POV: Valerie

Policista Hernandez mi podal tu mastnou pokutu a z jeho samolibého výrazu se mi žaludek bolestivě stáhl do uzlu. Zírala jsem na vytištěný lístek s pokutou a zrak se mi mlžil slzami frustrace. V pozadí se křižovatkou rozléhalo drsné kovové skřípění převodů, jak odtahový vůz zvedal od obrubníku mé milované, porouchané auto, Lulu. Sledovat ji, jak visí na ocelovém háku, bylo jako sledovat, jak je můj poslední zbytek nezávislosti vlečen na městské záchytné parkoviště.

„Můžu vás svézt,“ nabídl mi Hernandez, ačkoli jeho tón v sobě nesl silnou vrstvu lítosti, kterou jsem nedokázala překousnout.

Strčila jsem si pokutu do kapsy a zlostně se na něj podívala. „Ne. Půjdu pěšky.“

Tvrdohlavě jsem se otočila k hlídkovému vozu zády a vydala se na dlouhou, vyčerpávající cestu k bistru u Ruby. Polední slunce mi pražilo do ramen a umocňovalo drtivou tíhu mé současné reality. Bez Lulu jsem uvízla na mrtvém bodě. Neměla jsem peníze na poplatky za odtah, neměla jsem jak zaplatit tu směšnou pokutu a hruď mi svíralo známé, dusivé sevření chudoby. Každý krok se zdál těžší než ten předchozí. Než se bistro konečně objevilo v dohledu, bolely mě nohy a má duše byla prakticky v troskách.

Vica jsem si všimla ještě dřív, než jsem přešla ulici. V panice přecházel sem a tam před vchodem do restaurace, rukou si projížděl tmavé vlasy a vypadal naprosto vyšinutě. V okamžiku, kdy jsem vstoupila na asfalt parkoviště, mu hlava vystřelila vzhůru. Zoufale rychle překonal vzdálenost mezi námi a svýma velkýma rukama mě popadl za ramena, než si mé tělo silou přitáhl do svých pevných paží.

„Panebože, Val,“ vydechl a zabořil mi obličej do vlasů. „Měl jsem takový strach. Kde jsi byla?“

Cítila jsem na tváři rychlé, těžké bušení jeho srdce. Odtáhl se jen natolik, aby si mohl prohlédnout mou tvář, a hlas se mu chvěl čirou hrůzou, že se mi na ulici stalo něco strašného. „Pořád dokola jsem ti zkoušel volat. Nezvedala jsi to.“

Čirá úleva v jeho očích v kombinaci s drtivou ztrátou mého jediného auta rozbila na kousky i ten poslední zbytek mého křehkého sebeovládání. Cítila jsem se jako finanční troska a zhroutila se. Přes řasy se mi přelily těžké, ošklivé slzy a já zabořila tvář do jeho široké hrudi, vzlykajíc do drahé látky jeho obleku.

Nezajímalo ho, že stojíme uprostřed veřejného parkoviště. Jen mě pevněji objal, jednu ruku přesunul na má záda a uklidňujícími krouživými pohyby mezi mými lopatkami se snažil zklidnit mé trhané dýchání.

„Lulu umřela,“ dostala jsem ze sebe přiškrceně a ten žalostný příběh se mi dral ze rtů mezi lapáním po dechu. „Prostě se porouchala uprostřed křižovatky, objevili se policajti a odtáhli ji. Dali mi obrovskou pokutu, a protože jsem si nemohla dovolit odtahovku, je teď pryč.“ Sevřela jsem jeho klopy a rozplakala se ještě víc. „Jsem k ničemu. Nic nemám.“

Vic si tiše povzdechl a jeho velké prsty se zvedly, aby jemně natočily mou slzami smáčenou tvář ke slunečnímu světlu. Palci mi zlehka setřel mokré tváře a jeho výraz ztvrdl zuřivým přesvědčením.

