***Ronin***

Dorianova poslední slova visí v ledovém vzduchu kobky a odrážejí se od vlhkých kamenných zdí. Těžké železné řetězy držící mé zápěstí se konečně s drsným řinčením uvolní. Gravitace přebírá kontrolu. Zhroutím se. Mé zbité, krvácející tělo tvrdě dopadne na nelítostnou dlažbu. Náraz vyšle oslnivě žhavou bolest skrz mé otevřené rány a znovu rozevře řezy, které se sotva začaly zatahovat.

Dva strážci mi nedají ani vteřinu na vydechnutí. Zvednou mě za podpaží, jejich stisk se zařezává do mé pohmožděné tkáně. Vlekou mě temnými, spletitými chodbami žaláře. Když mi nohy klopýtnou a odmítají nést mou vlastní váhu, strčí mě vpřed a smějí se mému ubohému stavu. Prorazíme hlavními dveřmi a jasné, oslepující denní světlo mě bodne do oteklých očí. Trhnu sebou a skloním hlavu, ale oni do mě jen silněji vrazí, dokud mé boty nezadrhnou o štěrk na hlavní cestě na samém okraji území.

Hodí mě do hlíny.

Ve vteřině, kdy vzhlédnu, mi v žilách vzkypí hluboký, prvotní hněv.

Marta čeká u zrezivělého, otlučeného pickupu. Ale je to její tvář, co mi sevře hruď. Její jemné rysy jsou těžce pohmožděné. Tváře má oteklé, rozkvétají do ošklivých odstínů fialové a černé, a spodní ret má doširoka roztržený od surového úderu. Tohle udělal Jaxon. Krev mi hučí v uších. Připravuji se na její odpor. Právě jsem nás oba dostal do exilu, byli jsme vyhnáni z jediného domova, který jsme kdy znali, odsouzeni k životu pronásledovaných odpadlíků.

Místo aby mě ta jemná žena obvinila, padne na kolena. Ignoruje štěrk zařezávající se jí do kůže, natáhne se a její třesoucí se ruce mi opatrně sevřou krvavou hlavu. Přitáhne si mě na hruď a zaboří obličej do mých zcuchaných vlasů. Její slzy mi máčejí kůži na hlavě.

Odtáhne se jen tak daleko, aby se mi mohla podívat do očí. Její ruce se míhají vzduchem, prsty se jí třesou, jak znakuje přes své těžké vzlyky.

*Myslela jsem, že tě zabili. Myslela jsem, že jsi mě opustil.*

Než vůbec stihnu zvednout své těžké ruce a odpovědět znaky, někdo si odkašle. K autu se přiblíží Gama Declan. Vrhne přísný pohled na dva surové strážce, kteří mě sem dovlekli. Švihnutím zápěstí je propustí. Neváhají, otočí se na patě a pochodují zpátky k sídlu smečky a nechají nás v prachu.

Declan nám pokyne, abychom nastoupili do pickupu. S vypětím všech sil se zvednu, svaly mi s němým výkřikem protestují, a pomůžu Martě na nohy. Všimnu si dvou sbalených tašek na korbě vozu. Ukážu na ně a vrhnu na ni tázavý pohled.

*Předtím než jsme odešli, mi dovolili sbalit pár věcí,* pokrčí rameny a její ruce se pohybují malými, rychlými pohyby.

Natáhne ruku a přiloží kus látky na hlubokou ránu na mém rameni. Zatímco si prohlíží rozsah mých zranění, po oteklých tvářích jí kanou velké slzy.

*To bude v pořádku,* vyznakuji jí a trhnu sebou, když se látka zachytí o potrhanou kůži. *Není to tak zlé, jak to vypadá.*

Zamračí se, je vidět, že nevěří ani jedinému znaku, ale nepřestává čistit špínu z mých řezných ran.

Declan zastaví auto na absolutním okraji lesa, u konečné hranice značící území Crimson Hollow. Nařídí nám vystoupit. Hodí mi tašky k nohám. Pak sáhne do kapsy kabátu, vytáhne tlustou obálku a podá mi ji. Zaváhám a vezmu si ji prsty od krve. Otevřu klopu a najdu obrovský balík bankovek nutných k přežití.

