Rhondino sevření zesílilo. Její tupé, špínou zanesené nehty se přes tenkou, vybledlou látku rukávu hluboko zaryly do Blaiřiny kůže. Těžký dech té ženy naplnil stísněný prostor sedadla spolujezdce.

"Blair, co to máš za lubem?" varovala ji Rhonda, hlas klesající do drsného sykotu. "Serena je tvoje sestra. Jestli se odvážíš intrikovat a donutíš ji odejít z rodiny Vanceových, aby trpěla se mnou, zmlátím tě!"

Blair se zašklebila a obočí se jí stáhlo, když ostré štípnutí vystřelilo nahoru po paži. Počáteční šok během několika vteřin vyprchal a rychle ho nahradila vlna cynického pobavení. Venku za tónovaným oknem Miriam obletovala Serenu, ptala se jí, kde se necítí dobře, a zacházela s dívkou jako s křehkým porcelánem. Uvnitř dusného auta ji chtěla její pěstounka uškrtit, starajíc se pouze o zachování privilegovaného života své biologické dcery. Všichni vnímali Blair jako odpad – nechtěný, nenáviděný a postradatelný.

"O čem to mluvíš?" Blair naklonila hlavu. Popadla Rhondino silné, mozolnaté zápěstí a pevnou, neústupnou silou vypáčila útočné prsty ze své paže. Posadila se zpříma a zvedla bradu. "Proč bych proti ní intrikovala? Není sídlo Vanceových mým domovem?"

"Nesmysl! To je Serenino místo." Rhondina vrásčitá tvář se zkroutila do ošklivého úšklebku. Ale pak, jako by si uvědomila, že med by mohl fungovat lépe než ocet, se její tón změnil a přešel do nevolnost vyvolávajícího, přemlouvavého zpěvu. "Blair, buď teď hodná. Podívej, nikdy jsem se k tobě nechovala špatně a vyrostla jsi tak hezky. Teď jsi našla svoje skutečné rodiče, kteří tě milují. Serena toho moc nezmůže; od malička byla rozmazlovaná. Pomůžeš mámě se o ni postarat, že jo?"

Ta pokrytecká sladkost by neoklamala ani batole. Blair se nehádala. Prostě si uvolnila ruku a vyhrnula si rukáv. Bledou kůži jí hyzdila tmavá, nepravidelná modřina, strohá a ošklivá proti matné látce – tiché svědectví o Rhondině takzvaném dobrém zacházení. Blair s sebou ani necukla. Jen nechala rukáv spadnout zpět dolů, tvář jako nečitelnou masku.

Rhonda ztěžka polkla, falešný úsměv jí zmrzl na rtech, jak se její pokrytecká tvrzení hroutila.

Přes čelní sklo Blair zahlédla Conrada kráčejícího k autu. Na rtech jí pohrával úšklebek. "Jo, já vím, že je Serena rozmazlená. Proto jsem vás sem všechny přivedla. Až se táta vrátí, vaše rodina bude zase spolu."

Zatáhla za kliku a vystoupila do svěžího vzduchu sídla.

Conrad pokynul zanedbané skupince, aby ho následovala k hlavnímu vchodu. "Blair, máš dva bratry. Zavolal jsem je zpátky. Všichni byste spolu měli vycházet."

Blair jednou přikývla, výraz měla prázdný. *Vycházet spolu? Ani náhodou.* Necítila sebemenší touhu se přetrhnout pro jejich schválení. Měla v plánu ustoupit stranou a nechat muže, kterého nyní nazývala otcem, ať se vypořádá s chaosem, který tito nezvladatelní Haskinsovi přinesou.

Služebnictvo rodiny Vanceových stálo v řadě ve velkém foyer. Zachovávali profesionální mlčení ohledně oblečení těch tří otrhaných návštěvníků, ale jejich široké oči a sevřené rty křičely víc než dost.