„Poslouchej mě, Val,“ řekl a jeho hlas byl pevnou, uzemňující kotvou. „Vždycky jsi byla někdo, kdo se o své věci staral dokonale. Vím, jak moc jsi to auto milovala.“

„Ale měla jsem–“

„Ne,“ přerušil mě rezolutně. „Tohle není tvoje chyba. Může za to toxické zasahování tvé matky do tvé minulosti, ne ty. Vmanipulovala tě do pozice, ve které jsi nedokázala ani přežít, natož si udržovat vozidlo. To dneškem končí.“ Zadržel můj pohled a ujišťoval se, že jsem vstřebala každé slovo. „Jsi teď doma. Ošklivá pravda konečně vyšla najevo a já tě nenechám, aby ses vrátila k takovému životu. Rozumíš mi? Je to jenom auto. Je to jen hloupá pokuta. Spravíme to. Postarám se o to.“

Jeho slib mě zaplavil a nahradil ten zdrcující stres hlubokou, niternou útěchou. Popotáhla jsem, přikývla a nechala ho, aby mi setřel poslední slzy.

„Hodná holka,“ zamumlal a vtiskl mi na čelo jemný polibek. „Tak, teď půjdeme dovnitř a dáme si něco k jídlu.“

Nechal svou paži ochranitelsky ovinutou kolem mého pasu, když mě vedl prosklenými dveřmi do bistra u Ruby. Vzduchem zaznělo známé cinknutí zvonku a zpoza pultu se okamžitě ozval hlasitý, vřelý hlas.

„No ne, jestli tohle není malá Valerie Vanceová!“

Zmohla jsem se na slabý úsměv, když pan a paní Carmichaelovi, majitelé bistra, vyběhli zpoza pokladny. Přivítali mě zpátky hlasitým, drtivým objetím a po tolika letech odloučení se ke mně chovali jako k rodině. Byl to dobrý pocit být zpět v tom známém bistru v retro stylu s jeho červenými vinylovými boxy a kostkovanou podlahou.

Jakmile jsme se usadili do boxu vzadu, paní Carmichaelová vytáhla poznámkový blok a zářivě se na mě usmála. „To, co vždycky, zlatíčko?“

„Ano, prosím,“ řekla jsem dychtivě. „Tu obří nadívanou pečenou bramboru. Extra máslo, extra sýr, extra slaninu.“

Paní Carmichaelová na mě mrkla, než obrátila pero směrem k Vicovi. „A pro vás, krasavče?“

Vic si upravil manžety a odkašlal si. „Dám si jen krůtí club sendvič, prosím. Celozrnný chléb, bez majonézy. A vodu.“

Okamžitě jsem natáhla ruku přes stůl a umlčela ho. „Ani náhodou.“ Otočila jsem se k paní Carmichaelové a ztišila hlas do spikleneckého šepotu, ačkoliv Vic stejně slyšel každé slovo. „Zrušte ten nudný krůtí club sendvič. Přineste mu ten patrový sendvič se smaženým kuřetem, ale chci ho pořádně mastný. To kuře utopte ve vašich slavných makaronech se sýrem. A k pití mu doneste obrovský mátovo-čokoládový koktejl narvaný křupavými kousky slaniny.“

Paní Carmichaelová se hlasitě zasmála a zapsala si to. „Máš to mít, Val!“

Vic na mě s hrůzou zíral, když odcházela. „Valerie, cos to právě udělala? Mátovo-čokoládový koktejl se slaninou?“

„Tomu se říká žít,“ popíchla jsem ho a opřela se o vinylové sedadlo. „Potřebuješ kalorie po tom, co ses o mě celé dopoledne stresoval.“

„Dostanu infarkt, než mi bude čtyřicet,“ zanaříkal a mnul si spánky.

„Budeš v pohodě.“

Když konečně dorazily ty těžké, dekadentní talíře a mezi nás se položila hora kouřícího jídla pokrytého sýrem, Vic při pouhém pohledu na ty kalorie znovu zanaříkal. Vzal si ubrousek a zadíval se na ten patrový sendvič se smaženým kuřetem, jako by to byla bomba, která čeká na odpálení.

Plácla jsem ho přes ruku. „Přestaň na to takhle zírat. Moje toxická matka už tu nesedí, aby ti dělala kázání o tom, že jíš smažená jídla. Dřív tě nutila cítit se provinile za to, že sis vychutnal jedinou hranolku.“ Popadla jsem sendvič a přitáhla si ho k sobě. „Trochu žij, Vicu.“

Vzala jsem malé kalíšky s omáčkami, které paní Carmichaelová nechala stranou. S nacvičenou přesností jsem mu připravila sendvič – na opečenou bulku jsem nanesla přesný poměr krémové majonézy a pikantního kečupu a ujistila se, že se to dokonale smíchá s mastnotou ze smaženého kuřete. Přiklopila jsem to, zmáčkla bulku přesně tak, aby držela pohromadě, a s hrdým úsměvem mu ji podala zpátky.

