Vic

Vylétl jsem z kanceláře a těžké dveře se za mnou zabouchly. Roztrhané kousky šeku, které mi Valerie hodila na hruď, stále ležely rozházené uvnitř na podlaze. Hruď se mi prudce zvedala. Ignoroval jsem ten nepořádek a zamířil rovnou k recepci. Patro bylo prázdné až na Marthu, která seděla za svým zářícím monitorem.

Naklonil jsem se přes její stůl. "Nějaký úspěch?"

Martha vzhlédla se soucitným výrazem. "Ne, pane."

"Kolikrát jste na to číslo volala?" dožadoval jsem se, s hlasem tvrdším, než jsem měl v úmyslu.

"Opakovaně, jak jste žádal, pane Vancei."

"Číslo, Martho. Řekněte mi přesné číslo."

Zkontrolovala výpis hovorů. "Třiašedesátkrát za poslední hodinu a půl, pane Vancei. Padá to rovnou do hlasové schránky."

Krátce jsem přikývl a vypochodoval zpátky do kanceláře. Obešel jsem roztrhaný šek na podlaze, popadl ze stolu mobil a vytočil Sylviino číslo. Byla to má odcizená manželka, žena, která mi ze života udělala peklo, ale byla jediná, kdo by mohl vědět, kam Valerie šla.

Zvedla to po čtyřech zazvoněních.

"Vicu," zapředla.

"Zmlkni, Sylvie. Ozvala se ti Valerie?"

"Samozřejmě že ano. Je to moje dcera," ušklíbla se.

"Je to naše dcera, Sylvie! A teď mi řekni, kde je!"

"Jak myslíš, Vicu."

Linka ztichla. Zíral jsem na displej a svíral telefon tak pevně, až málem praskl kryt. Zmáčkl jsem tlačítko, abych jí zavolal zpátky. Poslala mě rovnou do hlasové schránky. Zavěsil jsem a vytočil číslo znovu.

"Co je?!" zaječela do sluchátka.

"Přijeď do kanceláře. Promluvíme si," řekl jsem a stěží krotil svůj vztek.

Zabubnoval jsem prsty o dubový stůl. Na jejím konci jsem slyšel šustění, následované šeptanou poradou s jakýmkoli milencem, kterého dnes zrovna měla v posteli.

"Bude tě to stát," řekla Sylvie.

Protočil jsem oči. U ní mělo všechno svou cenu. Neustále zapomínala, že pokud šlo o Valerii, žádná cena nebyla příliš vysoká. "Kolik?"

Další tlumený šepot. "Pět set tisíc."

"Pošlu ti půlku hned a druhou půlku, až vejdeš do mých dveří."

Otevřel jsem si na notebooku bankovní aplikaci, abych zadal převod, když vtom vypískla. "Počkej!"

Rozzlobeně jsem vydechl. "Co zase?"

"Ať je to milion a budu tam za třicet minut."

Změnil jsem částku a klikl na odeslat. O vteřinu později mi zapištěla do ucha.

"Třicet minut, Sylvie, nebo si tě najdu."

Zavěsil jsem a zkusil Valerii zavolat sám. Hovor se přesměroval po třech zazvoněních. Viděla moje jméno a odmítla to. Mrštil jsem telefonem přes místnost. Odrazil se od kožené pohovky a dopadl na koberec. Přecházel jsem po kanceláři s rukama spojenýma za zády. Jestli se Sylvie brzy neukáže, vykopnu její vchodové dveře z pantů.

O třicet minut později se dveře mé kanceláře rozletěly.

Otočil jsem se a upřel na svou ženu vražedný pohled. Špinavé blond vlasy měla dokonale natočené. Její make-up byl bezchybný. Na sobě měla značkové šaty, které jí dodávaly vzhled povrchní sofistikovanosti a maskovaly to toxické, shnilé jádro pod nimi. Byla to manipulativní zmije. Zničila všechno dobré, čeho se dotkla. Celé roky se snažila Valerii zlomit. Neměl jsem tušení, jakými lžemi nakrmila mou dceru, aby se mnou přestala na dva roky mluvit, ale už mi to bylo jedno. Valerie dnes znovu vešla do mé budovy. Měl jsem šanci to napravit a nedovolím, aby mi Sylvie stála v cestě.

