Weston už se cítil provinile a tento nepříjemný pocit se ještě umocnil, když uslyšel Valeriinu otázku. „To není pravda! Jen spěchám, abych si vyřídil nějaké záležitosti. Každopádně už musím jít. Popovídáme si příště!“

Valerie zkřivila rty a neodpověděla mu. Místo toho sledovala, jak naskočil do auta a zmizel jí z dohledu.

Utíká hned po tom, co mě uviděl? Udělal snad něco, za co se cítí provinile?