POV: Victor

Nemohl jsem si pomoct, můj pohled sledoval každý její pohyb. Oči mi hladově klouzaly po jejím těle, zatímco sbírala odhozené oblečení. Natáhla si kraťasy nahoru přes stehna a přistihl jsem se, jak tvrdě zírám na křivku jejího zadku. Opravdu se vyplnila. Nevypadala ani trochu jako ta malá holka, kterou jsem viděl naposledy před dvěma lety. Zvedl jsem si své kluzké prsty k nosu a zhluboka nasál její osobitou, pižmovou vůni. Pták mi pulzoval a tvrdě se napínal proti zipu mých kalhot. Panebože, voněla tak dobře, jak chutnala.

Nechtěl jsem ani myslet na to, jak neuvěřitelně se cítila, když se svíjela a kapející mokrá pode mnou před pár okamžiky úpěla. Stálo mě to každou unci primitivního sebeovládání, abych jí ty kraťasy znovu nestrhl, nepřitiskl ji celou plochou na koženou pohovku, neroztáhl jí stehna a nepohřbil svého čuráka hluboko do její kundy, abych si ji udělal svou.

"Ehm... jsi připravený?" zeptala se a hlas se jí trochu třásl.

Donutil jsem se nasadit klidný úsměv. "Ano. Pojďme."

Přešel jsem k těžkým dveřím kanceláře, odemkl je a podržel jí je dokořán. Zhluboka se nadechla, viditelně obrňujíc své nervy, než narovnala záda a prošla. Lehké zhoupnutí jejích boků mi přitáhlo oči rovnou zpátky dolů na její zadek. Kurva. Vždycky jsem věděl, že s ní budou problémy. Mou jedinou chybou tenkrát bylo, když jsem si myslel, že si musím koupit zbraň, abych zastrašil její budoucí kluky. Ani jednou mě nenapadlo, že já budu ten muž, který bude potřebovat varování, aby ji nezničil.

Vyšli jsme do hlavní haly a zastavili se u Marthina recepčního pultu. Svou profesionální masku jsem držel pevně na svém místě.

"Zítra ráno budete zaučovat Valerii," nařídil jsem své přísné sekretářce. "Bude mou novou osobní asistentkou."

Otočil jsem hlavu mírně k Valerii a v duchu se zasmál, když jsem uviděl ten zběsilý ruměnec stoupající do jejích tváří. Její postoj rozpačitě ztuhl. Martha se postavila a zářila vřelým úsměvem.

"Mám takovou radost, že převezmete moji pozici, slečno Vanceová. Vždycky jsem si myslela, že nakonec skončíte tady v práci se svým otcem."

"D-děkuji, paní Higginsová," vykoktala Valerie a očividně se nemohla dočkat, až z té konverzace unikne.

"Přeji hezký večer, Martho," řekl jsem plynule.

"Vám také, pane Vancei. Slečno Vanceová."

Uchopil jsem Valerii za paži jemně, ale pevně a vyvedl ji z patra směrem k výtahům. Stála v kovové krabici strnule a tiše, zatímco jsme jeli dolů do přízemí. Sledoval jsem ji koutkem oka a dělal, co jsem mohl, abych nevybuchl smíchy nad tím výrazem jelena ve světlech reflektorů, který měla přilepený na tváři.

Vteřinu poté, co jsme vyšli ze skleněných dveří budovy, pokusila se odtáhnout a vyrazit opačným směrem. Ruka mi vystřelila a zachytila ji za zápěstí, abych ji zastavil.

"Kam jdeš?" zeptal jsem se jí.

"K mému autu?" zeptala se tiše a ukázala na vzdálenější konec parkoviště.

"Ne. Jedeš se mnou," řekl jsem jí tónem, který neponechával žádný prostor k diskuzi. Odmítal jsem ji pustit ze svého ochranářského dohledu byť jen na vteřinu.

"Co moje auto?"

"Povezeme ho domů zítra přes oběd. Jdeme."

"Dobře..."

Vzdala boj a následovala mě k mému luxusnímu autu. Otevřel jsem jí dveře spolujezdce, ujistil se, že je bezpečně uvnitř, než jsem to obešel k řidiči. Obklopena tichým, izolovaným bezpečím mého vozidla, její potlačovaná úzkost konečně přetekla. Otočila se ke mně, opřela si hlavu o koženou opěrku a tvář jí znovu zrudla.