"Dar," řekne Declan, a drží hlas v tiché, opatrné hladině. "Tvoje matka byla mou nejlepší přítelkyní. Není dne, kdy bych nelitoval, že jsem ji nenašel dřív."

Zírám na ty zelené bankovky. Gama Declan se ke mně nikdy nechoval špatně, ale taky pro mě nikdy neriskoval krk. Udělat to teď za Alfovými zády je zrada.

Prohrábnu se hotovostí palcem a ucítím něco tvrdého sevřeného mezi bankovkami. Vytáhnu to. Z plic mě opustí dech. Do koutků očí se mi okamžitě vhrnou slzy. Je to schovaná fotografie mé matky a mě, pořízená jen pár dní před její vraždou. Její úsměv je zářivý, její oči plné života a její paže pevně obmotaná kolem mých mladších ramen.

"Tvůj otec schovával tenhle snímek v šuplíku," vysvětluje Declan a jeho výraz je nečitelný. "Napadlo mě, že ty ho možná využiješ víc."

Než stihnu zpracovat emoční tíhu z toho, že opět držím její tvář, Declan rozbalí přes kapotu auta podrobnou mapu. Po státech se na ní shlukují stovky červených teček.

"Tohle je mapa všech známých území ve Washingtonu," ukáže na ty shluky. "Držte se od nich dál a vyhnete se tomu, že vás zabijí." Sjede prstem dolů po pobřeží a zaťuká na místo bez jakýchkoliv červených teček. "Tyhle izolované kapsy jsou vaše nejlepší šance. Perfektní pro dva odpadlíky, kteří začínají znovu. Zkuste nejdřív Poulsbo. Je to asi sto mil na jih, dost malé na to, abyste zůstali mimo radar jakýchkoliv velkých smeček."

Sroluje mapu a vrazí mi ji do hrudi.

"Radši si pospěšte, než se setmí. Hluchá vlčice a němý vlk jsou dva dokonalé terče pro zoufalého odpadlíka, co hledá jídlo," varuje pochmurně.

Krátce přikývnu na znamení tichého slibu vděčnosti a nacpu si mapu hluboko do batohu.

"Ať vás provází Měsíční bohyně, Ronine," zamumlá Declan. Otočí se na patě, nasedne zpět do svého pickupu a odjede do padající tmy.

S Martou sledujeme, jak mizí koncová světla. V žaludku se mi hluboce usadí tíseň. Teď nejsme nic. Bezejmenní. Bez smečky. Ucítím, jak do mé dlaně vklouzne teplá, měkká ruka. Stisknu jí prsty a hledám v jejím doteku oporu. Marta mě zatahá za paži. Sklopím zrak. Přes svou pohmožděnou tvář donutí malý, statečný úsměv.

*My budeme v pořádku,* znakuje a bere svou těžkou tašku, aby si ji hodila přes rameno.

*Ponesu tě,* vyznakuji, připravený překonat agónii a proměnit se do své vlčí podoby.

*Umím chodit,* odfrkne si, hravě protočí oči a otočí se k temné linii stromů. Natáhnu ruku, abych vzal její tašku, ale ona ustoupí a odmítá mi nechat nést její váhu. Odmítá být přítěží. Ale v mých očích je ona tou jedinou věcí, která mě drží ukotveného na zemi.

Cesta do nejbližšího města trvá hodiny. Každý krok mi páteří vystřeluje čerstvou bolest. Odřená záda mě pálí pod hrubou látkou košile. V době, kdy slunce už plně zapadlo a v dálce zablikají neony špinavého silničního motelu, my oba stěží taháme nohy. Podám Martě pár bankovek z Declanovy obálky, zatímco já zůstávám ve stínech, aby recepční při pohledu na moje zakrvácené oblečení nezavolal policii.

Vrátí se s rezavým klíčem. Pokoj je malinký, slabě páchne po bělidle a starém kouři. Je tam jen jedna proleželá matrace. Vyměníme si unavený pohled, v tichosti souhlasíme, že nemáme energii se dnes hádat o to, kdo bude kde spát.

