V opulentním, jasně osvětleném obývacím pokoji zůstal Agnesin zkoumavý pohled upřený na Kendall. „Musíš se soustředit na to, abys porodila dítě rodu Vanceů,“ naléhala Agnes dusivým tónem. „Měla bys pracovat tvrději. Porod mu dítě a on bude přirozeně chodit domů, místo aby zůstával venku do noci.“

Ignorovala prohlubující se mračení na tváři svého manžela. Arthur seděl ztuhle ve svém koženém křesle, jeho nespokojenost byla zřejmá z napjaté linie jeho čelisti. Celý život byl čestným mužem a tímto druhem nátlaku opovrhoval. I kdyby Kendall chtěla mít dítě, Declan by s tím musel souhlasit.

V naději, že zmírní rostoucí napětí, než ztratí nervy, si Arthur hlasitě odkašlal. Přenesl váhu a odvedl rozhovor od Kendalliny dělohy. „Kendall, mezi městskou elitou se v poslední době šíří nějaké skandální zvěsti ohledně Declana a jisté navrátivší se bývalé přítelkyně. Co si o tom myslíš?“

Kendall si nechala ruce složené v klíně. Roky nacvičeného, poddajného chování zapůsobily. Udržovala si své pokorné, podporující vystupování a maskovala vyčerpání, které jí hryzalo v kostech. „Věřím, že to Declan zvládne dobře,“ odpověděla tiše.

Její učebnicová odpověď Arthura potěšila. Pevně souhlasně přikývl a vrhl na svou ženu ostrý pohled. „Ignoruj to, co říkají ty pošetilé davy venku,“ prohlásil, jeho hlas hřměl s nezpochybnitelnou autoritou. „Ty jsi ta jediná manželka našeho vnuka, kterou rodina Vanceů oficiálně uznává. Ta žena, kterou neuznáváme, nikdy nebude smět vstoupit do našich dveří.“

Agnesina tvář ztuhla. Nenáviděla, když ztrácela kontrolu nad situací. Prudce se postavila a uhladila si svou bezchybnou sukni. „Půjdu zkontrolovat večeři,“ oznámila se sevřenými rty a s touto výmluvou spěchala k masivní kuchyni.

Jakmile se její tíživá přítomnost z místnosti vytratila, Arturovy přísné oči při pohledu na Kendall změkly. Dlouze si povzdechl a všiml si pohaslého výrazu v jejích očích. „Neber si manželčino rýpání k srdci,“ naléhal jemně. „Chce jen, abyste měli s Declanem vlastní blaženou, úplnou rodinu. Jak se daří tvé babičce Miriam?“

Kendallina bledá tvář se poprvé za celý večer rozzářila upřímnou vřelostí. Zmínka o její babičce jí vždy přinesla střípek klidu. „Daří se jí dobře.“

„Pořád se sem nechce přestěhovat a žít s tebou?“ zeptal se Arthur.

„Dává přednost klidnému, izolovanému vesnickému životu daleko od města,“ vysvětlila Kendall s nadšením. „Město se jí zdá příliš hlučné. Ale zajistila jsem, aby na ni důvěryhodní místní lidé dohlíželi. Dokonce vím, jak často dnes krmila slepice.“

Arthur se vřele usmál a pozoroval tu změnu v jejím chování. S jejími prarodiči byl po desetiletí dobrým přítelem. „Tvůj dědeček měl neuvěřitelné štěstí, že měl tebe jako vnučku.“

Kendall okamžitě zavrtěla hlavou. „Ne, to já jsem ta šťastná, že mě vychovali oni, když mi zemřeli rodiče.“

O několik hodin později, po přetrpění tiché, napjaté rodinné večeře, kde cinkání stříbrného nádobí znělo jako výstřely, byli Declan a Kendall pro dnešní noc propuštěni. Kráčeli po velkolepém schodišti bok po boku, a přesto na míle daleko od sebe. Poprvé od své katastrofální svatební noci před třemi lety vstoupili do svého vyhrazeného manželského apartmá.

Těžké dubové dveře zaklaply a uzavřely je uvnitř.

„Babička šla včera do nemocnice na celkovou tělesnou prohlídku,“ promluvil Declan. Jeho hluboký hlas prořízl nepříjemné, husté ticho v místnosti. „Stav jejího srdce už není tak dobrý jako dřív. Děkuji, že jsi souhlasila s její žádostí zůstat tu na noc.“

Kendall stojící poblíž dveří stroze přikývla. Její tvář zůstala bezvýrazná a neprozrazovala nic z toho zmatku uvnitř. „Není zač. To je přesně to, co bych měla udělat.“ V duchu si hořce připomněla, že jen a jen pro záchranu 2,8 milionu dolarů by se dokázala donutit spát kdekoli. Byla to transakce, nic víc.