"Jak ti mohlo nebýt trapně, že mě slyšela křičet?" zeptala se s hlasem sevřeným panikou. "Ty jsi ani nehnul brvou."

Zasmál jsem se a nastartoval. "Slibuju, že tě neslyšela."

"Jak si můžeš být tak jistý?"

"Moje kancelář je zvukotěsná."

Její obranné zdi okamžitě vylétly vzhůru a tón se změnil z rozpačitého na intenzivně žárlivý. "Zvukotěsná? Proč je zvukotěsná? Kolik žen jsi sakra ve své kanceláři už ošukal?"

Prudce jsem dupl na brzdu. Auto sebou trhlo a náhle, prudce zastavilo uprostřed výjezdového pruhu. Přeřadil jsem na parkování, otočil se v sedadle a zpražil ji pohledem. "Prosím?"

Odmítla couvnout a vzdorovitě na mě zírala. "Smlouva číslo kolik vlastně jsem?" vyštěkla naštvaně.

"Proboha, Valerie, jsi první." Odepnul jsem si pás, natáhl se přes středovou konzoli a vzal její jemnou tvář do dlaně. Její krásné oči se najednou zalily slzami a ta falešná odvaha praskla. "Byl jsem tvé matce loajální až do doby před třemi týdny, kdy se se mnou sešla na oběd, aby mě požádala o peníze, protože je prý těhotná."

Po tváři jí stekla slza. "Vy s ní budete mít dítě?"

Můj vztek zemřel ve vteřině, kdy jsem uviděl její bolest. "Ne, broučku, nebudu. Tvá matka a já jsme spolu intímně nežili už roky. Není žádná možná cesta, jak by to dítě bylo biologicky moje. Řekl jsem jí přímo do očí, že si to dítě na triko nevezmu. Že mě opustila a vybrala si sama. Jsem chlap. Mám fyzické potřeby. Potřeby, které byly roky zanedbávané, protože jsem se hloupě snažil udržet naději, že se probudí a uvidí, jak moc jsem naši rodinu miloval, ale ona to nikdy neudělala. Moje tvrdohlavá loajalita k ní toho dne zemřela."

Natáhla se a přikryla mou ruku, kterou jsem jí držel na tváři. "Tak proč je zapsaná v naší smlouvě?"

Těžce jsem si povzdechl a palcem ji pomalu hladil po jemné kůži. "Protože, ačkoliv to vím líp, část mého já si pořád myslela, že by se mohla vrátit domů a být lepší k nám oběma. Zbloudilý zvyk." Z auta uvězněného za námi se ozvalo hlasité zatroubení. Tiše jsem zaklel, zařadil zpátky na jízdu a vyjel na hlavní silnici. "Co se týče toho rozsáhlého odhlučnění mé kanceláře, je to jen přetrvávající pozůstatek mého starého pracovního zvyku."

"Starého pracovního zvyku?" odfrkla si tiše. "Pomáháš lidem se rozejít. Proč by právník na rodinné právo potřeboval zvukotěsnou kancelář?"

Podíval jsem se na ni. "Ty toho o mé minulosti opravdu moc nevíš, že?"

"Očividně ne!" odsekla. "Byla jsem jen dítě, pamatuješ?"

Slyšet tohle mě zabolelo a znovu jsem si připadal jako parchant. Sáhl jsem přes konzoli po její ruce a propletl naše prsty. Neodtáhla se.

"Je mi to líto, holčičko. Předpokládal jsem, že by ti matka řekla určité věci o naší historii. Vždycky tvrdila, že to udělala. Nezačínal jsem s rodinným právem. Dřív jsem dělal významné trestní případy. Když ti bylo šest, zastupoval jsem obrovský, celostátně přenášený případ trojnásobné vraždy. Vyhrál jsem. Porota se vrátila během hodiny s verdiktem nevinen. Byl jsem nadšený. Chtěl jsem to oslavit s tebou, takže jsem si vzal odpoledne volno, abych tě vyzvedl ze základní školy."

