Když jsme jeli domů po vyzvednutí psů, opřela jsem si hlavu o Vicovo rameno. Stiskl mi ruku.

„Nad čím přemýšlíš, krásko?“

„Nad strýčkem Simonem.“

Letmo se na mě podíval. „Je to pro tebe zvláštní, Val?“

„Hrozně,“ zachichotala jsem se. „Bývalo to tak přirozené, ale teď je to spíš zahanbující. Nechci, aby sis o mně myslel, že jsem tvá dcera.“

Usmál se, zatímco jeho oči sjely po mém těle. „Věř mi, to