Sylvia

Když mě přivedli do soudní síně, můj zrak okamžitě padl na první řadu za tou děvkou žalobkyní. Zamračila jsem se, když byla tato řada, stejně jako ty za ní, prázdná, až na pár lidí. Kde byla ta malá coura, které jsem říkala dcero, a ti její budižkničemu přátelé? Nebyli nikde k vidění, a to mě pěkně štvalo. Opravdu si myslela, že je něco víc, než aby přišla na můj soud?

„Hovadina!“ zamumlala