Sylvie napochodovala dovnitř a opřela se bokem o okraj mého stolu. Překřížila si ruce pod prsy a záměrně je vytlačila nahoru, aby upoutala mou pozornost.

"To jde o Valerii?" zeptala se.

"Kde je?"

Sylvie pokrčila rameny a prohlížela si své manikúrou upravené nehty. "Nevím. Proč?"

"Přestaň hrát hry, Sylvie! Řekni mi, kde je moje dcera!"

Zúžila oči. "Proč ten náhlý zájem o mou dceru? Nestrachoval ses o ni od doby, co odešla. Proč teď?"

"Tvoji dceru? Je to moje dcera!"

Sylvie se znovu podívala na své nehty, pak zvedla bradu a po tváři se jí rozlil samolibý úsměv. "Možná jsi podepsal její rodný list, ale nejsi její otec. Je to Joel."

Ta slova dopadla do tiché kanceláře jako bomba.

Zmocnila se mě slepá zuřivost. Vyrazil jsem vpřed a ruce se jí pevně semkly kolem krku. Prudce jsem do ní vrazil a přitiskl ji na těžký stůl. Oči se jí náhlým šokem široce otevřely.

"Tvé těhotenství byl ten jediný důvod, proč jsem si tě vzal! Tvrdila jsi mi, že jsem její otec!" zařval jsem a stiskl ji tak akorát, aby věděla, že si nehraju.

Zadýchávala se a drápala mě po zápěstích. "Řekla jsem ti tolikrát, že nejsi její otec! Nemůžu za to, že jsi mi nevěřil!" zachrčela.

"To jsi říkala jen tehdy, když jsme se hádali! Druhý den už byla zase moje dcera! Nikdy jsem si nemyslel, že to myslíš vážně! Chceš mi říct, že není moje?" Zatřásl jsem s ní. "Byla to ten jediný důvod, proč jsem snášel tvoje nekonečné kurvení! Roky jsem toleroval tvé podrazy a neúctu! Zajišťoval jsem ji. Chodil jsem na její představení. Chodil jsem na tance otců s dcerami. Miloval jsem ji! To ze mě dělá jejího otce!"

Sylvii se podařilo plivnout mi do tváře. "To z tebe dělá blázna."

Praštil jsem pěstí do bytelného dřevěného stolu centimetry od jejího ucha. "Pro ni ze sebe klidně udělám blázna!"

Pustil jsem její hrdlo. Zakašlala a mnula si krk, zatímco jsem obcházel stůl ke skrytému nástěnnému trezoru. Zatočil jsem číselníkem, trhnutím otevřel těžká ocelová dvířka a popadl celočernou bankovní kartu. Vrátil jsem se a hodil kartu na stůl před ni. Popadl jsem pero a kousek papíru a plácl je hned vedle.

"Její adresa. Vím, že ji znáš. Napiš ji. Hned. O tomhle se nediskutuje."

Sylvie si mnula hrdlo a pošilhávala po kartě. "Bude tě to stát."

Zvedl jsem stolní telefon, vytočil automatickou bankovní linku napojenou na ten soukromý účet a dal to na hlasitý odposlech. Poručil jsem jí, ať zadá číslo karty. Naťukala číslice na klávesnici. Kanceláří se rozlehl automatický hlas a oznámil disponibilní zůstatek: jedenáct milionů sedm set dvacet tisíc dolarů.

Sylviiny oči se chamtivostí rozšířily.

Zavěsil jsem a posunul k ní papír. "Tu adresu, Sylvie. Dej mi ji a ta karta je tvoje."

Popadla pero a naškrábala místo vzdálené patnáct minut jízdy ve špatné části města. Papír mi vrazila do hrudi a druhou rukou popadla černou kartu.

"Ráda s tebou obchoduju," ušklíbla se a schovala si kartu do kabelky.

Přečetl jsem si adresu a ignoroval ji, jak mířila ke dveřím.

"Sylvie."

Zastavila se a ohlédla přes rameno. "Co je, Vicu?"