Marta opět odchází, aby našla nejbližší lékárnu. Já mířím rovnou do koupelny. Svlékám ze sebe zničené oblečení a stoupnu si pod vlažnou sprchu. Voda se okamžitě zbarví dorůžova, smývá špínu, pot a zaschlou krev. Řezné rány mě pálí, ale teprve hluboká, puchýřnatá spálenina na mém boku mě nutí podlomit kolena. Stříbrný řetěz, který mi Jaxon sadisticky vtiskl do kůže, zanechal trvalý, zubatý cejch. Stříbro zastavuje mé rychlé vlčí hojení. Tuhle ošklivou, zubatou jizvu si ponesu navždycky. Trvalou připomínku mé vlastní slabosti.

Vypnu vodu. Zírám na svůj odraz v prasklém zrcadle. Němý, zlomený odpadlík.

Když vystoupím z koupelny s ručníkem obmotaným kolem pasu, trauma, které jsem po celý den dusil, se mi konečně zvedne do hrdla. Ta čistá nespravedlnost toho všeho. Odmítnutí. Bolest. Skutečnost, že nemůžu ani křičet.

Marta sedí na okraji postele a rovná obvazy s antiseptikem. Vidí, jak se mi zvedá hrudník, vidí temnou bouři stahující se v mých očích a postaví se.

*Posaď se,* prosí mě rukama. *Promluvme si.*

Kroutím hlavou, mé ruce krájejí vzduch drsnými, ostrými pohyby. *Mám těchhle sraček plný zuby! Proč nemůžu prostě mluvit? Proč jsem tak rozbitej?*

Přistoupí blíž a nutí na tvář jemný, uklidňující úsměv. *Nejsi rozbitý.*

*Tak proč jsme tady!* téměř nahlas zavrčím, mé ruce se pohybují zběsile a rychle. Vytrhnu se z jejího jemného dosahu a přecházím po ošoupaném koberci. *Smiř se s tím! Můj vlastní otec se mě zřekl, protože nestojím za nic!*

Ve vteřině, kdy ten znak opustí mé ruce, v místnosti zavládne naprosté ticho. Marta ztuhne. Ruce jí klesnou podél těla. Kousne se do třesoucího se spodního rtu. Její zelené oči zesklovatí a naplní se hlubokou, palčivou bolestí.

Pomalu zvedne ruce, její pohyby jsou malé a napjaté. *Znamená to, že já taky nestojím za nic?*

Z tváře mi zmizí krev. Přestanu přecházet. Hrůza přes mě přepadne jako ledová voda. Právě jsem vzal vlastní sebelítost a použil ji jako zbraň proti jediné osobě na světě, která mě doopravdy miluje. Proti jediné osobě, která zůstala po mém boku, když měla všechny důvody utéct.

*Ne,* vyznakuji rychle a s hlubokou, pálící hanbou sklopím hlavu. *Omlouvám se. Takhle jsem to nemyslel. Víš, že jsem to tak nemyslel.*

Dlouhou chvíli mě pozoruje a čte ten opravdový zmar, který mě trhá na kusy. Tiše vydechne, zvedne ruce, aby zastavila mé frenetické omluvy. Ukáže na okraj matrace.

*Pojď,* znakuje. *Ošetříme ty rány.*

Klesnu na vrzající postel a snažím se sedět naprosto klidně. Pracuje s jemnou precizností a maže mi přes roztrhaná záda antiseptikum. S každým mým trhnutím si potichu sama pro sebe zakňourá, a když se podívám přes rameno, vidím na jejích tvářích čerstvé slzy tekoucí přes modřiny.

*Omlouvám se. Nemyslel jsem to tak,* znakuji znovu.

