Pohled Marcy

Tiše a pečlivě čistím rodinné boty. Ostrý, chemický zápach vosku mi plní plíce, zatímco drhnu jemnou kůži. Tvář mi stále pulzuje tupou, těžkou bolestí po otcově facce z předchozích okamžiků, ale nutím se tu bolest ignorovat. Skláním hlavu, drhnu usilovněji a psychicky se připravuji na velkolepý každoroční Měsíční bál, který naše smečka dnes večer pořádá.

Našimi dveřmi projde každý Alfa, Beta i vysoce postavený hodnostář z dalekého okolí. Na tomto bálu se kovou osudy. Tady vlkodlaci nacházejí své osudové druhy. Ve dvaceti letech se ho zoufale toužím zúčastnit. Potřebuji najít svého osudového druha. Druh je mou jedinou vstupenkou ven z tohoto domu, mou jedinou šancí uniknout z tohoto mizerného, otrockého života a dočkat se konečně zacházení jako s živou, dýchající bytostí, a ne jako se špínou pod nohama mé rodiny.

Dokončím leštění otcových drahých společenských polobotek a opatrně je postavím ke dveřím. Když se postavím a oprašuji si špinavá kolena, vchází zpět do chodby. Jeho mohutná postava se tyčí nade mnou.

Polknu knedlík strachu v krku a seberu každou unci odvahy, kterou mám. „Otče,“ řeknu tiše, oči stále upřené na podlahu. „Dokončila jsem své povinnosti. Vzhledem k tomu, že mi je teď dvacet, mohu se prosím zúčastnit dnešního bálu?“

Můj otec se zastaví. Pomalu otočí hlavu a zpraží mě pohledem, jako bych byla hnijící odpad. Okamžitě mé křehké naděje rozdrtí.

„Ne,“ odsekne chladným, konečným hlasem. Vydá ze sebe drsné, ponižující odfrknutí a vysmívá se absurdní představě, že dokončení prací mi dává právo natřásat se na jeho bálu. „Jsi skvrnou na této rodině, Marcello. Postarej se, aby tahle chodba byla před příjezdem hostů beze smítka, a kliď se z dohledu.“

Otočí se na podpatku a odpochoduje pryč, nechávaje mě stát samotnou ve studené chodbě. Hruď se mi stáhne, ale odmítám nechat slzy znovu padnout. Neodrazena jeho krutým odmítnutím počkám, až dům utichne. Mám záložní plán.

Vyklouznu zadními dveřmi a sprintuji ke kuchyním v domě smečky. Začátkem tohoto týdne jsem uzavřela tajnou, zoufalou dohodu s Beatrice, šéfkuchařkou smečky. Je to stará přítelkyně mé zesnulé matky a jediný člověk na celém tomto území, který mi projevuje špetku laskavosti. Když jsem ji prosila o šanci jen bál vidět, vtiskla mi do rukou nažehlenou, černo-bílou uniformu pro služebnictvo.

„Obleč si to, Marcy,“ šeptá Beatrice a očima těká kolem, aby se ujistila, že jsme samy. „Půjdeš dovnitř v přestrojení za členku mého obsluhujícího personálu. Sklop hlavu, nemluv, pokud nebudeš oslovena, a drž se ve stínech.“

Převlékám se ve stísněné spíži, ruce se mi třesou nervózním očekáváním. Kolem pasu si zavážu bílou zástěru a uhladím své neposlušné vlasy. Když vyjdu z kuchyně a zastavím se na okraji velkého sálu, zatají se mi dech.

Místnost je velkolepou podívanou. Obrovské křišťálové lustry vrhají na leštěné mramorové podlahy teplou, zlatavou záři. Tanečním parketem proplouvají ženy v úchvatných róbách a muži v elegantních oblecích na míru. Vzduchem se nese hudba a mísí se s bohatými vůněmi pečeného masa, sladkého pečiva a drahých parfémů. Schovaná ve stinném rohu velkého sálu sleduji to živé veselí a oči mám dokořán plné úžasu. Přitisknu si ruce na hruď a vroucně se modlím k Měsíční bohyni, aby mi dnes večer požehnala milujícím druhem. Jen jeden pohled. Jen jedna jiskra naděje, která by dokázala, že jsem předurčena k něčemu víc než k drhnutí podlah.

Mé toulavé, nadějné myšlenky jsou ostře přerušeny.

