Pohled Marcy

V Torinově hrudi zavibruje temné zavrčení.

„Ale to nepřipadá v úvahu, protože nehodlám riskovat, že bys měla jiného druha,“ zavrčí. Bez varování mu vystřelí velká ruka. Jeho klouby narazí do mé čelisti s děsivou silou. Tváří mi exploduje oslepující bolest a vystřeluje až do krku. Ústa mi okamžitě zaplaví kovová pachuť čerstvé krve.

Přes řasy se mi přelijí slzy. Torin mi silou zvedne hlavu. Jeho mrazivé, neústupné oči se do mě zabodnou a uvězní mě ve svém ledovém pohledu.

„Patříš mi,“ pronese a jeho hlas je hluboké, smrtící dunění, ze kterého mi potlučené kosti drnčí o chladnou mramorovou podlahu. „Odmítáš tuto dohodu, nebo mám zavolat kata?“

Z té syrové, smrtící hrozby spletené v jeho tónu má duše téměř opouští mé chvějící se tělo. Každý kousek mé hrdosti se hroutí.

„Ne, Alfo,“ odpovím a můj hlas praská skrze krev hromadící se mi v ústech. Po potlučené tváři mi stékají horké slzy. „Budu tvou otrokyní.“

Po jeho pohledné tváři se rozlije temný, spokojený úšklebek. Těmito několika slovy je má svoboda trvale odříznuta.

Ze stínů vystoupí starší žena se skloněnou hlavou. Torin se na ni hned nepodívá.

„Martho,“ přikáže ostře. „Připrav pro ni soukromou, odlehlou komnatu.“

Pustí mou čelist, jen aby mi silou trhl pohledem zpět k sobě, když se pokusím odvrátit zrak. Jeho stisk je ukovaný ze železa.

„Budeš se na mě dívat, když s tebou mluvím,“ diktuje mi. Jeho hladký, hluboký hlas zledovatí. „Budou tě obsluhovat služebné a já si tě předvolám, když tě budu potřebovat. Pokud chceš v těchto kamenných zdech přežít, budeš poslouchat mé zákony.“

Zůstávám zticha a chvěji se jako kořist zahnána do kouta.

„Zaprvé,“ začne Torin přísným a nezlomným tónem. „Budeš mluvit, jen když na tebe někdo promluví. Zadruhé, zůstaneš zavřená ve svých komnatách, dokud ti nedám výslovné svolení k odchodu. Zatřetí, nikdy nevkročíš do blízkosti mých osobních komnat. Začtvrté, nikdy se nepokusíš opustit pozemky hradu. A co je nejdůležitější... nepleť se do cesty královně Lysandře. Sloužíš jí úplně stejně jako mně.“

Oči mu potemní čistou, nefiltrovanou zlobou. „Porušení těchto pravidel ti vynese mučivý trest.“

Nečeká na mou odpověď. Prudce se otočí svými širokými zády. Jeho velké ruce majetnicky spočinou na Lysandřině pase, když ji vede z místnosti, a zanechává mě klečící v mém utrpení.

Martha přistoupí blíž a věnuje mi zdvořilý, soucitný úsměv, který ostře kontrastuje s krutostí, jíž jsem právě musela čelit. Jemně pomůže mému potlučenému tělu z chladné podlahy a odvádí mě křivolakými kamennými chodbami pevnosti.

„Připravím vám teplou hojivou koupel, má paní,“ řekne Martha tiše a v očích se jí zračí jemná lítost. „A donesu nějaké čerstvé jídlo. Kdybyste cokoliv potřebovala, prosím, řekněte mi.“

Vyčerpaná až do morku kostí, svaly křičícími v agónii, ji zastavím jemným dotykem na paži. „Děkuji. Ale prosím... říkejte mi jen Marcy. Žádné formální tituly.“

Její úsměv zněžní. „Dobrá, Marcy.“

Martha mi ukáže umývárnu a vyklouzne ven, aby obstarala jídlo. O chvíli později do pokoje vpochoduje mladá blondýnka. Psaný vzkaz ji identifikuje jako Coru, mou osobní služebnou.

