Kaelen povytáhl obočí a na rtech mu pohrával temný, zaujatý úsměv. „Je to tak?“

Aniž by odpověděla, Lyra položila dlaně naplocho na jeho holou, širokou hruď a jemně ho vedla dozadu k posteli. Nebylo to žádné silné strčení, ale tiché, velitelské pozvání.

Kaelen se nechal vést, dokud zadní částí stehen nenarazil na okraj matrace. Stáli jen na délku paže od sebe a napětí v místnosti bylo husté a elek