Sienna mlaskla a ostrým, odmítavým trhnutím se vymanila z Loreleiina sevření. Na rtech jí pohrával chladný, posměšný úšklebek, když záměrně o krok ustoupila. "Vypaluješ mi sítnice."

Lorelei zamrkala a její falešné, ještě neprolité slzy se na zlomek vteřiny zastavily. Stála tam uprostřed sluncem zalitého ateliéru a vypadala jako nakopnuté štěně. "Cože?"

"Ta tvoje svatá záře," ušklíbla se Sienna a její hlas se ostře a pronikavě rozlehl nad šumem v místnosti. Nechala svůj pohled klouzat po Loreleiině bezchybné značkové uniformě, čímž dala každé ohromené tváři v davu jasně najevo, že veřejně odmítá to její chování všetečné pečovatelky. "Nech si to divadýlko."

Nástup záchranné čety. Dopředu ke kruhu stojanů se prodral věrný, patolízalský spolužák, s tváří zrudlou spravedlivým hněvem. Postavil se mezi ně a zuřivě bránil domnělou zlatou dívku rodiny Kensingtonových.

"Sienno, nehraj si na něco, co nejsi!" křikl chlapec a jeho hlas se odrážel od vysokých stropů. "Lorelei je na tebe jen milá. Má o tebe starost! Nesaháš jí ani po kotníky, tak se přestaň chovat, jako by ti to tady patřilo. Všichni víme o jejím jedinečném talentu."

Sienna ani nebrvla. Jen sklopila zrak a nonšalantně si z rukávu smetla smítko neviditelného prachu. Když znovu vzhlédla, její oči byly smrtelně klidné.

"Ach, vážně?" zeptala se Sienna tónem hladkým jako sklo. "Ten prestižní program na Oakhaven Art School, kterým se Lorelei neustále chlubí? To elitní místo?" Odmlčela se a nechala ticho protáhnout přesně tak dlouho, aby všichni zatajili dech. "To bylo moje místo. Já jí ho přenechala."

Její slova zasáhla ateliér jako odjištěný granát. Rozzuřený obránce zkoprněl na místě a čelist mu klesla. Místnost okamžitě vybuchla sborovým lapáním po dechu a zuřivým, kulometným šepotem. Pokud si student vysloužil místo v tomto exkluzivním tréninkovém kempu a vzdal se ho, mohl ho přenechat někomu jinému. Ale nikdo to ve skutečnosti nikdy neudělal. Byla by to kariérní sebevražda.

Sienna sledovala, jak se jejími spolužáky šíří vlna šoku. Měla toho dost. Skončila s tím, že se bude držet v dusivých stínech jen proto, aby chránila falešnou dědičku rodiny Kensingtonových.

"A když už si tu vyjasňujeme situaci," dodala Sienna a její hlas proťal ten hluk. Naklonila hlavu a pohlédla Lorelei přímo do očí. "Dál si hraj na zlatou holčičku. Jen nezapomeň, kdo ve skutečnosti namaloval ta oceněná mistrovská plátna, kterými se tak ráda chlubíš."

Bomba vybuchla. V ateliéru nastalo hrobové ticho, tíha syrové pravdy dusila vzduch. Stačilo několik ostrých vět, aby se odhalila brutální realita dramatu o skutečné a falešné dědičce. Všechny oči se upřely zpět na Lorelei, prodchnuté těžkou, nepopiratelnou pochybností.

Na zlomek vteřiny Loreleiin dokonalý, pečlivě vykonstruovaný úsměv pohasl. Její bezchybnou fasádu narušil záblesk surové, špatně skrývané žárlivosti. Ruce se jí podél těla sevřely v pěst. Očekávala, že se Sienna bude plazit, že bude hrát tu smutnou, tichou figurku v pozadí, aby ona mohla vypadat jako spasitelka s velkým srdcem.

Sienna jí nedala šanci vzpamatovat se. Beze slova se otočila na podpatku a plynule opustila místnost, nechávajíc za sebou zběsilé šeptání a roztříštěnou iluzi.

Venku před třídou, tiše stojící v rušné chodbě, pozoroval Lachlan Montgomery průběh této výbušné scény. Stál vzpřímeně a jeho ostrý, na míru šitý oblek ostře kontrastoval se skříňkami a teenagerským chaosem. Byl tu čistě proto, aby vysadil svého synovce Tobyho do školy a zkontroloval své finanční investice do akademie. Nikdy nečekal, že tu narazí na ni.