*Ne, o to nejde,* znakuje nazpátek a hřbetem ruky si otírá tvář. *Jen se podívej, co ti ten netvor udělal.*

*Jsem v pořádku. Je to jen pár škrábanců.*

Roztřeseným prstem ukáže na puchýřnatý stříbrný cejch na mém boku. *Ocejchoval tě.*

Sklopím pohled na odřenou, naštvanou kůži. Stále pálí slabým, toxickým horkem. Jaxon mě označil. Ale otec označil na oplátku i jeho.

*To je dobré. Jaxon má taky takový na památku,* nabídnu jí křivý, rozpačitý úsměv.

Tenhle vtip jí nepřijde směšný. Dokončí přilepení gázy na mých zádech a boku, a její dotek se zastaví o něco déle, jen aby mě ujistila, že je mi odpuštěno. Vytáhne z plastové tašky s nákupem dvě konzervy s kuřecí polévkou a ohřeje je v malé mikrovlnce. Sedíme na posteli v tureckém sedu a jíme svou skromnou večeři z papírových misek. Ticho mezi námi už není těžké. Je pohodlné. Odpouštějící. Vezmu si lžíci slaného vývaru, pohlédnu na její pohmožděnou tvář a v duchu děkuji Měsíční bohyni, že se touto děsivou existencí odpadlíka nemusím prodírat sám.

***

Následujícího rána mi v těle ještě stále tepe tupá bolest, ale modřiny na hrudi začaly blednout. Marta mi převáže odřený bok a pevně nám sbalí tašky. Odhlásíme se z motelu a vydáme se na cestu.

Cesta do Poulsba je vyčerpávající. Z města odjíždíme přeplněným, páchnoucím autobusem a splýváme s tuláky a unavenými dojíždějícími. Odtud přestoupíme do mohutného dálkového autobusu Greyhound směřujícího do Edmonds, kde si sedneme do úplně poslední řady. Marta má tvář neustále přilepenou na upatlaném okně a sleduje, jak kolem ní proplouvají husté jehličnaté lesy. Já strávím celé hodiny svíráním opěrky, scanuji každého pasažéra, co nastoupí, a instinkty mám napjaté k prasknutí. Odpadlík bez smečky je vždy kořistí.

Po autobusu nasedneme na trajekt. Obrovská loď rozráží tmavé, rozbouřené vody Pugetova zálivu. Do tváře mi bije slaný vítr, jak stojíme na vnější palubě a sledujeme, jak se z mlhy noří ostrovní městečko Poulsbo. Je to tiché, izolované místo obklopené hustými lesy a hlubokou vodou.

Z trajektu vystupujeme v pozdních ranních hodinách, nohy máme ztuhlé a oči těžké únavou. Najdeme další levný motel na okraji toho ospalého města. Marta se okamžitě svalí na postel, dychtivá po odpočinku. Já se snažím zavřít oči, ale mysl mi šrotuje na plné obrátky. Sice máme od Declana dost hotovosti na kauci na malý byt, ale já potřebuju práci. Potřebuju příjem, pokud ji chci udržet v bezpečí a zajistit jí skutečnou, teplou postel, kterou by mohla nazývat svou vlastní.

Hluboko v hrudi se probere Sterling. Můj obrovský stříbrný vlk v myšlenkách sténá a přechází sem a tam. Stres z exilu, popáleniny od stříbra a ta dlouhá cesta ho přivedly do vypjatého stavu. Potřebuje protáhnout nohy. Potřebuje cítit pod tlapami zem.

Převalím se na bok. Marta už je vzhůru a prázdně zírá na strop. Popadnu tenký polštář a hodím ho po ní. Posadí se a vycení zuby v němém, hravém zavrčení.

*Chceš si jít zaběhat?* vyznakuji a vrhnu na ni úsměv.

Dychtivě přikývne a odhodí deku.

Přejdeme kousek z motelu do rozlehlého, hustého lesa, který město obklopuje. Jakmile jsme dostatečně hluboko mezi stromy a zvuky projíždějících aut se ztratí v prázdnu, otočím se zády, abych jí poskytl soukromí. O pár chvil později mi do ruky strčí studený, vlhký čenich. Otočím se.