„Marcy!“ Beatricin hlas prořízne hudbu. Nakráčí ke mně a vrazí mi do rukou těžký stříbrný tác plný křišťálových sklenic na šampaňské. Ukáže přímo doprostřed místnosti. „Vezmi to a roznes pití ke stolu Alfy a Bety. Pohni si, už čekají.“

Krev mi zmrzne v žilách. Zírám na hlavní stůl. Srdce mi prudce buší do žeber, když se blížím k vysoce postaveným hostům. Hlavu držím skloněnou nízko, těžký tác se mi v sevření mírně chvěje. Okamžitě si všimnu svého děsivého otce, jak sedí přímo uprostřed. Hned vedle něj sedí Garrick, syn Bety.

Garrick. Zatají se mi dech. Je mým dlouholetým, tajným objektem touhy. Má široká ramena, ostře řezanou čelist a sebevědomou auru, při které se mi vždycky rozbuší srdce. A co je důležitější, je jediný člověk v této smečce, který do mě nikdy nekopl, nikdy na mě neplivl a nikdy se mnou nejednal jako s otrokem. Mohl by být mým druhem? Ta myšlenka mi připadá jako neuskutečnitelný sen. Obyčejná služka a syn Bety?

Přistoupím blíž ke stolu a připravuji se tác položit, když vtom mě něco zasáhne.

Moje smysly napadne opojná, drtivá směs levandule, čokolády a pižmového dřeva. Udeří to takovou silou, že mě to málem srazí z nohou. Ta vůně je tak hustá, tak sytá, že přehluší parfémy, jídlo i pot stovky tančících vlků. Obtočí se mi kolem plic a táhne mě vpřed jako magnetická síla.

Uvnitř mé hlavy sebou trhne má vlčice, Sable. Drápe se do popředí mé mysli a křičí s ohlušující, spalující radostí: *‚Druh! DRUH!‘*

Ruce se mi třesou. Křišťálové sklenice cinkají o stříbrný tác. Jdu za tou neuvěřitelnou vůní a zvednu hlavu. Mé oči se střetnou přímo s Garrickem. Zírá na mě, své teplé medově zlaté oči rozšířené uvědoměním.

*‚Je to on?‘* zeptám se Sable s třesoucí se duší.

*‚Ano! Náš druh!‘* zavrní a její duch poskočí divokým, nespoutaným štěstím.

V hrudi se mi zvedne obrovská vlna naděje. Dívá se přímo na mě. Syn Bety je můj osudový druh. Měsíční bohyně mé modlitby opravdu vyslyšela. Moje nekonečná noční můra v roli otroka konečně skončila. Prohlásí mě za svou, odvede si mě od mého krutého otce a já konečně poznám, jaké to je být milována.

Ale v krutém okamžiku se realita násilně zhroutí.

Můj otec zahlédne mou tvář. Oči se mu zúží, ret se zkroutí vzhůru a odhalí špičáky. S naprostým znechucením se ušklíbne, dožaduje se vysvětlení, co u jeho stolu dělá ubohá služka, a nařídí mi vrátit se do kuchyně.

Ztuhnu. Oči mi střelí zpět na Garricka a tiše ho prosí, aby něco řekl. Aby se postavil. Aby mě prohlásil za svou.

Než vůbec stihnu zpracovat otcova slova nebo zareagovat, moje nejstarší sestra, Drusilla, napochoduje kolem mě. Má na sobě úchvatné karmínové šaty a na rtech se jí roztahuje krutý, triumfální úšklebek. Ani se na mě nepodívá. Dojde ke Garrickovi a ovine mu paže kolem krku.

Pak se nakloní a hluboce ho políbí přímo před mýma očima.

Svět se přestane točit. Stříbrný servírovací tác mi vyklouzne z třesoucích se rukou. S hlasitým rachotem dopadne na mramorovou podlahu. Křišťálové sklenice se roztříští na sto kousků a šampaňské se rozstříkne po leštěném kameni. Hlasité řinčení se rozléhá velkým sálem a hudba i tanec se na místě zastaví.

Čistá zrada mi roztrhne hruď jako pohlcující oheň. Mám pocit, jako by mi přímo do srdce někdo vrážel zubatou čepel a otáčel s ní. Můj druh líbá mou sestru.

Skrz hustě kanoucí slzy se chytím za hruď a snažím se popadnout dech. „G-Garricku?“ vyrazím ze sebe jeho jméno, zoufale prohlašujíc, že je můj druh.

