a vystoupím na hlavní parket. The Mirage je masivní a je rozdělen do dvou podlaží. Na horních balkonech se nacházejí VIP stoly a soukromé taneční salónky ukryté za tlustými sametovými závěsy. Spodní úroveň se pyšní obřím kruhovým barem, rozlehlým tanečním parketem a několika vyvýšenými pódii osazenými mosaznými tyčemi. Ambientní osvětlení je tlumené a vrhá na kožené boxy svůdnou karmínovou záři.

Když procházím kolem prosklené kanceláře majitele, mou pozornost upoutá masivní silueta.

Majitel klubu, Hugh, sedí u svého těžkého mahagonového stolu. Tobin stojí vedle něj. Ale můj pohled okamžitě upoutá třetí muž v místnosti. Stojí širokými zády k oknu. Je to obr. Je stavěný jako bůh, ramena má neskutečně široká, hutné, vlnící se svaly napínají látku úzkého černého trička. I odsud, ta čistá velikost a surová síla, jež z něj vyzařuje, mi zastavuje dech.

To musí být Martin syn. Ten němý chlap, ze kterého Pippa slintala.

Odtrhnu od něj oči a spěchám k baru, abych si připravila tác. Ostatní servírky a exotické tanečnice už se protahují a rovnají lahve s alkoholem.

Faye, blond servírka ve stejném titěrném kostýmu služebné, mě skoro srazí na zem, jakmile se ocitnu za pultem. Je bez dechu a oči jí za stříbrnou maskou planou.

"Panebože! Panebože! Už jsi viděla toho chlapa, co sem Tobin přivedl?" zaječí, chytí mě za ruku a poskakuje na jehlových podpatcích.

"Ne," ušklíbnu se její nakažlivé energii. "Ale slyšela jsem, že je to skutečné umělecké dílo."

"Je to bůh, Cello. Doslova bůh!"

"Dej si bacha," usměju se a otírám ulepený pult. "Pippa už si ho zabrala."

"To sice jo, ale on si ji nezabral," namítne a upraví si braletku, aby si nadzvedla svá těžká ňadra. Předvede zlomyslný úsměv. "Jen si počkej, až uvidíš jeho obličej. Budeš si muset měnit kalhotky. Ten chlap je neskutečnej!"

Těžké basy udeří. Hlavní vchod se otevírá. Na plochu se začne valit dav.

Tobin vyjde z kanceláře a proplétá se mezi příchozími těly, blíží se na své stanoviště u baru. Obr zůstává uvnitř prosklené místnosti a naklání se přes stůl, aby podepsal nějaké papíry.

Faye práskne tácem vedle Tobina. "Tak fajn, Tobine, vysyp to. Kdo je ten nádhernej kus chlapa, cos ho přivedl?"

Tobin se triumfálně ušklíbne, vyhodí šejkr do vzduchu a chytí ho. "To, mé drahé dámy, je Ronin. Je to náš nový hlídač. Bude místo Rykera."

"Ronin," zapřede Faye a kousne se do nalíčeného spodního rtu. "Ó, tohle jméno bych fakt mohla sténat celou noc."

"Je mi z tebe na blití," zasténá Tobin a zavrtí hlavou.

"Seznam mě s ním," žadoní Faye a mává na něj řasami. "Prosím!"

"Nejde to," odpoví Tobin uhlazeně a nalévá panáka vodky. "Je němý. Takže se ti ani nemůže představit sám."

Faye dramaticky popadne dech a přiloží si ruku na srdce. "Bože můj, chlap, kterej mi neodmlouvá a nelže mi! Svatý bože, ten je dokonalej!"

Tobin obrátí oči v sloup a odhání nás pryč. "Do práce, dámy. Stůl číslo čtyři potřebuje rundu bourbonů."

Následující dvě hodiny jsou jen chaotická směsice hluku, blikajících světel a rozlitého alkoholu. Hudba vibruje skrz podlahu tak prudce, až mi to drnčí v zubech. Přebíhám tam a zpátky mezi barem a přecpanými stoly, nohy mě z těch jehel bolí. Půlku směny trávím tím, že uskakuju potulujícím se rukám, plácám přes opilé prsty, co se snaží chňapnout po holé kůži mých půlek pod tou mikroskopickou sukní.

Přiblížím se k tmavému rohovému stolu, abych sklidila hromadu prázdných sklenic. Na kožených polštářích se rozvaluje silně opilý zákazník. Má na sobě perfektně ušitý smoking a obličej mu skrývá úhledná stříbrná maska. V duchu mu přezdívám 'Kretén Bond'. Pach drahé whiskey a starého potu z něj sálá ve vlnách.

"Mohu vám nabídnout další drink, pane?" ptám se zdvořile a natahuji se po prázdných sklenicích. "Nějaký oblíbený jed?"