Lachlan přimhouřil pozorné oči a zkoumal dívku, která kráčela chodbou pryč. Byla křehká. Pozoruhodně hubená. Zrak mu sjel k jejím nohám a všiml si sešlapaných, zastaralých tenisek, které pleskaly o linoleum. Byly to ty samé boty, co dostala k patnáctým narozeninám. Uplynuly už tři roky. Projel jím náhlý blesk uvědomění; sotva v ní poznával tu plnou života dívku ze starých fotografií.

Toby, netušící nic o strýcově vnitřním prozření, se nonšalantně opíral ramenem o nedalekou skříňku. Přes jednu paži měl přehozený batoh a žvýkal žvýkačku.

"Znáš ji, strýčku Lachlane?" zeptal se Toby a sledoval strýcův pohled.

"Něco jsem zaslechl," odpověděl Lachlan. Tón si udržoval ležérní a maskoval tím náhlé bodnutí v hrudi. "Je to Kensingtonová, že? Nevypadá na to."

Toby si odfrkl a pokrčil rameny. "Jo, no, Kensingtonovi mají pochybnou pověst v tom, že se k ní chovají hůř než k odpadu. Mnohem hůř než ke svému placenému personálu. Prý už toho měla dost, začala se bránit a zázrakem se z té jejich toxické domácnosti nadobro vymanila."

Lachlanovo chování se ve zlomku vteřiny změnilo. Příležitostný pozorovatel zmizel a nahradil ho bezcitný byznysmen, který ovládal podsvětí i korporátní sféru Aethelgardu. Odmítavě na Tobyho kývl.

"Běž do třídy, chlapče. Musím si promluvit s vaším ředitelem," řekl Lachlan.

Když se Toby otočil a loudal se chodbou pryč, Lachlan nenápadně vytáhl z vnitřní kapsy telefon. Palce mu přelétly po displeji. Odeslal rychlou, nekompromisní textovou zprávu svému výkonnému asistentovi Garrettovi.

*Chci kompletní, hloubkovou prověrku Sienny Hayesové. Dej mi všechno, co máš. Okamžitě.*

O mnoho kilometrů dál, sedící v elegantní korporátní kanceláři, se Garrett téměř zadusil ranní kávou, když se zpráva rozsvítila na jeho obrazovce. Jeho šéf nikdy nikomu nevěnoval druhý pohled, natož středoškolské studentce. Lachlan ale neměl tušení, že jeho asistent upadá do paniky. Jen strčil telefon do kapsy a se zatnutými čelistmi se rozešel směrem k administrativnímu křídlu.

Sienna se nestarala o tu plamennou stopu dramatu, kterou za sebou v uměleckém křídle zanechala. Kráčela cílevědomě, ignorovala zírání a úspěšně si změnila rozvrh. Rozrazila dveře do Třídy 13, hlučné, méně prestižní místnosti plné štěbetání a poletujících kuliček z papíru. Učitel na ni krátce kývl a ukázal na prázdnou lavici vzadu.

Sienna upustila tašku a posadila se. Než si vůbec stihla vytáhnout sešit, její nová, všímavá sousedka v lavici jí poklepala na rameno.

Sienna se otočila. Dívka měla krátký, rozježený sestřih typu wolf-tail a pronikavý pohled.

"Ty jsi Sienna?" zeptala se dívka a sjela si ji pohledem od hlavy až k patě.

"Ano," odpověděla Sienna a udržela neutrální tón hlasu.

"Jmenuju se Bianca Navarrová." Bianca se natáhla a naměstnaným nehtem ukázala přímo na Siennin telefon, který ležel na lavici. "Vsadím se, že ses dneska ještě nekoukala na školní online fórum, co?"

Sienna zvedla obočí. Vzala telefon, odemkla obrazovku a najela na hlavní nástěnku školy. Domovská stránka vypadala jako místo katastrofy. Kanál zaplavily stovky zlomyslných, toxických příspěvků a všechny cílily na ni. Anonymní uživatelé šíleli, aktivně jí psali, ať chcípne, nazývali ji hadem, psychotickou lhářkou a žárlivým parazitem.

