[Podepsal jsem rozvodové papíry, zítra ti je pošlou.]

Ostrá modrá záře displeje telefonu osvětlovala tvář Sereny Sterlingové. Seděla strnulá na jídelní židli. Krutá textová zpráva přehlušila hřejivé, plápolající světlo svíček, které tančilo po dlouhém mahagonovém stole. Přečetla si ten jediný řádek textu znovu. Pak potřetí. Ta slova se nezměnila.

Židle naproti ní zůstávala prázdná. Drahý steak na porcelánovém talíři už dávno vychladl a po jeho okrajích se utvořila silná vrstva sražené mastnoty. Uprostřed stolu stál nedotčený narozeninový dort. Z bezchybné bílé polevy trčely dvě nezapálené svíčky, které se jí v tichu obrovské jídelny vysmívaly. Dnes jí bylo třiadvacet let. Tohle byl dárek od jejího manžela.

Cink, cink!

V horní části obrazovky jí vyskočilo upozornění na novou zprávu.

[Mimořádná zpráva! Vivian Mercerová, držitelka ceny pro nejlepší herečku, byla spatřena na večeři s generálním ředitelem Sinclair Corporation, Damianem Sinclairem. Chystají se oprášit svou starou romanci?]

Serenin palec se vznášel nad upozorněním. Hruď se jí stáhla, vzduch se jí zadrhl v plicích, ale jakési masochistické puzení ji stejně donutilo na zprávu kliknout. Článek se načetl na obrazovce a zobrazil fotografii od bulvárních novinářů ve vysokém rozlišení. Byla pořízena přes sklo luxusní, spoře osvětlené restaurace. Vivian Mercerová, bezchybná a zářivá, seděla naproti Damianovi. Osvětlení restaurace vrhalo měkkou záři na jeho ostré, pohledné rysy. Vypadal uvolněně. Zaujatě. Způsob, jakým se díval na Vivian – s jemnou, soustředěnou intenzitou a náklonností – byl výraz, kterého se Sereně za tři roky jejich manželství nikdy nedostalo.

Klouby jí zbělely, jak pevněji sevřela telefon. Kovové hrany přístroje se jí bolestivě zařezávaly do dlaní, ale fyzické píchnutí nebylo nic ve srovnání s prázdnou bolestí, která se jí šířila hrudí.

Postavila se. Dřevěná židle zaskřípala o podlahu a ten zvuk se rozlehl tichým domem. Neobtěžovala se sfouknout dekorativní svíčky na stole. Prostě se otočila a vyšla po točitém schodišti prázdného sídla.

O deset minut později táhla chodbou jediný kufr. Zimní vítr hučel do okenních tabulek a chrastil sklem v rámech. Venku padal sníh v hustých, oslepujících závějích a už teď pohřbíval příjezdovou cestu pod těžkou bílou peřinou. Serena hodila kufr do kufru svého auta, zabouchla ho a sedla si na místo řidiče.

Tři roky manželství spláchnuté do kanálu. Tři roky, kdy se snažila zavděčit, polykala svou hrdost a bojovala o muže, který se jejím směrem nikdy ani nepodíval. A to všechno se roztříštilo v okamžiku, kdy se jeho první láska vrátila do země.

Pneumatiky podklouzly, když vyjížděla z brány sídla. Topení jí na zmrzlé ruce chrlilo teplý vzduch, ale nemohla se přestat třást. Silnice byla zrádná, pokrytá kluzkým černým ledem ukrytým pod čerstvým sněhem. Stěrače skřípaly, jak sváděly předem prohranou bitvu se silným sněžením. Serena svírala volant a zrak se jí rozmazával.

Dojela na křižovatku. Semafor před ní svítil přes příval sněhu mlhavou zelenou.

Pak se ozval ten zvuk.

Klakson!

Uši drásající troubení kamionu rozbilo tiché hučení motoru jejího auta. Periferní vidění jí zaplavila oslepující dálková světla a zalila interiér jejího auta ostrým, děsivým bílým světlem. Serena si uvědomila, co se děje, ale bylo už příliš pozdě.

Trhla hlavou doprava. Obrovská maska chladiče se řítila na červenou jen několik stop od dveří spolujezdce. Na vyhnutí nezbýval čas.

Do jejího vozu narazilo další auto. Kov při nárazu zaskřípěl a zmačkal se, s drtivou silou smetl její sedan. Auto se převrátilo na bok a sklo se roztříštilo dovnitř. Její hlava tvrdě narazila na boční okénko a pak ohlušující hluk utichl do nekonečné, těžké temnoty.

O měsíc později, ve VIP pokoji v nemocnici.

Zářivě bílý strop pokoje nenabízel nic zajímavého na pohled. Serena přesunula váhu na zvednutých polštářích a projížděla aplikaci Konnekt ve svém telefonu. Zírala na časovou osu svého profilu a přejížděla fotografie ze života, který jí připadal, jako by patřil úplně cizímu člověku.

Zvuk cvaknutí otevírajících se těžkých dveří rozbil sterilní ticho pokoje.

Serena se posadila a odložila telefon na noční stolek. Když vzhlédla, na jejích bledých rtech se objevil upřímný úsměv.

„Tesso, jakou dobrotu jsi mi dneska přinesla...“

Serena se odmlčela uprostřed věty.

Ve dveřích nestála její asistentka. Byl to muž. Vešel do pokoje a přinesl s sebou vlnu tísnivé, mrazivé energie. Měřil téměř sto devadesát centimetrů a jeho široká ramena vyplňovala tmavý, bezchybný oblek šitý na míru. Jeho rysy byly nápadné – husté obočí, dlouhé tmavé řasy a čelist vytesaná z kamene. Jeho oslnivé oči byly chladné jako voda nabraná z hluboké studny, mrazivé a odtažité.