Stiskl jsem její ruku pevněji, jak se mi do mozku navalily temné vzpomínky. "Koupil jsem ti toho obřího modrého medvěda s tou ohromnou fialovou mašlí. Plánoval jsem tě vzít na ten film Thornberryovi na cestách, o kterém jsi pořád mluvila. Měl jsem naplánované celé naše odpoledne. Ale když jsem zastavil před tvojí školou, byl tam muž se zbraní."

Valerie tiše lapla po dechu a oči měla doširoka otevřené.

"Poznal jsem ho okamžitě z toho procesu. Byl to vyšinutý, pomstychtivý bratr jedné z obětí. Přišel tam, aby tě zastřelil. Nezajímalo ho, že jsi jen nevinná šestiletá holčička. Jediná věc, na které mu záleželo, bylo přimět mě trpět. Odvedl jsem tě z té školy ještě ten samý den. Zapsal jsem tě na soukromou akademii s detektory kovů a najal vysoce trénované, ozbrojené stráže, aby sledovaly každý tvůj krok. To samé odpoledne jsem s trestním právem navždy sekl a změnil svou praxi na rodinné právo."

Koukl jsem se na ni a střetl se s jejím ohromeným pohledem. "Všechno, co jsem od tvého narození udělal, bylo pro tebe. Existuje svěřenský fond s tvým jménem, ve kterém je aktuálně přes sto milionů dolarů. Každý jednotlivý měsíc od tvého narození jsem ho agresivně financoval, ukládal jsem do něj pět set tisíc dolarů. Chtěl jsem mít záruku, že nikdy neskončíš na ulici, nikdy nebudeš hladovět, nikdy nebudeš v tomhle světě nic potřebovat. Znamenáš pro mě celý svět, holčičko. Není nic, co bych pro tebe neudělal."

Na dlouhou chvíli zůstala zticha, jak na ni dopadala váha mých slov. Pohnula se na sedadle, odepnula si pás jen natolik, aby se mohla naklonit přes konzoli a položit svou těžkou hlavu jemně na mé široké rameno.

"Máma mi ublížila," přiznala tiše a její hlas byl křehký a tragický. "Někdy, když jsi pracoval dlouho do noci na svých případech, vodila si domů chlapy. Náhodné, slizké chlapy. Zlomyslně mě zamkla v mé ložnici a vyhrožovala mi. Řekla mi, že jestli ti někdy hlesnu jediné slovo, odveze mě k hasičům a nechá mě tam. Když se nakonec vyspala s Derekem, asi jsem to měla čekat, ale stejně mě to zničilo. Nikdy mi nedovolila mít něco, co mi dělalo radost."

Čelist se mi sevřela tak silně, až mě bolely zuby. V krvi mi vřela vražedná zuřivost, ale zůstal jsem zticha a nechal ji dostat to ze sebe.

"Zabila štěně, které jsi mi koupil k osmým narozeninám," zašeptala Valerie a hlas se jí zlomil. "Záměrně ho nakrmila jedem na krysy přímo přede mnou. Jak jsem tam seděla a brečela, řekla mi, že už se stará o jednu ubohou malou děvku, a druhou nepotřebuje."

Srdce se mi fyzicky zlomilo, když jsem slyšel, do jaké hloubky sahala její bolest. Zasáhla mě odporná vlna nevolnosti, následovaná rychle ohromným pocitem vděčnosti za to, že konečně sedí přímo tady, zpátky pod mojí ochranou, kam patřila. Políbil jsem ji na temeno hlavy.

"Je mi to tak líto, Val. Sylvie se nikdy neměla stát matkou. Ale jsem tak kurevsky rád, že jsi teď tady. Děláš můj život lepším už jen tím, že existuješ."

Tiše popotáhla proti mé košili. "Je to pro tvé svědomí divné, když se mě dotýkáš? Jako předtím v kanceláři?"

"Ano," odpověděl jsem s brutální upřímností.

"Tak proč to děláš?"

Zůstal jsem zticha, zatímco jsem navigoval klikatými silnicemi naší luxusní čtvrti, až jsem nakonec zastavil na tmavé, rozlehlé příjezdové cestě mého sídla. Dal jsem to na parkování a vypnul motor. Místo abych jí hned odpověděl, posunul jsem své sedadlo řidiče úplně dozadu. Chytil jsem ji za pas, přehoupl ji přes středovou konzoli a silou si stáhl její měkké tělo přímo na svůj klín.