Než se mé prsty vůbec dotknou skla, Kretén Bond po mně chňapne. Jeho těžká ruka se mi sevře kolem útlého zápěstí jako ocelový svěrák. Stisk je zdrcující. Trhne mnou dopředu, přitáhne mě až k okraji nízkého dřevěného stolu, takže mu málem spadnu do klína.

"Vylez na ten stůl, děvko," zavrčí, obličej mi zaleje jeho dech nasáklý alkoholem. Silněji zatáhne za mou paži. "Chci vidět, co ten tvůj pěknej zadeček dokáže."

Jelikož v tomto klubu dělám přes dva roky, jsem zvyklá na to, že mě žádají o tanec. Zaseknu podpatky do podlahy a bojuji s narůstající panikou.

"Jsem servírka, pane," usměju se přes narůstající vztek, hlas se snažím udržet chladný a profesionální, zatímco se mu snažím vypáčit ty jeho tlusté prsty ze zápěstí. "Ale moc ráda vám pošlu nějakou tanečnici..."

"Řekl jsem, abys tancovala!" zařve. Postaví se, jeho mohutná postava se nade mnou tyčí, a hrubě mě natlačí na nábytek. Páteří bolestivě narazím do hrany přilehlého koženého křesla.

Najednou rve uši zvuk tak děsivý, že přeřízne i ohlušující dunění klubových basů.

Je to neuvěřitelně hluboké, hrdelní, zlověstné vrčení. Jeho vibrace jako by otřásla samotným vzduchem kolem nás.

Krev mi zmrzne na led. Z plic mě opustí vzduch. Paralyzující, traumatická hrůza zaplaví mou mysl a uzamkne mé svaly na místě. Ten zvuk znám. Za celý svůj život jsem slyšela takhle děsivý zvuk jen od jediného typu stvoření. Takový zvuk dokážou vydat jen zvířata, která uctívají měsíc a berou na sebe vlčí podobu.

*Vlkodlak.*

Kretén Bond v čistém děsu ztuhne. Jeho arogantní úšklebek zmizí, ohryzek se mu houpne a hlasitě polkne.

"O-omlouvám se, slečno," zakoktá Kretén Bond a kvapně hodí na stůl ruličku bankovek. "Spletl jsem si vás s děvkou."

Na rameno muže v drahém smokingu dopadne masivní, zjizvená ruka. Vzhlédnu, hrudník se mi těžce zvedá. Záhadná osoba, co se prodírá kolem mě, je Ronin.

Nový sekuriťák neřekne jediné slovo. Obličej má jako smrtící masku běsu. S nenuceným projevem děsivé síly Ronin chňapne opilého zákazníka za límec košile. Vytáhne vzdorujícího muže z podlahy, protáhne ho skrz narvaný sál, a fyzicky ho vyhodí ven dveřmi z klubu rovnou do postranní uličky.

Několik návštěvníků na Ronina zírá s otevřenou pusou, zatímco si jen klidně opraší své velké ruce.

Stojím u koženého křesla jako přimražená a silně se třesu. Srdce mi bije zběsilý, nepravidelný rytmus o žebra. Přitisknu si dlaně k hrudníku a potlačuju slzy.

Když se Ronin otočí, jeho velké ruce mi zavadí o ruku, aby mě stabilizoval. Naše holá kůže se na vteřinu setká.

Ten moment dotyku spustí obrovský, explozivní proud nezapomenutelné elektřiny. Je to hluboká, až bolestně spalující vlna síly, která mi projede žilami a podpálí mi krev. Je to nepopiratelná, tak strašlivě obávaná jiskra pouta k osudovému druhovi.

Zalapám po dechu a klopýtnu dozadu. Ohlušující řev nočního klubu – těžké basy, brebentění, cinkání sklenic – slábne do mrtvolného ticha. Svět se zúží pouze na ten prostor mezi námi.

Cítím na sobě jeho intenzivní pohled. Pomalu vzhlédnu a střetnu se s jeho podmanivýma, stříbrně kroužkovanýma očima.

Ronin na mě shlíží a hruď se mu divoce zdvihá. Surový hněv v jeho tváři roztaje a nahradí ho pohled hlubokého šoku. Rty se mu pootevřou. Krásný, upřímný úsměv čiré radosti mu zakřiví ústa.

Dívá se na mou tvář, přes černou maškarní masku mi čte v duši, a bezhlasně vytvoří jediné slovo.

*Družka.*

Svět se zatočí. Podlaha se mi pod nohama zhoupne. Zřítí se na mě absolutní hrůza a udusí mě. Ta zrada, to odmítnutí, ta naprostá agónie z mé minulosti se mi v krku zvedá jako žluč.

"Ne," zakňourám, krev mi zledovatí, zatímco pomalu couvám, srdce mi buší roztěkaně a bláznivě. "Znovu ne..."