Stál tam mlčky, vypadal tak pohledně a úchvatně, že vyzařoval mocnou auru, která se šířila po pokoji už jen tím, že tam klidně stál. Díval se na ni povýšeně. Jeho pohled byl tak ostrý a dravý, že většina lidí by se mu neodvážila podívat do očí.

Serena si pozorně prohlížela tu neznámou tvář a zmateně vraštila obočí. Hluboce zakořeněný instinkt ji varoval, aby sklopila zrak, ale ona s tím nutkáním bojovala.

„Kdo jste?“ zeptala se podezřívavě.

Mužův ostrý pohled se zúžil. Koutek jeho tenkých rtů se zvedl do nečitelného úsměvu. Oči se mu chladně zaleskly a naznačovaly nepochopitelný sarkasmus.

„Klidně si dál hraj ty svoje hry,“ rezonoval v tichém pokoji jeho hluboký, chladný a monotónní hlas. „Ale riskovat u toho život je prostě hloupost. Tohle jsou rozvodové papíry. Podepsal jsem je.“

Hodil desky na postel. S tupým plácnutím dopadly na přikrývky. Otočil se k odchodu z pokoje a choval se k ní, jako by ho její přítomnost jen obtěžovala.

V tu chvíli si Serena konečně uvědomila, kdo to je. Tohle byl ten manžel, který se neobtěžoval ukázat se ani jednou za celý uplynulý měsíc, kdy ležela v nemocnici. Tohle byl Damian Sinclair.

Serena se dívala na vysokou, vzdalující se postavu svého manžela. „Ztratila jsem paměť.“

Když to Damian uslyšel, zastavil se. Neotočil se hned. Když se konečně ohlédl přes rameno, na tváři měl pobavený, posměšný výraz.

„Slečno Sterlingová,“ protáhl líně, tón prosycený opovržením. „Zase jste ztratila paměť?“

Serena se zamračila. Zase? Ztratila snad paměť už někdy dřív?

Než se stihla zeptat, Damian se otočil a chladně dodal: „Sebemrskačství, ztráta paměti, autonehoda... Sereno Sterlingová, to jsou jediné triky, které umíš pořád dokola opakovat?“

Serena sevřela čistá bílá prostěradla. Během té doby v nemocnici se víceméně dozvěděla, jaká byla před nehodou. Tessa jí spoustu věcí vysvětlila a ona si četla svůj vlastní, nepravidelně psaný deník. Věděla, že v minulosti používala spoustu hloupých metod, aby Damianovi zabránila ji opustit. Právala se se ženami na večírcích, lepila se na něj a chovala se jako zoufalá manželka z telenovely, která se snaží muže donutit, aby ji miloval.

Přesto mužův opovržlivý tón a výsměšné oči vyvolaly v Sereně zlom. Byla pravda, že se v minulosti chovala ve jménu lásky hloupě, ale stejně tak byla pravda, že Damian je parchant.

Přetrvávající instinktivní strach zmizel a nahradila ho chladná, vzdorovitá jasnost.

„Už se to nikdy nestane,“ odpověděla lhostejně. Její hlas byl pevný a klidný. „Neměj obavy. Moje ztráta paměti tentokrát není žádný trik, kterým bych se ti snažila zabránit v odchodu. Jakmile mě propustí, můžeme podat žádost o rozvod.“

Damianovi zacukalo v očích, jako by uslyšel něco neuvěřitelného. Jeho tmavé oči ještě více ztemněly a začal si ženu před sebou prohlížet s pronikavou intenzitou.

Byla to krásná žena s nádhernými, bezchybnými rysy. Navzdory tomu, jak bledě vypadala na nemocničním lůžku, na její kráse to nijak neubíralo. Hledal v její tváři nějakou trhlinu v té fasádě, čekal na slzy nebo obvyklé zoufalé prosby.

Nedala mu nic.

Damian se na ni podíval a chladně utrousil: „Co jsi to právě řekla?“

Když se s ním Serena střetla pohledem, srdce se jí nevysvětlitelně stáhlo. Paměť byla pryč, ale její instinkty zůstaly nedotčené, jako by k tomuto muži chovala přetrvávající fyzický strach. I tak si ale ten příběh zhruba poskládala. Damian měl dětskou lásku, kterou si chtěl vzít, než mu ji Serena vyfoukla a stala se paní Sinclairovou. Po celé tři roky jí nabízel jen titul své manželky a nic víc, vždycky se chtěl rozvést.

Dokonce viděla i tu zprávu, ve které jí navrhl rozvod v den jejích narozenin, zatímco večeřel s tou druhou ženou. Tyto rány vedly k její autonehodě a vážnému poranění hlavy. Byla téměř měsíc v bezvědomí, před několika dny se probudila s amnézií a její takzvaný manžel přišel až dnes, protože potřeboval podpis.

Jak ironické. Jak směšné.

Serena mírně zvedla bradu a pohlédla přímo do Damianových hlubokých očí.

„Souhlasím s rozvodem,“ řekla chladně.

Damianovým očím na okamžik cuklo překvapením z té nečekané odpovědi. Krátký záblesk šoku rychle zamaskoval a brzy nato byl opět bezvýrazný jako obvykle. Nepohnul se. Stál u postele jako přikovaný a upíral na ni svůj těžký, tichý pohled, jako by se snažil zjistit, jestli lže.

Ticho se protahovalo, husté a dusivé, protože odmítal přerušit oční kontakt. Trvalo to několik vteřin, než konečně odpověděl.