Vteřinu si mě měřil, pak se konečně vzdal. A pořádně si kousl.

Okamžitě se mu zavřely jeho tmavé oči. Když žvýkal, hrudí mu zavibrovalo tiché zabručení, jeho široká ramena klesla a on se prakticky roztekl v boxu.

„Do prdele,“ zasténal potichu a znovu si obrovsky kousl.

„Vím přesně, co máš rád,“ hihňala jsem se pyšně a sledovala, jak hltá to nezdravé jídlo.

Zarazil se a ubrouskem si z palce setřel kousek majonézy. Polkl a vrhl na mě přes stůl temný, pobavený pohled. „Vážně? Myslíš si, že znáš všechny moje hluboké, temné preference jen proto, že umíš dochutit sendvič?“

„Vím toho víc,“ provokovala jsem hravě a naklonila se dopředu na lokty.

Klenul husté obočí a hravě zpochybnil hloubku mých znalostí. „Tak mě pouč.“

Usmála jsem se a odpočítávala svá zjištění na prstech. „Tvoje oblíbená barva je královská modř. Předstíráš, že je to černá nebo šedá, protože v té barvě máš své obleky na míru, ale tvoje drahé hedvábné povlečení v královské modré tě prozrazuje. O dekoračních polštářích v tvém obýváku ani nemluvě.“

Zpomalil ve žvýkání. „Šťastný tip.“

„Tvoje oblíbené zvíře je žába,“ pokračovala jsem, cítíc nával sebevědomí. „Zrovna teď ti v kanceláři stojí ty specifické zelené zarážky na knihy ve tvaru žab. Tvé pero má na klipsu vygravírovanou malou žabičku a tvůj spořič obrazovky na počítači je rybník.“

Naklonil se dopředu a odložil sendvič na talíř. Uličnická jiskra v jeho očích se změnila v něco těžšího, v něco, z čeho se mi zadrhl dech.

„Co dál?“ zeptal se hlasem, který klesl o oktávu.

Ztěžka jsem polkla, najednou si až příliš vědoma žáru, který z něj vyzařoval, a toho, jak se mu silná předloktí napínala pod vyhrnutými rukávy jeho košile. Sklopila jsem pohled k jeho rukám, které mu spočívaly na stole.

„Vím přesně, jak poklepáváš ukazováčky, když jsi sexuálně vzrušený,“ zamumlala jsem a pohledem se vrátila zpět k jeho očím.

Vic ztuhl. Zadrhl se mu dech a já sledovala, jak se mu zorničky doširoka roztáhly a téměř pohltily zelené duhovky. Pomalu, záměrně se podíval dolů na svou vlastní ruku, která ležela na stole. Jeho ukazováček vyklepával do dřeva zběsilý, rytmický takt.

Zůstal naprosto nehybný.

„Všímáš si na mně naprosto všeho?“ zeptal se chraptivě a vzduch mezi námi náhle zhoustl naléhavým, výbušným sexuálním očekáváním.

Hluboce jsem se začervenala pod jeho intenzivním, dravým pohledem a skousla si spodní ret. „Byla jsem do tebe tajně a šíleně zamilovaná dlouho předtím, než jsem vůbec odešla. Už tenkrát, když jsem žila v tom domě.“ Prstem jsem obkreslovala vzor na desce stolu a stydlivě přiznávala pravdu, která ve mně hořela už roky. „Už tehdy, když jsem měla být jen tatínkova nevinná holčička.“

Vic ztěžka vydechl. Naklonil se přes stůl a zkrátil vzdálenost mezi námi, až jsem cítila jeho drahou kolínskou mísící se s vůní jídla z bistra.

„A teď?“ zeptal se tiše, jeho hlas byl temný, naléhavý.

