Nahoře Miriam jemně naléhala na Milese, aby opustil pokoj. Její hlas se nesl pootevřenými dubovými dveřmi. "Nezůstávej tu, Milesi. Promluvím si se Serenou chvíli o samotě. Měl bys jít dolů. Hosté čekají."

Miles přikývl a vyšel z ložnice. Blair se už od dveří vzdálila a sestupovala po kobercem potažených schodech tichými, odměřenými kroky. Když dorazila na chodbu v prvním patře, našla Noru, jak přechází poblíž odpočívadla.

Služebná vypadala nervózně, ruce křečovitě svíraly složenou hromádku černobílé látky. Nora litovala nově navrácené dědičky, když ji viděla stát s prázdnýma rukama, zatímco Serena vlastnila pokoj plný drahých šatů. "Blair! Přinesla jsem ten náhradní úbor služebné po dceři. Je čistý. Měli bychom vás obléknout, než začne večeře."

Blair oblečení klidně přijala. "Omlouvám se za potíže, Noro."

Než se Blair stihla otočit směrem k umývárně, na schodech se ozvaly těžké kroky. Miles sešel dolů a při pohledu na uniformu v jejích rukou se okamžitě ostře zamračil.

"Neříkej mi, že si to fakt hodláš vzít na sebe," štěkl Miles. "To se necítíš trapně? Mít na sobě hadry pro služky? Lidi se na tebe jenom podívaj a budou si myslet, že bohatá rodina Vanceových zkrachovala!"

Blair na něj zírala a tiskla si látku k hrudi.

Zazněl jí v mysli mechanický hlas Systému. *[Hostiteli, Milesovi připadá Serenina dramatická osobnost trochu nepříjemná. Přesto drtivě upřednostňuje její slzy a hodlá tě ignorovat.]*

Blair ty informace rychle vstřebala. Ve svém minulém životě snášela tohle počáteční nepřátelství v tichosti. Zplodilo to jen širší, nezvladatelná nedorozumění v celé domácnosti. Nechat zášť hnisat by zničilo jakoukoliv šanci na přežití. Musela jednat okamžitě.

"Porad' si sama," vyštěkl Miles. Zamračil se na její pokračující mlčení. "Jestli chceš vypadat jak idiot, tak prosím."

Otočil se zády, připravený odejít a nechat ji napospas jejímu neštěstí.

Blair upustila úbor služebné na nedalekou židli a natáhla ruku. Její bledé prsty plaše popadly tmavou látku jeho rukávu. Zjemnila pohled a nasadila žalostný, zranitelný tón.

"Milesi..." zašeptala a ujistila se, že se jí hlas třese tak akorát, aby zněl upřímně. "Neměla jsem žádné oblečení. Myslela jsem, že si ten úbor služebné musím vzít. Milesi, co mám teď dělat?"

Její vypočítaná zranitelnost zafungovala bezchybně. Miles ztuhl na místě, zíral dolů na její malou ruku svírající jeho rukáv a jeho drsné vystupování zavrávoralo.

O deset minut později se dynamika v obývacím pokoji změnila. Miles se vřítil zpátky do místnosti, roztěkaný a rozpačitý. Uši mu hořely do ruda, když po ní hodil těžkou značkovou nákupní tašku.

"Tady," zamumlal.

Blair otevřela tašku a vytáhla zbrusu nové, elegantní večerní šaty. Vzhlédla a věnovala mu jasný, upřímně vděčný úsměv. "Děkuju, Milesi."

Když Miles viděl její jasný, bezbranný úsměv, jeho hluboce zakořeněná frustrace se rozplynula. Poškrábal se na zadní straně krku a odkašlal si. "Prostě si to obleč. Vezmu tě pak pořádně nakupovat, abys měla svoje vlastní věci."

Když ustupoval k jídelně, Systém znovu cinkl a dodal klíčový kontext. *[Hostiteli, Miles ve skutečnosti ty šaty šlohl sestře svého rivala od vedle. Když viděl tvůj úsměv, srdce mu obměklo. Zažil hluboké prozření, že jsi jeho skutečná mladší sestra a zasloužíš si lásku.]*

*[Cink. Pokrok ve změně osudu dosáhl deseti procent.]*

Blair ze sebe vydala povzdech hluboké úlevy. To oznámení ji nadchlo. Poskytlo hmatatelný důkaz, že její strategie funguje bezchybně. Na rakovinu hned tak nezemře. Vzala šaty a zamířila do umývárny se převléknout, cítíc vlnu tichého triumfu.

Později toho večera velkolepá večeře Vanceových konečně začala.