"Drž se od Valerie dál. Nedovolím, abys z ní udělala to, co jsi ty."

Vydala ze sebe divoké, šílené zakejhání. "Je to moje dcera, Victore. Má to ve své toxické krvi."

Odešla a její smích se rozléhal chodbou. Stál jsem tam, vřel vzteky a říkal si, co jsem na té ženě kdy viděl. Popadl jsem sako od obleku, vyrazil z kanceláře a zamířil do podzemních garáží.

Mé Porsche s řevem ožilo. Uháněl jsem bezohledně ulicemi města a volant svíral tak pevně, až mi zbělely klouby. Adresa, kterou mi Sylvie dala, byla ve zchátralé čtvrti prolezlé drogami a proslulé násilnou trestnou činností a prostitucí. V hrudi mi vzkypěl vztek. Tohle bylo to místo, kde moje krásná holčička žila. Musel jsem ji odtamtud dostat.

Zastavil jsem před drolící se cihlovou bytovkou. Po chodníku se válely odpadky. Vřítil jsem se dovnitř. V hale to páchlo zatuchlou močí a levným kouřem. Výtah měl přes dveře plácnutou ceduli "Mimo provoz". Bylo mi to jedno. Bral jsem betonové schody po dvou a vyběhl až do třetího patra.

Její byt byl přímo naproti schodišti. Zabušil jsem pěstí do loupající se barvy na dveřích a volal její jméno.

Žádná odpověď.

Zabušil jsem silněji, až mě bolely klouby. O pár minut později se těžké dřevěné dveře o tři byty dál se zavrzáním otevřely. Do spoře osvětlené chodby vykoukla starší žena.

"Není tam," řekla sousedka. "Odešla asi před hodinou."

"Nevíte, kam šla?" zeptal jsem se a vykročil k ní.

Žena zavrtěla hlavou.

Přejel jsem si rukou po tváři. "Nevíte, kdy bude doma?"

Opět zavrtění hlavou.

"Děkuji," zamumlal jsem.

Otočil jsem se na podpatku a sešel ze schodů. Nevzdával jsem to. Vklouzl jsem zpátky do auta a strávil dalších několik vyčerpávajících hodin pročesáváním města. Projel jsem kolem jejích starých středoškolských oblíbených míst, bister, která dřív milovala, i parků, kam si chodívala kreslit. Nic. Město bylo obrovské a najít ji se zdálo nemožné.

Jak jsem projížděl neonově osvětlenými ulicemi, zoufalá potřeba zachránit ji bojovala s něčím jiným. V mysli se mi uhnízdilo temné, plíživé uvědomění. Bomba, kterou Sylvie svrhla v mé kanceláři, se mi ve smyčce ozývala v hlavě.

*Nejsi její otec. Je to Joel.*

Nesdíleli jsme žádnou biologickou krev. Ten těžký, drtivý pocit viny, který mě dnes odpoledne dusil pod mým stolem – když klečela na kolenou a její měkká pusa mi sála ptáka – začal řídnout. Myslel jsem si o sobě, že jsem zrůda, když jsem toužil po bezejmenné dívce pod mým stolem, dřív než jsem věděl, že je to ona. Ale teď? Nebyli jsme příbuzní. Nedělalo to mé činy správnými, ale stíralo to to zvrácené tabu. Nabízelo to přetrvávající úlevu, kterou jsem se snažil potlačit, ale tvrdošíjně tam zůstávala.

Ve 23:00, vyčerpaný a jedoucí už jen na čistý adrenalin, jsem vzdal prohledávání města a vrátil se před její bytovku.

Zaparkoval jsem přes ulici. Okolí bylo tiché, až na vzdálené kvílení sirény. Vystoupil jsem z auta se zatnutou čelistí. Kde do prdele je?

Jak jsem se blížil k předním dveřím budovy, ticho prolomil hlasitý výbuch smíchu.

Rozběhl jsem se za tím zvukem. Zastavil jsem se na samém okraji chodníku. Valerie byla obklopená čtyřmi úlisnými mladíky ve špinavých mikinách a roztrhaných džínách. Kymácela se na nohou a těžce se opírala o jednoho z těch chlapů. Okamžitě jsem poznal, že je na mol. Muži byli střízliví a očima jí přejížděli po odhalených nohou jako hladoví vlci.