Úplně nahoře na nástěnce visel připnutý příspěvek, zvýrazněný křiklavě červeným textem. Titulek Siennu otevřeně obviňoval z toho, že na nedávném ostře sledovaném večírku smetánky strčila svou křehkou nevlastní sestru z obrovského schodiště. Tvrdilo se v něm, že Sienna je hrozbou pro studenty a zaslouží si vyloučení.

Byla to jasná, pečlivá práce. Lorelei.

Bianca se naklonila blíž a v naprostém, zmateném šoku zírala na Siennin profil. Sienna neuronila jedinou slzu. Ruce se jí netřásly. Ani se nezamračila. Její tvář zůstávala maskou bez emocí.

"Tebe to neštve? Tohleto? Ničí ti život," zeptala se Bianca nevěřícným šeptem.

"Štve? Kvůli těmhle sračkám? To nic není," odpověděla Sienna klidně. Sotva zvedla zrak od zářící obrazovky, zatímco její palec odsunul další tucet nenávistných komentářů.

Přesně věděla, oč jde. Byla to jen Loreleiina promyšlená, dlouhodobá hra. Lorelei chtěla pomalu a metodicky zničit její pověst, izolovat ji od všech potenciálních spojenců a proměnit celou školu v nepřátelské bojiště. Protože tyhle slizké, podlé taktiky stěží přežila už ve svém trýznivém minulém životě, pocítila Sienna ponuré déjà vu. Ve svém předchozím životě se jimi nechala krok za krokem zahnat do kouta, až z ní nezbylo nic než zlomená karikatura.

Koutky úst jí cukly v šibalském úsměvu. Už se nehodlala znovu nechat vmanévrovat do role bezmocné, plačící oběti. Tentokrát byla připravená.

Sienna klepla na obrazovku a přešla do sekce pro psaní nového příspěvku. Napsala své skutečné, ověřené pravé jméno. Žádné anonymní přezdívky. Žádné skrývání ve stínech.

Než opustila sídlo Kensingtonových, udělala si tichou zacházku do hlavní velínu. Klepla na ikonu přílohy na fóru a vybrala syrový, nesestříhaný záznam z bezpečnostních kamer, který tajně stáhla ze serveru sídla. Křišťálově čisté video dokonale zachycovalo horní podestu velkého schodiště. Ukazovalo hádku, vzdálenost mezi nimi a nezpochybnitelný okamžik, kdy Lorelei úmyslně vrhla své vlastní tělo dozadu ze schodů, zatímco Sienna stála několik stop daleko s rukama podél těla.

Sienna stiskla tlačítko pro nahrání. Digitální atomovka dopadla na hlavní kanál fóra a obešla moderátory. Okamžitě ty laciné lži rozmetala na kousky.

Po nasazení pravdy Sienna na telefonu stiskla tlačítko zámku. Obrazovka zčernala. Hodila zařízení na lavici a vytáhla si učebnici, čímž celou tu záležitost setřásla, jako by odháněla mouchu.

Bianca na ni zůstala s pootevřenou pusou zírat, než se začala sápat po svém vlastním telefonu, aby mohla sledovat ten rozpoutaný chaos.

Mezitím na druhé straně rozlehlého, udržovaného kampusu snášel Lachlan Montgomery jiný druh mučení. Kráčel po dlážděných kamenných cestičkách, uvězněný v únavné VIP prohlídce se školním ředitelem. Ten plešatý muž se v zářijovém horku silně potil a obličej měl rudý, jak se ze všech sil snažil držet krok s Lachlanovými dlouhými kroky.

"Pane Montgomery, opravdu vám nemůžeme dostatečně poděkovat za vaši štědrou investici," blábolil ředitel a mávl rukou k bezchybným sportovním hřištím. "Děti na střední škole Oakhaven mají takové štěstí. Klademe na ně ty nejvyšší nároky. Slibuji vám, že produkujeme pouze špičkové a disciplinované studenty."

"Je to tak?" zamumlal Lachlan. V duchu se tomu odvážnému tvrzení vysmíval.

V kapse mu zabzučel telefon. Vytáhl ho a pohlédl na obrazovku. Garrett byl rychlý. Čerstvě doručená, vysoce detailní digitální zpráva obsahovala vše o Sienně Hayesové, včetně sledování výbušného dramatu na fóru v reálném čase, které právě vrcholilo. Lachlan si přečetl shrnutí a očima přelétl surovou kyberšikanu, výhrůžky smrtí a náhlé nahrání záznamu z kamer.