Seděla mi obkročmo na stehnech v chabém světle příjezdové cesty, dech se jí zrychlil, když pode mnou ucítila ten tvrdý hrbol mé erekce.

"Z úplně stejného důvodu, z jakého mi to dovoluješ ty," zamumlal jsem a pohlédl do jejích tmavých očí. "Oba si zasloužíme mnohem víc než to peklo, které jsme od Sylvie dostali. Nebudu ti lhát, Valerie; mám i temnější motivy. Chci, aby krutě trpěla za to, že mě obelhala, že mě celá ta léta nutila věřit, že jsi moje biologická dcera. Chci, aby trpěla za to, že ti za mými zády ubližovala. Chci, aby trpěla za to, že jsem o tebe na dva mučivé roky přišel."

Spolkl jsem ten knedlík staré viny v hrdle. "Nikdy jsem neměl příležitost omluvit se ti za naši hádku, než jsi utekla. Když jsem se tu noc vrátil po vychladnutí domů, už jsi byla pryč. Moje první děsivá myšlenka byla, že si tě konečně vzal někdo z mé minulosti. Týdny jsem byl naprostá troska, dokud jsem se nedostal do křiku se tvou matkou. Drze mi to vmetla do tváře, tvrdila, že s tebou mluvila a že jsi v pořádku. Řekla, že se prostě nechceš vrátit domů, protože jsem na tebe řval za to, že sis domů propašovala kluka. I když to zní šíleně, jsem neskutečně vděčný, že ses dneska ukázala v mé kanceláři. Dalo mi to odpovědi, které jsem zoufale potřeboval. Přivedlo mi to tebe zpátky."

Natáhl jsem ruku a jemně jí přejel prsty přes hedvábné prameny jejích vlasů. Byl čas vyložit všechny mé skryté touhy jasně na stůl.

"Chci, abychom měli otevřený vztah, Val. Chci, aby ses cítila naprosto pohodlně a zeptala se mě na cokoli. Chci, aby ses cítila svobodně a fyzicky se mnou objevila všechno. Chci tě vést. Chci tě učit, a to nejen po sexuální stránce. Chci, abychom probrali každou hrůzu, kterou Sylvie udělala. Chci napravit všechny problémy, které mezi námi ta manipulativní děvka způsobila."

Zkoumavě se mi podívala na tvář ve stínech na dlouhou vteřinu, hruď se jí zvedala a klesala proti mé. "Proč?"

Chytil jsem ji za vlasy v pěst, zaklonil jí hlavu trochu dozadu, akorát na to, abych odhalil její hrdlo. Naklonil jsem se dopředu a těžce přejel rty po tom třepotavém bodu jejího tepu na krku.

"Protože na tobě záleží, Valerie. Vždycky záleželo. Vždycky jsi byla moje srdce. I teď jsi pro mě vším."

Cítil jsem, jak se jí pod mými ústy tep zběsile zrychluje, když jsem pokračoval a sázel polibky s pootevřenými rty podél její klíční kosti.

"Dokonce i víc než na mé matce?" vydechla.

Přikývl jsem a jazykem opisoval teplou cestičku nahoru po jejím krku k jejímu ušnímu lalůčku. "Každý jeden den tvého života."

Uvolnila svůj postoj, a jakmile jsem pustil její vlasy, sklonila hlavu. Zcela mě překvapila, když se naklonila a zmocnila se mých úst sladkým, dychtivým polibkem. Její rty byly měkké a dokonale se těm mým poddaly.

O chvíli později polibek přerušila s malým, šťastným povzdechem a prudce zařadila jinou rychlost. "Máš hlad? Mám pro tebe vařit."

Zasmál jsem se jí proti ústům a ruce mi klesly, aby ji chytily za boky. Přesunul jsem její váhu a pevně ji přitiskl ke svému tvrdému ptáku, abych ji nechal pocítit mou nevyřčenou touhu. "Umírám hlady."

Zahrnula mé rty jedním posledním rychlým polibkem a na tváři se jí rozlil zářivý úsměv. "Ty se osprchuj a já uvařím."

Seskočila z mého klína, otevřela dveře spolujezdce a běžela po kamenné cestičce k masivním vchodovým dveřím sídla. Vystoupil jsem z auta, opřel se o kapotu a sledoval ji. Sáhla na těžký elektronický zámek a váhavě naťukala svůj starý přístupový kód z dětství.