Když však udělala váhavý krok dál do místnosti, její tělo ztuhlo. Krev se jí proměnila v led.

Rozlehlý černobíle laděný pokoj zůstal nezměněn. Tmavé stěny a bílý nábytek působily chladně a nevlídně. Byl osvětlen pouze jedinou masivní červenou svíčkou hořící na nočním stolku v obývací části. Mihotavé červené světlo tančilo pod úplně stejným úhlem jako před třemi lety a vzkřísilo tak trýznivé vzpomínky na jejich úplně první noc v tomto pokoji. Skončili tehdy zapletení v té široké posteli. Pamatovala si čirou, surovou agonii jejich naplnění manželství. Declan vpravil svůj penis do její vagíny s naprostým nedostatkem něhy, když si v drogovém oparu prorazil cestu její těsnou úžinou. Pamatovala si na ostrou bolest při protržení panenské blány, na kluzkou krev špinící neposkvrněně bílé povlečení a na jeho neúprosné, trestající přírazy. Měli sice skutečný sex, ale nezrodil se z lásky ani ze souhlasu. Declan podezříval, že mu záměrně něco přidala do pití, aby si ten styk vynutila. Věřil, že ho zdrogovala, aby ho navždy chytila do pasti manželství. Toto obvinění v něm zažehlo děsivý, napůl šílený vztek. Ztrestal ji svým tělem, mrdal ji bez milosti, aniž by jí dopřál byť jedinou vteřinu odpočinku, a zacementoval tak hořké odcizení mezi nimi, které trvalo roky.

Polkla hustou hořkost stoupající v krku, otočila se a sáhla po klice. „J-já půjdu dolů a požádám Gretu o jiný pokoj,“ vykoktala. V jejím hlase se ozývala panika.

Declan se přísně zamračil. Jeho vysoká postava přikročila vpřed a okamžitě jí zablokovala cestu. „Chceš, aby dědeček s babičkou výslovně věděli, že se hádáme a spíme v oddělených pokojích?“ zeptal se drsně.

Kendall se zhluboka, trhavě nadechla, aby zchladila točící se hlavu, a spustila ruku z kliky. Horká pára valící se do jejího mozku pomalu ustoupila. „Dobře, fajn. Budeme tu tedy spát na oddělených postelích. Ty si vezmeš gauč,“ prohlásila bez vášně.

Declanovy oči se v čirém úžasu nad její opovážlivostí mírně rozšířily. Zamračení na jeho tváři se prohloubilo. „Proč bych já měl být ten, kdo je nucen spát na gauči, když nejsem ten, kdo přišel s tím absurdním nápadem spát odděleně?“ odsekl s těžkou nevolí.

Oněmělá jeho malicherným odmítnutím chovat se jako gentleman se Kendall v duchu smířila s tím, že si vezme ten nepohodlný gauč. Byla to jen jedna noc. Neměla důvod se starat o společné sdílení postele, když on se ani v nejmenším neobával, že by jeho milovaná Chloe na toto uspořádání mohla žárlit. Prostě se vyspí na gauči a přežije tuhle noční můru.

Mezitím, těsně za tlustými dveřmi ložnice, skrytá v šeru chodby, si Agnes upřeně prohlížela kouřící porcelánovou misku ležící na Gretině stříbrném tácu. Vzduchem se nesla sladká vůně pudingu a maskovala nebezpečné tajemství, které se skrývalo uvnitř.

„Už jsi to tam úspěšně přidala?“ zeptala se Agnes drsným, naléhavým šepotem.

„Ano, madam. Opatrně jsem to přidala přesně podle dávkování, které jste mi poskytla. Nezpůsobí jim to žádné trvalé fyzické poškození,“ odpověděla Greta tlumeným, nervózním hlasem. Její ruce se pod tácem mírně třásly a stříbrné příbory zachrastily. „Ale madam, jste si jistá, že je v pořádku jim to udělat?“

„Nevidím v tom vůbec žádný problém. Může jen získat a nemá co ztratit, pokud dnes v noci otěhotní,“ prohlásila Agnes s děsivě kamennou tváří, oči upřené na těžké dubové dveře. Necítila žádné výčitky svědomí. Rodina Vanceů potřebovala dědice a ona ho získá jakýmikoli prostředky. „Pokud ani po konzumaci tohoto neotěhotní, opravdu se obávám, že její tělo zkrátka nemusí být schopno dítě odnosit. Pokud k tomu dojde, budu se muset začít včas připravovat na alternativní zajištění naší krevní linie. A teď jdi, zaklepej na dveře a ujisti se, že z toho sní všechno do posledního sousta.“