Pohled Marcy

Pošmourný chlad rána odráží těžkou hrůzu, která se mi usadila hluboko v hrudi. Zírám na rozpraskaný dřevěný strop a počítám důvěrně známé skvrny od vody, zatímco se silou vůle nutím vstát z vrzající postele. Rezavé pružiny protestují i pod mou nepatrnou váhou, což v hrobovém tichu podkroví zní nepatřičně hlasitě. Roztřepená, ošoupaná deka mi sklouzává z ramen. Neposkytuje naprosto žádnou útěchu proti mrazivé realitě mé každodenní existence. Zima se zakusuje skrze tenké stěny a vyvolává mi na kůži bolestivou husí kůži.

Když bosýma nohama došlápnu na studená prkna podlahy, syknu, jak mi páteří projede ostrá bolest. Šourám se k prasklému zrcadlu, které opřené spočívá na vyřazené komodě. Můj odraz mi pohled oplácí a odhaluje plátno temných, fialovo-černých modřin, jimiž jsou pomalovány mé křehké paže a záda. Okraje některých starších ran už blednou do chorobné žluti, ale překrývá je chaotická mřížka čerstvých, rudých šrámů. Je to brutální fyzický trest, který mi byl uštědřen jen za to, že jsem předchozí večer přesolila polévku. Udělala jsem krok stranou bez pokynů šéfkuchařky a má nevlastní matka se postarala o to, abych za to krvavě zaplatila.

Třesoucími se prsty odšroubuji víčko ze zničené tuby z lékárničky. Vymáčknu kapku studené masti a léčivý krém nanesu na nateklé podlitiny. Je to otupělá, mechanická rutina, něco, co dělám téměř každé ráno. Přejíždím po zduřelé kůži a koušu se do rtu, abych v prázdné místnosti nevykřikla. Fyzické štípání mírní jen rychlá regenerační schopnost mé vnitřní vlčice, Sable.

Sable je jediný důvod, proč jsem si v tomhle pekle zachovala zdravý rozum. Jen ten pocit její přítomnosti kdesi v hloubi mé mysli vnáší do mé mrazivé hrudi jiskřičku tepla. Stále se musím usmívat, když si vzpomenu na ty narozeniny, kdy se v mé mysli konečně probudila. Nekonal se žádný dort, žádná oslava, žádný velkolepý večírek, jakého se vždy dočkali moji nevlastní sourozenci. Klečela jsem uprostřed noci na kolenou a drhla dřevěnou podlahu, dokud mi ruce nekrvácely do kalné, mydlinkové vody. Samota tehdy byla tak hustá, že mě až dusila.

A pak promluvila. Její divoký, konejšivý hlas se mi v paměti rozléhá i teď.

Pamatuji si, jak jsem ztuhla, mokrý kartáč mi vyklouzl ze zkřehlých prstů a všude rozstříkl špinavou vodu. Prudce jsem se otočila, vyděšená, že se ke mně někdo plíží. *‚Omlouvám se, že jsem tu nebyla, abych ti pomohla,‘* řekla, a z jejího tónu odkapával prastarý smutek a hluboká, ochranitelská empatie. *‚Ale teď už tu jsem a vždycky ti budu krýt záda. Do prdele s touhle smečkou a tvojí rodinou za to peklo, kterým tě protáhli!‘*

Té noci jsem se smála skrz slzy. Byla to má první opravdová přítelkyně, má skutečná rodina. Sdílíme tohle zlomené tělo a ona drží mou duši, aby se neroztříštila na milion kousků.

Přes hlavu si přetahuji vybledlé, nadměrné šedé šaty a skrývám pod nimi to děsivé plátno svého utrpení. Středně dlouhé hnědé vlasy si stahuji dozadu, aby mi nepadaly do zelených očí. Realita mých povinností mě vytrhává z křehkého bezpečí mého pokoje.

Vstupuji do světlé chodby v hlavním patře. Kontrast mezi mým obnošeným oblečením a plyšovými koberci pod mýma nohama je neustálou, dusivou připomínkou mého postavení.

"Pohni sebou, Marcy!" ušklíbne se Drusilla ze dveří své ložnice. Opírá se o mahagonový rám dveří, tmavé vlasy jí v dokonalých vlnách spadají přes hedvábný župan. Temné oči se zúží, když si mě měří odshora dolů. "Nemám celý den na to, abych se koukala na ten tvůj hloupej obličej."

Oči nechávám přilepené k podlaze a zrychlím krok. Moc dobře vím, že odmlouvat se nevyplácí. Než se mi ale podaří proklouznout kolem dalších dveří, vyjde ven Thalia.

"Na tohle nemám čas," vloží se do toho Thalia a dožaduje se mé pozornosti. Hodí mi přímo do cesty pár zablácených bot. "Vyčisti mi boty. A ať se lesknou, než je budu potřebovat."

Shýbnu se, abych těžké, blátem obalené boty zvedla. Ve chvíli, kdy se mé prsty dotknou kůže, Thaliina noha vystřelí vpřed. Zasadí mi tvrdý, zlomyslný kop přímo do zad.

Náraz dopadne přesně na střed mých čerstvých modřin. Vykřiknu, přepadnu dopředu a narazím lokty na tvrdou podlahu. Vzduch mi v bolestivém návalu opustí plíce. Páteř křičí v agónii.

Thalia se usmívá se sadistickým potěšením, rty se jí krutě kroutí, když se na mě dívá shora. "Možná, že díky tomu kopanci budeš čistit rychleji," navrhne.