Dlouhý mahagonový jídelní stůl pod křišťálovým lustrem zvýrazňoval ostrý kontrast mezi oběma rodinami. Serena seděla bezpečně v čele stolu. Conrad a Miriam ji obklopovali z obou stran a tvořili ochrannou bariéru. Naproti nim seděla obhroublá rodina Haskinsových.

Conrad si udržoval zdvořilý úsměv a pokoušel se laskavě přivítat pěstounskou rodinu své biologické dcery. "Prosím, chovejte se jako doma. Starali jste se o Blair víc než deset let. Jste přece Serenina pěstounská matka a bratr."

Cody Haskins okamžitě ukázal své buranské barvy. Nedbale se rozvaloval na starožitné jídelní židli s příšerným držením těla. Košili měl dokořán rozepnutou, odhaloval hruď a u jídla hlasitě mlaskal.

"Vidíš?" ušklíbl se Cody a šťouchl do své matky Rhondy loktem. "Říkal jsem ti to. Když se takhle dobře chovaj k Sereně, tak nás určitě neošiděj."

Upustil vidličku, naklonil se dopředu a bezostyšně vznesl na hostitele požadavek. "Když jsme teď ta rodina, měl byste mi koupit auto, pane Vance. Víte, jak moc moje máma trpí, když musí dojíždět do nemocnice a zpátky. Pěkný, drahý auto by jí to utrpení usnadnilo."

Serenina tvář viditelně potemněla absolutním znechucením pod stolem pevně sevřela plátěný ubrousek, neschopná akceptovat buranství své biologické rodiny. Klouby jí zbělely.

Conrad plynule zasáhl. Přes hmatatelné napětí se usmál, tón měl vyrovnaný. "Auto je to, co si zasloužíš, Cody. To jistě dokážeme zařídit."

Systém Blair odhalil skrytou pravdu. *[Hostiteli, Conrad lže. Vanceovi mají v úmyslu dát rodině Haskinsových obrovské finanční vyrovnání a auto výhradně proto, aby je donutili navždy zmizet.]*

Blair se odmlčela, vidlička se jí vznášela nad talířem. Najednou si vzpomněla na svůj minulý život. Tehdy se cítila tak ponížená Codyho buranským chováním. Hnaná hořkou záští odehnala Haskinsovy zuřivě pryč sama. Tento jediný emocionální krok se strašlivě vymstil. Dalo to Vanceovým dokonalou záminku označit ji za chladnokrevnou a nevděčnou k lidem, kteří ji vychovali.

Teď už tu hru chápala dokonale. Šťastně jedla svého kraba na páře, ignorovala nepříjemné napětí v místnosti a uvědomila si, že nechat Haskinsovy zúčastnit se večeře byl ten nejdokonalejší, strategický tah, jaký mohla udělat. Sami si ničili své vlastní páky.

Na druhé straně stolu Serena nervózně pokukovala po Blair v očekávání, že udělá scénu. Blair to nechávalo chladnou a žvýkala své jídlo s tichou grácií. Serena, přistižená při zírání, rychle odvrátila zrak, ramena se jí napjala.

Miriam okamžitě zasáhla jako přehnaně ochranitelská kvočna. Vrhla na Blair ostrý pohled. "Blair, Serena je trochu plachá. Neber si to osobně."

V minulém životě by na to Blair odsekla, zoufalá se bránit proti nespravedlivému obvinění. Snažila by se soupeřit se Sereniným křehkým divadélkem a žadonila by o matčino uznání.

To už neplatilo. Neměla žádný zájem hrát jejich zmanipulovanou hru.

"Aha," řekla Blair tiše.

Její tón v sobě nesl odtažitou, plochou kvalitu. Jednoduše sklopila oči zpět ke svému krabovi. Teplé světlo z lustru se přes ni přelévalo a zdůrazňovalo její dokonale klidné a poněkud rezervované vystupování. Vypadala vyrovnaně a nedotknutelně.

Miles seděl o několik míst dál a tiše tu výměnu sledoval. Pozoroval u stolu Blaiřinu odměřenou grácii. Pak si náhle vzpomněl, jak ho ještě před hodinou bezmocně tahala za rukáv na chodbě. Tvrdě ho zasáhla rušivá kognitivní disonance. Ta dívka, co teď vypadá tak odtažitě, je přesně ta samá dívka, která ho s velkými, zaslzenými očima požádala o pomoc.

Přesunul pohled na Miriam. Poslouchal matčin agresivně defenzivní tón ohledně Sereny. Všiml si jasné zaujatosti ve způsobu, jakým mluvila s Blair.

Miles se hluboce zamračil. Jeho prsty vyklepávaly pomalý, nerovnoměrný rytmus o dno sklenice s vodou. Kousal se do vnitřku rtu, jeho vnitřní monolog běžel na plné obrátky. *Máme teď všichni být rodina. Proč mámina slova znějí tak divně?*