U stolu se znovu rozhostilo ticho – ale tentokrát nebylo těžké poučováním nebo odhaleními.

Bylo... rozpačité.

Roth seděl prkenně, čelist zaťatou, oči upřené někam mezi stůl a protější stěnu, jako by dostatečně soustředěné zírání mohlo vymazat posledních pár minut z existence. Ta myšlenka přesto přetrvávala, nevítaná a vytrvalá, a naléhavě mu ťukala do zadní části mysli.

Naproti němu Kaelen neřekl