Sybil, Martina hbitá, světle hnědá vlčice se skloní do nízké, hravé úklony. Ocasem mává v širokých, rozmáchlých obloucích. Stejně jako Marta, je i Sybil naprosto hluchá a němá. Ale Měsíční bohyně vyvažuje všechny věci. To, co Sybil chybí na sluchu, dohání ostrým zrakem jako břitva a bezkonkurenčním čichem. Její jasně zelené oči září divokou radostí, jemně mě tahá za okraj košile a žadoní, abych se k ní přidal.

Stoupnu si za masivní dubový strom, svléknu si oblečení a pečlivě ho složím vedle Martina. Než přenechám kontrolu přeměně, ještě jednou si prohlédnu napjaté stroupky na zádech.

Kosti mi prasknou a srovnají se. Svaly se přeskupí. Uvolnění toho napětí je euforické. Dopadnu na všechny čtyři do hlíny a oklepu si srst. Stejně jako mí rodiče je Sterling čistě stříbrný vlk. Jeho metalická srst se pod baldachýnem lesa leskne.

Nechám ho plně převzít kontrolu nad naším sdíleným tělem, ale svou tlustou mentální zeď, která drží na uzdě naše vrozené schopnosti, svírám jako v železných kleštích. Když jsem se před lety přeměnil poprvé, čtení myšlenek mě málem zničilo. Slyšel jsem neustálé myšlenky všech lidí kolem. Překrývající se hlasy, probleskující vzpomínky, syrové, nefiltrované emoce. Byla to chaotická noční můra. Zamkl jsem Sterlinga v temných zákoutích své mysli, abych ten hluk zastavil a vybudoval kolem sebe obrovskou mentální bariéru, jež vytěsnila svět. I teď se mnou Sterling komunikuje jen zřídka, a to skrze podrážděné odfrkávání nebo varovné vrčení. Marta mi jednou chtěla pomoct ten dar ovládnout, ale ve chvíli, kdy jsem dosáhl do její mysli, poslala ji zpětná vazba na několik hodin do katatonického stavu. Vidět ji tak prázdnou a znecitlivělou mě děsilo k smrti. Přísahal jsem, že tu zeď už nikdy nestáhnu.

Sterling, osvobozený od té mentální zátěže, vyrazí za Sybil. Prodírají se podrostem, vyhýbají se kořenům a přeskakují padlé klády. Pod tlapkami nám odlétává vlhká hlína. Sprintujeme, dokud nám plíce nezačnou hořet, zatímco chladný vítr odplavuje ze svalů zbytky stresu. Sybil nás zavede k malému, zurčícímu potoku. Skočí do ledové vody, líně plave v kruzích a ochlazuje si tělo. Sterling svalí své těžké tělo na travnatý břeh, spokojeně oddechuje, jak odpolední slunce vyhřívá jeho stříbrnou srst.

Mír je naprostý.

Dokud nezačne šustění.

Ostré zapraskání větvičky se ozve přímo za námi. Sybil ve vodě ztuhne, čenich jí vyletí nahoru a chytá pach ve větru. Sterling je na nohou ve zlomku vteřiny. Zaujmu divoký, vysoce agresivní postoj na břehu a postavím své masivní stříbrné tělo přímo mezi stromy a Sybil. Stáhnu pysky, odhalím zuby ostré jako břitvy a vydám hluboké vrčení, ze kterého tuhne krev v žilách.

Z hustého stromoví se vynoří dva neznámí vlci.

Odpadlíci.

Ten větší má tmavě hnědou srst a tmavě modré oči. Druhý, menší z nich, je elegantní šedá vlčice, která se krčí a schovává za slabinami svého společníka.

Sterling přikročí, vrčení mi vibruje v hrudi. Větší hnědý vlk okamžitě svěsí hlavu a submisivně ustupuje. Klesne k zemi a přemění se zpět na člověka.

Je to muž, tak kolem třiceti, s tmavě hnědými vlasy a stříbrným kroužkem propíchnutým v obočí. Z vyrýsovaných paží mu vylézají tetování, která se táhnou i po hrudi. Zvedne obě ruce vysoko do vzduchu, obličej zbledlý náhlou nervozitou.

