Boris svíral v náručí černou tašku. Ať se ji snažil zakrýt sebevíc, stále bylo snadné si všimnout, že je na ní něco neobvyklého.

Ve srovnání s běžnými lidmi byl jeho výraz až příliš nervózní.

Naštěstí ve čtyři hodiny ráno nebyl v parku Karmínového listí nikdo, dokonce ani uklízeči, kteří zametali cesty.

Když přecházel svěží dlážděnou cestu, vzhlédl ke kameře připevněné na stromě.

Byla šedá, nehybn