**Pohled Torina**

Rázným krokem vejdu do velkého sálu. Těžké dunění mých bot se rozléhá od leštěných mramorových podlah. Silas a Gideon, jakožto moji věrní vymahači, mě těsně následují, jejich kroky ladí s mým smrtícím tempem. Masivní dvoukřídlé dveře se za námi se zaduněním zabouchnou a uzavřou nás v rozlehlém sále. Mám zaťatou čelist. Můj vlk Grimm mě kdesi hluboko v mé mysli i nadále trestá mlčením a uzamyká svou sílu přesně ve chvíli, kdy jeho instinkty potřebuji nejvíc. Odstrčím to podráždění stranou. Musím vést smečku a vypořádat se s politickou noční můrou.

Ve chvíli, kdy dosednu na své sedadlo pro Alfu s vysokým opěradlem v čele dlouhého dubového stolu, přejdu rovnou k věci.

„A čemu vděčím za vaši návštěvu, starší?“ dožaduji se a nechám svůj chladný hlas odrážet od kamenných zdí.

Nemám sebemenší chuť maskovat své nehorázné opovržení nebo si s těmito starými blázny vyměňovat bezvýznamné zdvořilosti. Jejich náhlá, nezvaná přítomnost zavání politickými problémy a člověk nemusí být génius, aby si uvědomil, že se tato návštěva točí kolem šířících se zpráv o objevení mé družky. Starší vlci z Rady si myslí, že jejich dlouhá existence jim dává právo strkat nos tam, kam nepatří.

Starší Holden se naproti mně opře v bohatě zdobeném dřevěném křesle. Jeho šedé oči se přivřou, když zaznamená mrazivý osten v mém tónu. Nezajímá mě, co si myslí. S Holdenem si nepadneme do noty od toho krvavého odpoledne, kdy jsem zmasakroval jeho blízkého přítele za to, že se opovážil zpochybnit mou absolutní autoritu. Tehdy sledoval, jak zrádci rvu hrdlo, a moc dobře ví, co dokážu udělat komukoli, kdo překročí mé hranice.

Vynutím si křečovitý, falešný úsměv, opřu se předloktím o stůl a pokračuji. „Spěchám, takže bych ocenil, kdybychom přešli rovnou k věci.“

Starší Balthazar si odkašle a spojí své vrásčité prsty do stříšky. Zírá na mě zpod huňatého šedého obočí. „Doneslo se k nám, že jste našel svou družku, Alfo Torine,“ začne a v jeho hlase zaznívá těžká, odsuzující váha, která mi drásá nervy.

Hrudí mi projede horká vlna vzteku. Samotná zmínka o té slabé vyvrhelkyni ve mně vaří krev. Donutím se zachovat neutrální výraz a polknu divoké zavrčení, které se mi dere z hrdla, ale postarám se, aby má slova byla ostrá jako dýky.

„Mohu vám připomenout, že to, co se děje uvnitř hranic mé smečky, není vaše věc, pokud neporušujeme prastará pravidla?“ odseknu a vyzařuje ze mě temná, varovná aura.

Hřmotný hlas staršího Trentona se rozlehne jeskynním sálem, mou hrozbou zcela nezastrašen. „Máme posvátnou povinnost, kterou musíme vykonat. Korunovaci Luny.“

V duchu se ušklíbnu. Myslí si, že mě mohou na mém vlastním území zahnat do kouta. „S tím nemám problém,“ řeknu a udržím si klidný tón. „Ale jako mou Lunu budete korunovat pouze Lysandru Vaneovou, přesně tak, jak jsem už dříve řekl.“

S nesmírným zadostiučiněním sleduji, jak jejich staré, vrásčité tváře ztuhnou pobouřením. Hluboko uvnitř už mám v plánu veřejně předvést tu slabou tulačku Marcy jako svou Lunu, abych učinil zadost starodávnému zákonu, zatímco Lysandra bude všemu vládnout ze stínů. Ale právě teď chci Radu trochu vyprovokovat. Chci těmto zaprášeným relikviím připomenout, kdo v této říši drží skutečnou moc.

Lysandra byla vždy mou vyvolenou královnou. Je silná, schopná a hodna toho, aby stála po mém boku. Ne jako nějaká špinavá, ubohá vyvrhelkyně, kterou mi měsíční bohyně hodila do cesty jako vesmírný vtip.

„Ona není vaše osudová družka, Alfo Torine,“ trvá na svém Holden a práskne pěstí do dřevěné opěrky.

„Je to ta, kterou jsem si vybral za svou Lunu,“ odseknu s nekompromisním, smrtícím pohledem, kterým ho vyzývám, aby se mě opovážil zpochybnit.