"Klídek, chlape. Nechceme problémy," prohlásí muž rychle stísněným hlasem. "Jenom jsme si vyběhli. Slyšeli jsme to cachtání, to je všechno."

Sterling klapne čelistmi a dožaduje se, aby si udržovali odstup.

"Určitě jste tu noví," pokračuje muž a s nervózním smíchem si promne zadní část krku. "Tady u nás jsme neviděli dalšího vlka celá léta. Držíme tady pevnost jen my dva."

Menší šedá vlčice se zavlní a promění se v drobnou ženu s ostrým pixie sestřihem a vlastní sbírkou barevných tetování.

Sybil vyleze z vody, otřese se, aby se jí vysušila srst. Obejita Sterlinga, začichá do vzduchu. Prozkoumá stromoví, aby zkontrolovala, jestli nehrozí past. Spokojená, že nejsou cítit žádné další pachy, dojde přímo k potetované ženě a očichá jí nataženou ruku. Nepochytí žádné bezprostřední nebezpečí, opře se o ženinu ruku a nechá se drbat za ušima.

"Stříbrného vlka jsem ještě nikdy neviděl," podotkne muž a jeho modré oči se úžasem doširoka rozevřou. "Natož aby nějaký z nich běhal jako odpadlík."

Když vycítím jejich podřízený postoj a absenci nepřátelského úmyslu, zatlačím Sterlinga zpět a proměním se do lidské podoby. Postavím se, seberu z hromádky džíny a navléknu si je.

Ženě s pixie sestřihem okamžitě rudnou tváře hlubokým karmínem ve chvíli, kdy mě spatří do půl těla nahého. Sybil jí z hrdla vyšle tichý smích. Vrhnu na svého vlka ostrý pohled, ať toho nechá.

Otočím se zpět k muži. Zvednu ruku a přejedu si ukazováčkem přes dlaň v napodobení psaní pera po papíře. Doufám, že pochopí ten univerzální znak pro propisku. On ale jen zamrká, obličej má prázdný zmatením.

Povzdechnu si a klesnu do dřepu. Najdu silný klacek a vtáhnu ho hluboko do kousku mokré hlíny. Vepíšu obrovskými tiskacími písmeny slovo **HLUCHÁ** a namířím jím na Sybil. Pak hůlkou narychlo vyškrábnu do bláta slovo **NĚMÝ** a ukážu na svou vlastní hruď.

Muž se nakloní a čte si hlínu. Obličej se mu rozzáří hlubokým poznáním.

"Ou!" zvolá a plácne se do čela. "Oukej! Rozumím. To je hustý. Já jsem mimochodem Tobin. A tohle je moje nejlepší kamarádka Pippa." Kývne směrem k červenající se ženě. "My jsme... no, jsme to, co z naší smečky zbylo."

Přikývnu s pochopením nad sdílenou bolestí. Vyhladím bláto a vyškrábnu své jméno, **RONIN**, a potom ukážu na Sybil a napíšu **MARTA**.

"Těší mě, Ronine," zubí se Tobin, nervozita ho začíná opouštět a mění se v nadšenou úlevu. "Kde bydlíte, lidi? Rádi bysme s váma dali řeč."

Vyškrábnu do hlíny slovo **MOTEL**.

Tobin se zamračí a zkříží si ruce přes potetovanou hruď. "Tak to ani náhodou. Nepřijatelné. Nemůžeme nechat jediný dva vlkodlaky, co jsme potkali za celá léta, trčet někde ve špinavým silničním motelu. Zůstanete u nás."

Přistoupí blíž a ukáže zpátky k městu. "Pojďte. Zařídíme vám to u nás doma, dokud nebudete vědět, co dál."

Zírám na Tobina a nevěřícně zdvihnu obočí. Odpadlíci nenabízejí svá útočiště cizím jen tak. Vypočítávám riziko. Tobin je sice vypracovaný, ale jsem o dobrou hlavu vyšší než on a mám dvakrát tolik svalové hmoty. Pippa je drobná. Pokud by to byla nějaká zlověstná past, moc dobře si uvědomuji svou vlastní sílu. Lehce bych je oba přemohl a dostal Martu bezpečně pryč.