Ignoruji její přítomnost a zhroutím se na měkkou matraci, zoufale toužící po chvilce klidu. Cora napochoduje přímo k okraji postele. Vrazí mi před obličej malý zápisník. Agresivní čmáranice požadují, abych vstala, vykoupala se a převlékla si špinavé oblečení.

„Prosím,“ zaprosím chabě a zírám vzhůru na její tvrdohlavý výraz. „Dej mi jen malou chvilku, abych si odpočinula svým bolavým kostem. Jsem tak unavená.“

Cora svraští obočí. Zběsile něco načmárá na blok a vrazí mi ho zpět pod nos.

‚Ohlásím to Alfovi. Nedělej to těžké pro nás obě.‘

Skrze mé vyčerpání vzplane podráždění. Její náhlá příkrost mi brnká na nervy. „Ty neumíš mluvit?“ vyštěknu frustrovaně.

Cora zamrzne. Její rozzlobené chování roztaje do prázdného, hluboce smutného úsměvu. Pomalu otevře ústa a zakloní hlavu, aby světlo dopadlo do jejího hrdla.

Hlasitě lapnu po dechu. Plíce mi paralyzuje čirá hrůza. Uvnitř jejích úst je ohavný, znetvořený pahýl. Její jazyk byl čistě odříznut.

„To mě mrzí,“ zašeptám a hlas se mi třese upřímnými výčitkami. Puká mi pro ni srdce. Do koutků mysli se mi vkrádá temný, děsivý strach. Byl Alfa Torin, můj krutý druh, tím monstrem, které bylo zodpovědné za její zrůdné znetvoření?

Tiše přijmu děsivou realitu svého nového vězení a pokorně si vezmu čisté oblečení z jejích čekajících rukou. Odvrátím se od jejích smutných očí a bez hlesu se vrhnu do umývárny, zoufale toužící smýt špínu, krev a přetrvávající strach ze svého trýznitele.

Pohled Torina

„Alfo Torine!“

Silas, můj Beta, zběsile vtrhne do mé soukromé pracovny. Těžké dubové dveře se za ním zabouchnou. Vypadá naprosto rozrušeně. Těžce oddechuje, hruď se mu pod na míru šitou košilí prudce zvedá a obličej má kluzký od úzkostného potu.

Nebezpečně přivřu oči. Cítil jsem to ještě dřív, než překročil práh. Těžkou, zjevně nepřátelskou přítomnost mocných vlků, kteří se agresivně usazovali na okraji území mé smečky. Mé instinkty hučí příslibem hrozby.

„Co tě přivádí do mé přítomnosti v takovém rozpoložení?“ vyžaduji ostře. Každý sval v mém těle se napne k boji. Nakloním se nad stůl, má trpělivost už visí na vlásku.

„Jsou to starší vlci z Rady,“ odpoví Silas v bezdechém spěchu a přejede si roztřesenou rukou po čele. „Jsou tady.“

Vystřelím z koženého křesla. „Cože? Proč jsou tady?“ dožaduji se hlasitě.

Starší z Rady se na mém území neukazují jen tak bez ohlášení, ledaže by nastala vážná politická krize. Ve snaze získat okamžitý taktický vhled zavřu oči a sáhnu do svého nitra. Zavolám na svého mocného vlka, Grimma, v naději na nějakou stopu, strategii, nebo alespoň na sdílený pocit vzteku, abych dokázal zvládnout blížící se bouři.

Místo jeho obvyklé zuřivé přítomnosti narazí má mentální sonda na chladný, pevný blok. Ticho. Naprosté a absolutní ticho.

Grimm mě záměrně odstiňuje. Trestá mě mlčením, hluboce rozzuřený a znechucený tím brutálním a ponižujícím způsobem, jakým jsem se zachoval k naší osudové družce v trůnním sále. Můj vlastní vlk se proti mně bouří zrovna ve chvíli, kdy mi branami prošla politická noční můra.