Ale nikdy to neudělala.

Protože nemohla.

Tak místo toho psala.

Stranu za stranou. Neohrožená, rozzlobená, něžná, unavená.

A každý večer cestou domů z kavárny míjela výlohu butiku v centru – sklo vyleštěné, expozice nedotčené. A přímo uprostřed: přesně tohle pero. To samé, které teď držela v rukou. Zastavila se, aby ho obdivovala, už tolikrát, že by to nespočítala. Snila o tom, že si jednou našetří