Klávesnice šťastně pípla, světlo bliklo zeleně a těžký zámek se okamžitě uvolnil. Její bledou tváří se přehnal naprostý šok. Otočila se a zírala na mě v nevěřícnosti.

"Ty jsi nechal můj starý kód?"

Pomalu jsem přikývl, odrazil se od auta a šel po schodech k ní. "Chtěl jsem, abys věděla, že tě doma vždycky uvítám, ať už by ses chtěla vrátit kdykoliv."

Seběhla těch pár schodů, vrhla se mi kolem krku a políbila mě na tvář, než nadšeně vběhla dovnitř obrovského domu. Následoval jsem ji dovnitř a po tváři se mi rozlil opravdový úsměv. Zůstal jsem tiše stát blízko u vstupu a šel za známými zvuky drnčících hrnců a pánví směrem k velké kuchyni.

Opřel jsem se o rám dveří a překřížil paže na hrudi. V pohodlném tichu jsem sledoval, jak s radostí a soustředěnou energií začala připravovat jídlo, myla zeleninu a loupala brambory. Čirá domácí intimita té scény usadila tu neklidnou část mé duše, která byla bouřlivá po celé dva roky.

Po několika minutách se ohlédla přes rameno a spatřila mě. Její tváře nabraly hezký růžový odstín. "Potřeboval jsi něco?"

"Ne," odpověděl jsem tiše. "Jen se na tebe dívám."

Zářivě se na mě usmála, s opravdovým, nechráněným výrazem. "Je to tak dlouho, co jsem naposledy mohla vařit v opravdové kuchyni. Nemohla jsem si zrovna dovolit dobré jídlo."

Pomalým krokem jsem k ní přišel a postavil se těsně za ni. Položil jsem jí ruce na boky, naklonil se a vtiskl polibek na její teplou tvář. "Jsem rád, že jsi doma, holčičko."

Na prchavou vteřinu opřela záda o mou hruď a vstřebávala to pohodlí, než se otočila a hravě mě z kuchyně vyháněla. Držel jsem její pohled ještě pár vteřin, než jsem se donutil odejít. Zamířil jsem nahoru, abych si dal horkou sprchu, a aktivně věřil tomu, že se nepokusí znovu utéct.

Stoupl jsem si pod vařící proud a nechal vodu odplavit napětí toho dne, ačkoliv to absolutně nic neudělalo s tím zuřícím stožárem, kterým jsem se stále pyšnil po jejím dřívějším představení na gauči v mé kanceláři. Rychle jsem se osušil a ležérně se oblékl do jednoduchých černých tepláků. Hruď jsem nechal holou.

Vyšel jsem do své hlavní ložnice a sedl si v čekání na okraj matrace. Poslouchal jsem slabé zvuky jejího kutění dole.

"HEJ! UŽ JSI VYLEZL ZE SPRCHY?!" její hlas se drze rozlehl přes celou rozlohu obrovského domu.

V tichém pokoji jsem zvedl obočí. Ona na mě vážně křičí? Lidé na mě nikdy nekřičeli. Všichni v mém životě věděli, že neodpovídám na povely, natož na jekot. A přesto tu byla ona, dávající najevo bezostyšný nedostatek respektu, který bych od nikoho jiného na zemi netoleroval. Zjistil jsem, že mě ta její drzost hluboce baví.

Překřížil jsem ruce na hrudi a v naprostém tichu čekal. Ještě několikrát mé jméno zakřičela. Když jsem neodpovídal, křik ustal.

O chvíli později jsem zaslechl, jak si hlasitě a naštvaně brblá pro sebe, když její těžké kroky naštvaně dupaly nahoru po schodech a dolů dlouhou chodbou směrem k mému pokoji.

Zahnula za roh a vkročila do dveří mé hlavní ložnice.

Čelist mi doslova spadla dolů.

Mé hladové oči zoufale přejížděly po délce jejího neuvěřitelného těla. Můj omráčený mozek se snažil zpracovat ten vysoce explicitní pohled stojící přede mnou. Několikrát jsem otevřel pusu a snažil se vytvořit souvislou větu, než jsem ze sebe nakonec dokázal vyškrtit ta slova:

"Co to máš na sobě?"