Pohlédnu na Sybil a krátce přikývnu. Okamžitě se přemění zpět do lidské podoby a bere si oblečení. Přispěchá k Tobinovi a ovine mu ruce kolem pasu v pevném objetí.

"Klid, holka, bez obav, máme vás," směje se Tobin a poplácá ji po zádech. "My odpadlíci musíme držet při sobě, jestli tady chceme přežít."

Vrátíme se k motelu, odhlásíme se z toho našeho mizerného pokoje a naskládáme se do Pippina otřískaného sedanu. Zavezou nás rovnou na náměstí, kde zaparkují před malým, okouzlujícím domkem s loupající se modrou barvou. Uvnitř je to útulné a přívětivé, voní to skořicí a starými knihami. Je tu obývací pokoj, stísněná kuchyně a malá odpočívárna zastrčená vzadu za chodbou.

"Tady se můžete udělat pohodlí," říká Pippa a vede nás do odpočívárny. Podává mi stoh čerstvých, čistých ručníků. Prsty o mě náhodou lehce zavadí a přejedou mi po kloubech.

Ticho vyjekne a trhne rukou zpět. Tvář jí znovu zhoří do karmínově rudé, oči jí cukají mimo a zakoktá: "J-já... přinesu ti nějaký polštáře navíc. M-můžeme jít zítra do outdooru a koupit nafukovací matraci, jestli chceš."

Než stačím odmítnout kroucením hlavy, prudce se otočí a prakticky uteče dolů chodbou.

Marta propukne v němý smích a drží se za břicho. Věnuje mi obrovský, škádlivý úsměv.

*Mají tě rádi,* znakuje rychle a vrtí obočím. *Teda, spíš... 'líbíš se jim'.*

Protočím oči v sloup, cítím, jak mi červeň stoupá do krku. *Prosím, přestaň žvanit.*

Cvaknutí dveří na konci chodby ohlašuje, že Tobin vychází z pokoje a jde rovnou do obýváku. Je oblečený do práce – oblékl si těsné černé džíny a vypasované černé tričko, zpod něhož vykukuje tetování.

"Šichta mi začíná za hodinu, Ronine, jestli chceš jít se mnou," navrhne Tobin a zkontroluje svůj odraz v zrcadle v chodbě. "Dělám tady ve městě ve vyhlášeným luxusním klubu. Zrovna teď hledaj nový sekuriťáky."

Vyhrnu se z odpočívárny a věnuji mu veškerou pozornost.

"Pro tebe by to byl perfektní job, kámo," pokračuje Tobin a otočí se ke mně. "Nemusíš mluvit. Tvoje němota nebude nikomu vadit. Šéf potřebuje jen chlapy, kteří jsou obří, takže tím zastraší lidi a v případě potřeby umí hrubě vyhodit opilce, plus udrží personál v bezpečí před obtěžováním. Myslíš, že bys to dal?"

Zběsile přikývnu. Je to naprosto přesně to, co potřebuju. Job placený na dřevo, ve kterém moje ticho není problém. Zoufale se snažím postarat o Martu a poskytnout jí bezpečný život, což se propisuje do mých dalších kroků. Otočím se ke své sportovní tašce a přehrabuji složené oblečení, dokud nevylovím svoje nejtěsnější černé tričko. Přetáhnu si ho přes hlavu, uhladím látku přes ramena a hruď a mentálně se chystám na pohovor.

*Takový krásný vlčí sameček,* provokuje znovu Marta z rohu odpočívárny a prstem ukáže na moji hruď.

Hravě po ní zavrčím, což ji jen donutí se smát o to víc. Vytáhnu z boční kapsy zavazadla peněženku a falešnou občanku.

Zastavím se u předních dveří a zavřu oči. Zakloním hlavu a pohlédnu ke stropu.

*Prosím, Měsíční bohyně,* pomodlím se tiše ve tmě vlastní mysli. *Prosím, pomoz mi tuhle práci získat.*