Okolní dav zalapá po dechu a pak začne šepot. Od hostů se ozývá posměšný, krutý smích. Ukazují na mou ušpiněnou zástěru a ušklíbají se nad samotnou myšlenkou, že by si služka dělala nárok na syna Bety.

Ignoruji to ponížení, co na mě prší, a zírám na Garricka. Odtáhne se od Drusilly a podívá se na mě dolů. Jen si otráveně povzdychne.

Bez emocí konstatuje, že já nejsem jeho družka a tvrdí, že tou je Drusilla.

Padnu na kolena, roztříštěné sklo se mi zařezává do kůže. Fantazie o svobodě se mi v ústech mění v popel. Zoufale šeptám, že moje vlčice jasně poznala jeho jedinečnou vůni.

Jeho tón je naprosto chladný a lhostejný, mou vlčici odbyde s tím, že se spletla, a prohlásí, že pro něj neznamenám vůbec nic.

Drusilla přeruší jejich polibek s vítězným, zlomyslným úšklebkem. Miluje to. Miluje ničit poslední kousek mé duše. Výslovně požaduje, aby mě Garrick oficiálně odmítl, abych si to náhodou nevykládala špatně.

„Ano, zlato,“ souhlasí Garrick okamžitě.

Udělá krok vpřed a přišpendlí mě přísným pohledem bez jakýchkoliv emocí. Vzduch v místnosti ztěžkne. Jeho slova proříznou vzduch se zdrcující přesností: „Já, Garrick Valerius, syn Bety ze smečky Krvavého měsíce, tě, Marcello Vanceová, odmítám jako svou družku.“

Ta slova mě zasáhnou jako fyzické rány. Celý velký sál propukne v burácející smích. Zaječím v syrové fyzické i emocionální agónii a popadnu se za hruď, když cítím, jak se to posvátné osudové pouto uvnitř mé duše násilně přetrhne a praskne. Ten pocit roztržení mi v zadní části krku vyvolá kovovou pachuť krve. Celý můj svět se rozpadne na popel.

Ale noční můra zdaleka nekončí.

Můj otec náhle vystartuje ze židle. V rozmazaném pohybu překoná vzdálenost a chytne mě za vlasy s mrazivým, bestiálním zavrčením.

Zakřičí: „Zbytečná otrokyně!“ a uvrhne tak smějící se sál do naprostého, vyděšeného ticha. Nikdo se neodvažuje ani dýchat.

Vytáhne mě nahoru za vlasy, boty mi kloužou po rozlitém šampaňském. Vleče mě k těžkému dubovému jídelnímu stolu. Hrubě a potupně mi přitiskne tvář dolů k tvrdému dřevu. Čelist mi křupne o povrch. Než stačím zpracovat, co se děje, silou mi vyhrne šaty a vystaví mě celé přihlížející smečce. Stovky očí zírají na mou odhalenou kůži.

Pevně sevřu víčka a kňučím hrůzou, když mi v uších zazvoní zvuk rozepínání těžkého koženého opasku.

*PRÁSK.*

Jeho těžký kožený opasek mě brutálně zasáhne do zadku. Kůže mi od těch ran hoří spalující agónií. Vykřiknu, z hrdla se mi vydere hrdelní, syrový zvuk. Bolest vyzařuje mými nervy, horká a oslepující. Mé křehké tělo se na stole nekontrolovatelně třese, slzy mi proudí po tvářích a vsakují se do dřeva.

*PRÁSK.*

Silný opasek podruhé prořízne vzduch a zaryje se do mě ještě větší silou. Mám pocit, jako by se mi kůže trhala. Nohy se podlomí, celá má váha se opírá jen o jeho pěst zkroucenou v mých vlasech. Vzlykám, lapám po vzduchu, který odmítá naplnit mé plíce. To štípání je nesnesitelné, na mém mase okamžitě naskakuje ohnivá podlitina.

Zavřu oči ještě pevněji. Kousnu se do spodního rtu, až ucítím měď, a v bolestech se připravuji na třetí brutální ránu. Čekám, až se kůže znovu zakousne do mé rozbité kůže.

Ale ona zázračně nikdy nepřijde.

Místo toho náhle uvolní své sevření v mých vlasech. Bez jeho podpory se mé zbité, třesoucí se tělo chabě zhroutí na studenou podlahu. Tvrdě dopadnu na mramor, stočím se do pevného klubíčka a třesu se ze spalující bolesti a duši drtícího ponížení.

„A teď odsud vypadni!“ zahřměl otec, tvář rudou nezkrotným hněvem.