V hrudi mi vzplál odvážný, nestydatý žár. Už jsem nechtěla být nevinná. Ne s ním. Naklonila jsem se mu naproti, rty se mi vznášely pouhé centimetry od jeho ucha.

„Teď,“ zašeptala jsem nestydatě, „jsem tatínkova malá kurvička.“

Vic zprudka nasál vzduch. Hluboko v hrudi mu zadunělo temné, hříšné uchechtnutí, když se odtáhl jen natolik, aby se mi mohl podívat do zarudlé tváře. Sebeovládání v jeho očích se lámalo a drolilo do čistého, nefalšovaného chtíče.

„Kristepane, Val,“ zachraptěl a pohledem mi sjel na ústa. „Co si s tebou proboha počnu?“

„Kdybychom hned teď odešli,“ slíbila jsem odvážně a bez mrknutí udržela jeho pohled, „velmi ráda bych ti ukázala, co je to opravdové, explicitní flirtování.“

To stačilo.

Vic natáhl ruku po svém hustém koktejlu, aby se napil, ale ta slova ho zasáhla tak silně, že se zničehonic tou mátovo-slaninovou směsí zakuckal. Zakašlal a praštil sklenicí o stůl. Bez váhání zvedl ruku a zběsile gestikuloval.

„Platím!“ štěkl do místnosti.

Paní Carmichaelová přispěchala s lístkem s účtem. Vic se ani nepodíval na celkovou částku; hodil na stůl stodolarovou bankovku. Z pultu popadl hrst krabiček s sebou a kvapně do těch kartonových nádob naházel všechno naše těžké jídlo. Jeho pohyby byly trhavé, zběsilé, poháněné syrovým zoufalstvím, ze kterého mi mezi stehny těžce pulzovala krev.

„Musíme jít,“ oznámil hlasitě celému bistru, jeho hlas napjatý pod tenkou maskou profesionální výmluvy. Jednou rukou popadl kufřík a prsty druhé ruky propletl s mými. „Mám nadcházející firemní schůzku. Velmi důležitou. Začíná právě teď. Jdeme, Val.“

Než jsem se vůbec stihla rozloučit s Carmichaelovými, Vic mě za ruku prakticky vyvlekl z rušného bistra. Zvonek nade dveřmi v našich stopách divoce zacinkal. Hodil krabičky s jídlem na zadní sedadlo svého auta, otevřel mi dveře spolujezdce a prakticky mě strčil dovnitř, než oběhl auto ke straně řidiče.

Ve chvíli, kdy jeho dveře zaklaply, vrazil klíčky do zapalování. Dupl na plyn.

Silný motor s řevem ožil a zadní pneumatiky hlasitě zakvílely, když se vyřítil z asfaltového parkoviště. Do zatáčky na hlavní silnici vjel tak rychle, že mě to hodilo dopředu, a bezpečnostní pás, který se tvrdě zasekl o mou hruď, mě zachránil před nárazem do palubní desky.

„Vicu!“ vykřikla jsem a křečovitě svírala kožené madlo dveří, zatímco se za oknem spolujezdce rozmazávaly kulisy města. „Zpomal, nebo nás zabiješ!“

Ignoroval mě. Jeho čelist byla zaťatá v pevné linii, sval na tváři mu divoce pulzoval a z kloubů svírajících volant mu mizela barva. Nezamířil zpět k elegantní prosklené budově naší kanceláře. Místo toho prudce strhl volant doprava a za protestního kvílení pneumatik zahnul s autem do opuštěné, skryté postranní uličky. Byla to průmyslová ulička hustě stíněná přerostlými stromy a opuštěnými cihlovými sklady, zcela odříznutá od hlavního městského provozu.

Dupl na brzdy a zařadil parkování. Náhlé ticho v kabině bylo ohlušující, narušované jen naším těžkým oddechováním.

Uvolnil nohu z plynu a vrhl na mě žhavý, zvířecí pohled. Profesionální, vyrovnaný byznysmen byl pryč, nahrazen mužem vyhladovělým po uvolnění.

„Co jsi to říkala o tom, že mi ukážeš flirtování?“ dožadoval se chraptivě.

„Hlupáčku,“ zamumlala jsem láskyplně, když jsem se naklonila nad jeho klín, rozepnula mu kalhoty a vyprostila mu ptáka do svých dlaní.