Trenton mě propaluje pohledem a nepoddává se mé alfí auře. Nakloní hlavu a ve starých očích se mu zaleskne chápavý, posměšný záblesk. „Pokud jste již učinil konečné rozhodnutí ve prospěch Lysandry, proč jste tedy svou družku ještě nezavrhl? Nenamlouvejte si nic, Alfo, ani vy nemůžete být imunní vůči přitažlivosti pouta druhů.“

Jeho slova zasáhnou citlivé místo a odhalí do očí bijící trhlinu v mém tvrzení. Čelist se mi sevře tak pevně, až mě rozbolí zuby. Než stihnu spustit slovní útok, kterým bych jeho argumenty roztrhal na kusy, Balthazar se postaví. Podívá se na mě svrchu, když vynáší jejich konečný verdikt.

„Vaše osudová družka bude korunována Lunou o noci úplňku, což je přesně za dvě noci.“

Ostatní starší se v jednotné solidaritě zvednou na nohy. Hlasité škrábání jejich dřevěných židlí o mramorovou podlahu se rozlehne napjatým tichem místnosti.

„Učinili jsme naše rozhodnutí,“ řekne Balthazar, neponechávaje žádný prostor pro debatu.

**Pohled Marcy**

Sedím sama v potemnělém, tichém vězení svého pokoje a tisknu si třesoucí se kolena pevně k hrudi. Luxusní povlečení pode mnou nenabízí mým bolavým kostem žádnou útěchu. Trápím se krutou, pokřivenou realitou své mizerné existence. Můj pravý druh mě nechce. Opovrhuje samotnou mou přítomností, má v úmyslu mě pouze přinutit k poddanosti jako svou tajnou otrokyni, zatímco jinou ženu bude všem předvádět jako svou skutečnou partnerku.

Hluboko v mé potlučené duši moje vlčice, Sable, křičí v syrové, žalostné bolesti. Její truchlivé kňučení se mi v mysli rozléhá bez přestání a drásá křehké zbytky mého zdravého rozumu. Nikdy jsem nechtěla tenhle zvrácený, děsivý osud. Chtěla jsem jen obyčejný život, ve kterém bych patřila někomu, komu by na mně záleželo. Chovala jsem v sobě pošetilé přesvědčení, že mým druhem bude Garrick. Byl to jediný světlý bod v mé minulosti, samec, který na mě vždy dával pozor s jemným úsměvem a ochranitelským dotykem.

Ale on rozbil mé srdce na milion zubatých kousků, když si místo mě vybral mou zlou sestru Drusillu. Tato zrada mě zlomila a vyvrhla mě do chladného světa. A teď mě měsíční bohyně potrestala ještě víc tím, že spoutala mou duši s nelítostným monstrem, které se na mě dívá jen s naprostým znechucením.

Těžké dřevěné dveře s vrznutím povolí a rozbijí mrtvé ticho pokoje. Vymrštím se na matraci, srdce mi buší do žeber zběsilým, děsivým rytmem. Očekávám, že dovnitř vejde Cora nebo Martha s podnosem jídla nebo čistým povlečením.

Místo nich dovnitř vkročí Alfa Torin a vrhne na podlahu temný stín.

Jeho náhlá, dominantní fyzická přítomnost ve mně vyvolá bouřlivou, dusivou směsici čisté hrůzy a vařícího se vzteku. Samotný vzduch v místnosti ztěžkne, přesycen jeho temnou, impozantní aurou. Chci na něj křičet, chci vědět, proč se ke mně chová jako ke špíně pod svými botami, ale prvotní strach mi uzamkne slova v hrdle.

Zprvu neřekne ani slovo. Má zaťatou čelist a na tváři mu cuká drsný sval. Jeho temné oči se zúží do nebezpečných škvírek, když udělá divoký, těžký krok blíž k mé posteli. Stáhnu se zpátky k mohutnému čelu postele a svírám silné prostěradlo pěstmi až k zbělení kloubů.

„Přesně za dva dny, o úplňku, pro tebe Rada uspořádá oficiální ceremoniál Luny,“ prohlásí. Jeho hlas je tiché, výhružné zavrčení, které vibruje podlahou přímo do mých kostí a nenese v sobě žádné teplo, žádnou radost, jen chladné nařízení.

Nečeká na odpověď. Otočí se ke mně širokými zády, aby odešel, a odmítá se na mě byť jen o vteřinu déle dívat. Chová se ke mně jako k ohavné nemoci, na kterou nesnese pohlédnout. Ale zrovna když překročí práh, zastaví se ve dveřích. Ticho se protahuje, hutné a dusivé, než přes rameno promluví.

Zanechá mě s drsným, děsivým varováním.

„Neudělej žádnou hloupost.“