Velkolepý obývací pokoj se pyšnil bezchybnými bílými koženými pohovkami a nedotčenými krémovými koberci. Cody táhl nohy za sebou, jeho obnošené tenisky zanechávaly na drahé podlaze zrnité černé stopy. Ignoroval zděšené zalykání personálu a svalil svou těžkou postavu na neposkvrněnou pohovku. Ošíval se a dělal si pohodlí, a když konečně přesunul svou váhu, na čistě bílé kůži se rozmazala zřetelná žlutohnědá skvrna. Každý hrubý pohyb tříštil elegantní atmosféru domácnosti Vanceových.

V Blaiřině mysli se rozlehlo robotické cinknutí.

[Služebnictvo Vanceových bylo na tři nečekané hosty zvědavé. Ale když viděli, jak se oblékají a chovají, obzvláště Rhonda a Cody, jejich naděje ohledně dlouho ztracené dcery spadly přímo na dno. Předpokládají, že z takového rodinného prostředí nemohlo vzejít žádné slušné dítě. V jejich očích zůstává Serena tou nedotknutelnou, elegantní labutí.]

Blair zachytila strohé hodnocení systému a potlačila suchý smích. Dřela a probojovávala se svým vyčerpávajícím dětstvím; neměla vůbec žádný čas ani energii podbízet se jejich snobským očekáváním vyšší třídy.

K Blair přistoupila služebná v nažehlené černobílé uniformě, její postoj byl prkenný. "Slečno, pojďte se mnou. Paní Vanceová chce, abych vás odvedla se umýt."

Blair přikývla. Vrhla poslední pohled na Codyho, který se teď rýpal ve švech drahé pohovky, a na Rhondu, která vypadala vyděšeně z toho, že by se vůbec dotkla sametových polštářů. Obrátila se k jejich vrtícím se postavám zády a následovala služebnou honosnou, ozvěnou znějící chodbou.

Služebná Nora zavedla Blair do rozlehlé koupelny pro hosty obložené dováženým mramorem. Otevřela lesklou skříňku a vytáhla jemné, nedotčené šaty.

"Tohle je Sereny," řekla Nora a držela oděv ve výšce. "Jste zhruba stejné velikosti, tak si to prozatím oblečte. Až bude mít paní Vanceová čas, vezme vás na nákupy sama."

Nora skončila u toho. To opomenutí viselo těžce ve vzduchu. Jednoduchý telefonát mohl zařídit šatník na míru ještě předtím, než Blair vůbec dorazila, ale Vanceovi se neobtěžovali na ni připravit. Oblečení nebylo pro miliardářskou rodinu obtížným problémem k řešení.

Než se Blair stačila po jemné látce natáhnout, ze dveří zazněl drsný hlas, přeskakující trapností puberty.

"Noro, co to říkáš? Kdy v celém svém životě viděla tak pěkné oblečení?"

Blair ten nepřátelský tón okamžitě poznala. Miles Vance. Její druhý bratr. Bennett, ten nejstarší, měl osmadvacet a choval se se solidní, dospělou vyzrálostí. Nikdy by ze sebe nevyhrkl tak do očí bijící urážky. Bennettovo upřednostňování bylo tiché, ale všudypřítomné, čímž v Blair vyvolávalo falešný pocit bezpečí, dokud ji nezasáhla krutá pravda. Miles však dával své opovržení najevo otevřeně.

[Miles na tebe zíral a vycítil něco podivného,] poznamenal Systém. [Myslí si, že jsi rodině tolik podobná a působíš neškodně. Ale ty už jsi ryla do Sereny a nakráčela jsi sem tak, jako by ti tu všechno patřilo. Cítí intenzivní potřebu dát ti lekci.]

Blair trhla hlavou vzhůru a teenagera si zkoumavě prohlížela. Měl v sobě to nezasloužené sebevědomí bohatého spratka. Krátké vlasy se mu na koncích mírně vlnily – výrazný rys Vanceových, který sdíleli. V jejím předchozím životě jí Miles udělal z návratu živou noční můru. Vyhodil oblečení, které ani nebylo její, jen aby ho nemohla nosit. Zakázal jí přístup do druhého patra, kde sourozenci žili, zakázal jí s ním mluvit ve škole a odmítal jí dovolit hlásit se na veřejnosti ke jménu Vance.

Pod jejím upřeným, pronikavým pohledem Miles vybuchl. "Na co čumíš?" zařval.