V hrudi se mi zdesetinásobila divoká ochranářská zuřivost. Vykročil jsem k nim.

"Valerie Claire Vanceová!" zařval jsem.

Hlava jí prudce vystřelila mým směrem. Zamrkala, její opilé oči se střetly s mými a pak vybuchla do záchvatu vzdorovitého chichotání.

"Jé, podívejte, kluci. To je můj tatínek," zablekotala nahlas.

Ztuhlým prstem jsem ukázal na asfalt před svými botami. "Pojď sem. Hned."

Zvedla bradu a v očích jí blýskl opilecký vzdor. "Jsem dospělá. Nemůžeš mi poroučet." Otočila se k muži vedle sebe, chytila ho za límec, aby udržela rovnováhu, a usmála se na něj. "Ale ty mi můžeš poroučet," flirtovala.

Viděl jsem rudě. Začal jsem si vyhrnovat rukávy košile, svaly napjaté k prasknutí. "Varuju tě, Valerie. Dej svým hostům dobrou noc."

"Nebo co?" odsekla mu a její hlas se rozlehl prázdnou ulicí. "Seš jen naštvanej, že jsem si nevzala tvoje peníze potom, co jsem ti ho vykouřila."

Čtyři muži na mě zírali se zdviženým obočím.

Valerie se znovu zachichotala a zavrávorala směrem do středu skupiny. "Chtěla jsem dát jednomu z nich svý panenství, ale teď si ho můžeš vzít ty. Můžeš bejt na dnešní noc můj tatínek."

"A dost."

Vrhl jsem se vpřed. Muži se rozprchli dozadu, zastrašeni mou velikostí a ryzí vražedností vyzařující z mé tváře. Nečekal jsem, jestli utečou. Popadl jsem Valerii za pas, přehodil její vzpouzející se tělo silou přes své široké rameno a pevně sevřel paži na zadní straně jejích stehen.

"Pusť mě!" křičela, kopala nohama a tloukla pěstmi do mých zad.

Zúžil jsem oči na zbývající muže opodál na ulici. "Vypadněte odsud, než vám zlámu ty vaše zasraný krky."

Otočili se a vzali nohy na ramena směrem pryč.

Odnesl jsem Valerii dovnitř, její křik se odrážel od špinavých stěn haly. Vypochodoval jsem nahoru po betonových schodech a ignoroval její kopance. Když jsme dorazili do třetího patra, zalovil jsem v její malé kabelce, vytáhl klíče a odemkl dveře. Vešel jsem, nohou dveře zabouchl a zamkl západku.

Její byt byl mrňavý a deprimující. Odnesl jsem ji krátkou chodbou do ložnice a hrubě ji hodil na matraci.

Odrazila se od pružin a hystericky se rozesmála.

"Jsi moc mladá na to, abys pila, Valerie! Co sis sakra myslela?" dožadoval jsem se odpovědi, stojíc nad ní.

"Co uděláš, tatínku?" provokovala a křičela z plných plic. "Naplácáš mi? Tak do toho!"

S námahou se přetočila na břicho a drze si vyhrnula lem šatů nahoru nad pas.

Těžce jsem polkl. Zadrhl se mi dech. Její plné půlky zadku se vystavily sporému světlu ložnice a uzounký proužek tang se mezi nimi posouval, jak zavrtěla boky. Na prchavou, nebezpečnou vteřinu mě hypnotizoval ten dráždivý pohled na její hladkou, holou kůži. Temné touhy, jež mi proudily žilami, si žádaly, abych si vzal, co mi tu nabízí.

Zatnul jsem zuby a ovládl se. Popošel jsem, zvedl otevřenou dlaň a jednou ji přes tu holou prdel plácl. Místností se rozlehlo hlasité mlasknutí.

Valerie lapla po dechu.

Popadl jsem lem jejích šatů, stáhl ho zpátky dolů, aby ji zakrýval, a poodstoupil jsem. "Nepokoušej mě, Valerie. Musíš jít spát."