Silně se kousnu do rtu, až ucítím kovovou pachuť vlastní krve. Polknu ostrou bolest, která mi vystřeluje páteří, a potlačím slzy. Tohle je tady naprosto běžné chování. Jako jediné dítě narozené z otcovy pravé družky jsem mezi svými pěti nevlastními sourozenci vyvrhelem. Všichni sdílejí stejné černé vlasy a tmavé oči po jeho vyvolené družce. Já jsem bastard. Nechtěná připomínka minulosti, kterou se snaží vymazat.

Posbírám boty, zvednu se a kulhám chodbou směrem do kuchyně. Vidění se mi mlží z pulzující bolesti v zádech, ale nutím nohy, aby se dál hýbaly. Přežít v domě Alfy znamená snášet nesnesitelné.

Na temeni hlavy mi náhle exploduje oslepující bolest.

Hlava mi s kostilamnou silou škubne dozadu, jak mi nevlastní matka surově trhne za vlasy. Boty mi vypadnou z rukou a s rachotem dopadnou na podlahové lišty. Poslepu sahám nahoru a chytám se svých vlastních křičících kořínků, abych ulevila tomu trýznivému tlaku.

"Udělala jsi snídani pro mě a moje štěňata?" zavrčí, její dech mě hřeje na uchu. Vyslýchá mě hrozivým syčením. Vůbec jsem necítila, že se blíží.

Hrdlo mi svírá panika. Kývnu, bez dechu. "Ano, Beatrice ji už připravila."

Drží mě ještě jednu mučivou vteřinu, než mé vlasy pustí. S bolestí se svalím na tvrdou podlahu, kolena schytají celou sílu pádu. Zůstanu ležet a stočím se do klubíčka.

Její pronikavé modré oči si mě prohlížejí s krutým pobavením. Uhladí si své bezchybné ranní šaty a tyčí se nad mou třesoucí se postavou. "Víš, naživu tě necháváme jen kvůli pověsti tvého otce," zasyčí, z hlasu jí odkapává jed. "Kdyby bylo po mém, už dávno bych se tě zbavila."

Zatnu pěsti proti podlaze. Nehty se mi zaryjí hluboko do dlaní. V mé mysli Sable vrčí, její zuřivost překypuje. Cítím ostré mravenčení v konečcích prstů a bojuji s prvotním nutkáním vytasit drápy. Chci se jí zakousnout do nohy. Chci vstát a bojovat. Ale přežít znamená vydržet. Udeřit samici Alfy znamená okamžitý rozsudek smrti. Zhluboka, přerývaně se nadechnu a uzamknu svou vlčici pryč.

Do chodby se vplouží Drusilla a stoupne si vedle své matky. Z rohu se hihňá a s předstíranou lítostí si zakrývá ústa, když se dívá, jak se svíjím na zemi. "Matka má pravdu. Nejsi nic než přítěž. Ubohá skvrna na pověsti naší rodiny."

Něco hluboko ve mně praskne.

Roky polykání krve, zlomyslné kopance, nekonečné drhnutí, tahání za vlasy – to všechno se srazí do jediné, dusivé vlny vzteku. Má křehká sebekontrola se roztříští.

Zvednu hlavu a svýma zelenýma očima se zavrtám do Drusilly. "Drž hubu," zavrčím na ni.

Žilami mi okamžitě zaplaví lítost. Ticho na chodbě se změní ve smrtící.

Z obývacího pokoje se ozvou těžké kroky. Do chodby rázně vchází můj otec. Alfa Vance. Jeho mohutná postava zabírá všechen prostor a vysává z chodby vzduch. V očích mu šlehá chladná zuřivost a upírají se na mě, jak stále klečím na podlaze.

Neptá se, co se stalo. Nezajímá ho, že mě jeho družka a dcera vyprovokovaly.

Bez jediného okamžiku zaváhání jeho těžká ruka klesne. Divokou silou mě uhodí přes obličej.

Síla toho úderu zní jako výstřel. Hlava se mi roztočí, vidění se rozostří do černobílých skvrn. Ústa se mi naplní kovovou pachutí krve, když narazím do zdi a svírám si štípající tvář. V uších mi vysokým tónem píská.

Stojí nade mnou, impozantní postava z nočních můr a autority. Hledí na mě s úšklebkem, rty se mu kroutí znechucením. Souhlasí s Drusillou. "Má pravdu," vyprskne. "Jsi pro tuto rodinu jen neužitečná přítěž. Nejsi nic víc než chyba. Stejně k ničemu jako ta děvka, tvoje matka."

Ta slova řežou hlouběji než jakákoli fyzická rána. Slzy, proti kterým jsem bojovala, aby nepadly, mi konečně stékají po tvářích. Pevně zavřu oči, zmučeným tělem mi otřásají tiché vzlyky. Vesničané říkají, že vypadám přesně jako moje zesnulá matka. Byla jeho pravou družkou. Kdysi ji miloval. Přesto tu stojí a překrucuje její památku v něco špinavého, jen aby mě ještě víc zlomil.

To odmítnutí mi v hrudi vyryje prázdnou dutinu. Sleduje mou bolest mrtvýma, chladnýma očima. K té zlomené dívce, co krvácí na jeho podlaze, necítí vůbec žádnou lítost.

Nepohnut mým tichým pláčem pronese svůj poslední rozkaz: „Pohni sebou a běž pomoct sestrám s oblékáním. Měsíční bál každou chvílí začne.“