Lachlan se zastavil. Stanul jako přikovaný uprostřed nádvoří, ve tmavých vlasech se mu odrážely sluneční paprsky.

Ředitel ušel ještě dva kroky, než si uvědomil, že se jeho bohatý sponzor zastavil. Přispěchal zpátky a otíral si čelo kapesníkem. "Pane Montgomery? Je všechno v pořádku?"

Lachlan vzhlédl od obrazovky. Jeho oči postrádaly jakoukoli vřelost. Ležérně si vyvolal data z fóra.

"Takže vaše údajně špičkové děti tráví svůj drahocenný čas tím, že se na internetu pro zábavu spolčují proti jediné studentce?" vyzval ho Lachlan. Jeho hlas byl tichý, hladký a neuvěřitelně nebezpečný. Byl to ten druh tónu, který předcházel náhlému poklesu teploty.

Ředitelův pyšný úsměv ochabl. Ty dva zbloudilé vlasy na jeho plešaté hlavě jako by zvadly. "Já... já si nejsem jistý, co tím myslíte, pane."

Lachlan zničehonic natáhl svůj drahý telefon a strčil třesoucímu se řediteli obrazovku přímo před oči. Garrettova zpráva neukazovala jen ty hnusné komentáře; explicitně odhalovala IP adresy, skutečná jména a studentská identifikační čísla těch nejhorších, nejzáštiplnějších viníků, kteří kyberšikanu podněcovali.

Ředitelova tvář ztratila veškerou barvu. Zbledl do nezdravého odstínu, když zíral na nepopiratelný důkaz toho, že se jeho studenti chovají jako divoká zvířata.

"To... to je nepřijatelné," začal ředitel zoufale koktat a ruce se mu třásly, když si upravoval brýle. "Neměl jsem tušení, že se něco takového děje pod mou střechou. Okamžitě sestavím disciplinární komisi. Vyloučíme je, hned to vyřešíme a—"

"Ne," přerušil ho Lachlan.

Lachlanův zdvořilý úsměv bohatého sponzora zmizel a proměnil se v čistý led. Strčil telefon do kapsy a vstoupil do ředitelova osobního prostoru. Výškový rozdíl donutil potícího se muže vzhlédnout a schoulit se pod Lachlanovou impozantní přítomností.

"Neříkal jste mi náhodou před chvílí, že tohle místo produkuje to nejlepší?" zeptal se Lachlan výsměšným tónem. "Pro shnilá jablka tu není místo. Že ne?"

Ředitel ztěžka polkl a ve svých drahých mokasínech se prakticky třásl. Opatrně otestoval nebezpečné vody. "Takže... chcete, abych je vyloučil?"

"Vaše škola, vaše pravidla," prohlásil Lachlan a ostře, odmítavě kývl.

Byl to nenápadný krok, ale byla to past. Lachlan toho zpanikařeného správce tiše, ale důrazně zahnal do kouta. Pokud si chtěl ředitel udržet Montgomeryho financování a zachránit svou vlastní lukrativní kariéru, neměl jinou možnost, než do konce dne ty hlavní tyrany vyloučit. Žádná komise nebude. Žádné druhé šance.

"Do posledního zvonění budu mít připravené papíry," vypískl ředitel a poraženecky sklonil hlavu.

Lachlan mu nepoděkoval. Jen hleděl přímo před sebe napříč areálem kampusu. Oči mu zůstaly tvrdé a nemilosrdné jako ocel. Jeho temný, bouřlivý pohled sledoval vzdálená okna školní budovy, kde sídlila Třída 13. Zatnul čelisti tak silně, až mu na tváři zacukal sval.

Jeho brilantní mysl šrotovala a zpracovávala detaily Garrettovy prověrky. Roky zanedbávání. Onošené oblečení ze sekáče. Zlomyslné pomluvy. Izolace. V hlavě se mu ozývala jediná, zuřivá, ochranitelská myšlenka, které se nemohl zbavit, ať se snažil sebevíc.

*Jak tam vůbec mohla jen tak stát a snášet tyhle sračky tak dlouho?*