Přetočila se a s agresivním vzdorem vyskočila na nohy. "To je všechno?" křičela. "Ty mě nechceš!"

Náhle ji dostihl alkohol a vztek. Její drsná fasáda praskla. Podlomila se jí kolena a padla dopředu. Zachytil jsem ji dřív, než dopadla na podlahu. Těžce se zhroutila na mou širokou hruď a zabořila tvář do mé košile. Záplava zlomených slz se vsákla do drahé látky.

Ovinul jsem paže kolem jejího roztřeseného těla. "Val, zlato, vždycky jsem tě chtěl. Jen ne takhle."

"Chtěla jsem jen, aby za to zaplatila," vzlykala a prsty svírala mou košili.

"Za co?" zeptal jsem se tiše.

"Za to, že se vyspala s Derekem. Kvůli tomu jsem v šestnácti utekla."

Pravda mě zasáhla jako fyzická rána. Sylvie se vyspala s Valeriiným náctiletým přítelem. Z té zvrácené, zkažené reality toho, co její matka udělala, se mi zvedl žaludek. Zvedl jsem Valerii, posadil se na okraj matrace a choval ji na klíně.

"Val, nemusíš spát s cizími chlapy, aby ses jí pomstila."

Popotáhla a utřela si mokrou tvář. "Řekla mi, že mě nenávidíš. Řekla, že jsi byl rád, že jsem pryč."

Zíral jsem na ni dolů a srdce mi pukalo pro tu bolest, kterou musela snést. "Sylvie řekla co?"

"Tvrdila mi, že všechno byla moje chyba," plakala Valerie, a hlas se jí lámal. "Že jsi jí nevěnoval pozornost kvůli mně. Přesvědčila mě, že mě viníš za rozpad vašeho manželství. Říkala, že jsi nevěděl, jak být chlap, jen jak být otec."

Přitáhl jsem si ji k sobě a pevně schoval její slzami zmáčenou tvář do ohybu svého krku. Pomalu jsem ji kolébal. "Hledal jsem tě, holčičko. Najal jsem soukromé detektivy, ale nemohli tě najít. Nikdy jsem tě nepřestal hledat."

Pevně ovinula paže kolem mého pasu, hledajíc bezpečí, a zabořila mi obličej hlouběji do krku. Položil jsem si tvář na její hebké vlasy.

"Spi, Valerie," zašeptal jsem.

Nic z téhle tragédie nebyla její chyba. Sylvie psychologicky manipulovala a ničila tuhle krásnou dívku jen proto, aby ukojila své vlastní sobecké ego. V mé mysli se natrvalo usadilo nebezpečné, ochranářské odhodlání. V duchu jsem odpřisáhl, že Sylvii donutím za její hříchy draze zaplatit. Zničím ji. A pokud bude Valerie ráno chtít vykonat svou vlastní osobní pomstu, nechám ji udělat to jakkoli se jí zachce.

Držel jsem ji, dokud se její pláč nezpomalil a dýchání se nevyrovnalo, jak ji alkohol stáhl do hlubokého spánku. Položil jsem ji zpět na polštáře. Musela se z toho vyspat, ale nemohl jsem ji nechat v jejím špinavém pouličním oblečení. Přistoupil jsem k její malé komodě a vytáhl čistou, měkkou noční košili. Vrátil jsem se k posteli, jemně jí přetáhl šaty přes hlavu, nechal ji jen ve spodním prádle a navlékl na ni noční košili, aby jí bylo pohodlně.

Vědom si toho, že kocovina bude brutální, jsem přešel do stísněné kuchyně. Našel jsem ve skříňce velkou míchací mísu, přinesl ji zpátky a položil na noční stolek vedle ní. Šel jsem do koupelny, vzal sklenici vody a platíčko Tylenolu a položil je hned vedle mísy, až se probudí.

Přisunul jsem si z rohu místnosti židli, posadil se vedle postele a sledoval, jak spí.

Pokud mi těžké napětí dnešní noci racionálně něco dokázalo, byl to nepopiratelný fakt, že už jsem k té své malé holčičce necítil jen to ryze otcovské.