Nakráčel blíž a vytrhl sukni Noře přímo z rukou, pevně svíraje látku. "Tohle nosit nemůžeš! Sotva jsi dorazila a už kradeš Sereniny věci. Serena bude navždycky moje sestra."

Otočil se na patě a vyrazil ven na chodbu, za ním se s hlasitým prásknutím zabouchly těžké dřevěné dveře.

Blair zírala na vyleštěné dřevo zavřených dveří. Ta vzpomínka se na ni svalila. Ve svém předchozím životě se zhroutila přímo tady na těch studených dlaždicích. Cítila se tak malá, tak nehodná nosit hezké oblečení, plakala a ptala se sama sebe: *Není tohle můj domov? Není Cody můj bratr?* Dohláněla se k šílenství snahou přijít na to, co udělala špatně. Později toho večera seděla v příliš velkém a levném oblečení, půjčeném od dcery služebné, rozpačitě u velkého jídelního stolu a sledovala, jak se Serena točí v nadýchaných princeznovských šatech a sladce mluví na Conrada a Miriam, zatímco Blair zůstávala neviditelná.

Nora si lomila rukama, tvář bledou obavami. "Blair... jestli to nevadí, moje dcera tu má náhradní oblečení. Je čisté. Prozatím si můžete vzít to."

Blair se vrátila zpět do přítomnosti. Drtivé zlomené srdce z jejího minulého života zmizelo, nahrazené zdí psychologického odstupu. Ignorovala nabídku služebné a vyběhla ven na chodbu.

"Slečno!" zavolala Nora v panice a rozběhla se za ní. Ale Nora ji nedokázala chytit, příliš se bála, že by v tichém domě udělala scénu.

Blair proklouzla nahoru, dokud byla chodba prázdná. Minula Milesův pokoj a zamířila přímo k Serenina dveřím. Těžké dubové dveře stály pootevřené a na koberec rozlévaly pruh teplého světla.

Konverzace zevnitř plynula jasně na chodbu. Miriamin uklidňující, zoufalý hlas nesl největší váhu. "Ach, moje sladká holčičko. Slibuji, že odteď se budu starat jen o tebe. Dobře? Nikdo ti maminku nevezme."

Přidal se Miles a z jeho tónu odkapávala ochranitelská pýcha. "Přesně tak. Vidíš, přinesl jsem ti tvoje šaty zpátky."

Od Sereny se ozval tichý, teatrální vzlyk. "Milesi... nedělej to. Blair nemá co na sebe."

"Ne!" trval si tvrdohlavě na svém Miles. "Tvoje věci jsou tvoje. Ona si může koupit oblečení později. Ale nesmí se dotýkat tvých věcí."

"Ano, Miles má pravdu," přesvědčovala ji jemně Miriam. "Ty jsi poklad naší rodiny. Nikdo by ti neměl ubližovat. Tak pojď, přestaň plakat. Kuchař udělal tvoje oblíbené ravioly. Pojďme teď na večeři."

Stojíc v chodbě zalité přítmím, Blair se opřela ramenem o zeď a poslouchala jejich rozhovor. Její výraz zůstával ledový a klidný a podtrhoval její hluboký emocionální odstup od její toxické biologické rodiny. Když slyšela odehrávat se znovu přesně ta samá slova, nemohla si pomoct, ale připadala jí ta situace hluboce, cynicky vtipná.

Mluvili o ochraně Sereniných drahocenných věcí. Vykreslovali Blair jako chamtivého vetřelce, který přišel krást kousky látky.

Jenže nevěděli, jak se Blair cítila, když hned druhý den našla přesně ty samé šaty nacpané v popelnici. To byl okamžik, kdy se Blair dozvěěla drsnou pravdu: Některé věci zkrátka nebyly určeny k tomu, aby se jich dotýkala. Raději by ty šaty vyhodili do odpadků, než aby jí je dali.

Stála tiše na chodbě a ta bolestná vzpomínka upevňovala její tichý hněv, čímž vytvářela napjatou, nevyřešenou atmosféru ohledně toho, do čeho se obleče na blížící se večeři.