Kaelen stál uprostřed svého ztemnělého střešního bytu a ještě dlouho po skončení hovoru tiskl telefon k uchu.

Její hlas v něm dozníval.

Nejen v jeho uších, ale v jeho krvi, v jeho dechu, v jeho kostech.

Hleděl z oken sahajících od podlahy až ke stropu na světla města, která se dole třpytila jako tisíc tichých pokušení, a poprvé po letech se cítil... klidný.

Bez kalkulací.

Bez ostražitost