~Siena~

Hruď se mi prudce zvedá. Stropní ventilátor se nade mnou točí v líné, rytmické šmouze, ale nedělá vůbec nic pro to, aby zchladil horečku, která mi hoří pod kůží. Vím, že zním jako blázen. Poslouchejte mě. Přísahám, že jsem ztratila každou špetku sebeovládání, jakou jsem kdy měla. Můj zdravý rozum je mrtvý a pohřbený. Tragické. Erotické. Pryč.

Jestli ve vlkodlačím pekle existuje speciální kruh pro holky, které sténají jméno táty své nejlepší kamarádky, zatímco se prstí v neuklizených ložnicích, pak už sedím v první řadě. VIP sekce. Trvalá rezervace s mým jménem vytesaným do kamene. Pro mě už neexistuje žádná šance na vykoupení. Mířím přímo tam dolů, promočená a s úsměvem.

Už je mi to dokonce jedno. Za poslední dva roky jsem se odsoudila už tolikrát, že mi došel veškerý stud. Mé svědomí je prázdné. Už jsem si prošla tou celou trýznivou fází, kdy jsem se nazývala špinavou děvkou. Už jsem obrečela to, že za své zvrácené touhy shořím v pekle. Tím samým cyklem viny jsem si jen dnes prošla už třikrát.

Chcete vědět kdy? Hned po každém orgasmu.

Protože ano, ležím tu na téhle matraci už přes hodinu. Nohy mám široce roztažené. Své tenké bílé tílko mám srolované a uvězněné pod prsy. Prsty se mi lesknou mou vlastní vlhkostí. Můj hlas je jen zničená, chraplavá troska z toho, jak jsem křičela do polštáře. Stehna mám lepkavá a chvějí se dozvuky. Oddechuji jako nějaká neoznačená Omega, která se po hlavě řítí do divoké, nespoutané říje, a to všechno – veškeré to sténání, zoufalé chvění, ty šílené kňuky, které znějí, jako by mé tělo opouštěl démon – to všechno bylo pro jednoho konkrétního muže.

Vaughna Kensingtona.

Není to jen tak nějaký náhodný starší muž. Je to otec mé nejlepší kamarádky. Její Alfa táta.

Její přes metr osmdesát vysoký, stříbrooký, emocionálně nedostupný, širokoramenný, mrzutý taťka s žilnatýma rukama a chraplavým hlasem, jehož pouhá čistá, koncentrovaná vůně sama o sobě způsobuje, že mi klitoris pulzuje tak silně, až nevidím jasně.

Je to ten typ muže, ze kterého se mi divoce obrací žaludek a ze kterého mě v kundě bolí hlubokým, prázdným hladem už jen tím, že existuje ve stejné místnosti jako já. Nemusí se na mě ani podívat. Stačí mu jen dýchat a mé instinkty Omegy na mě začnou křičet, abych padla na kolena. Je nebezpečný způsobem, který mé křehké dospívající tělo nechce přežít.

Je ztělesněním čirého pokušení zabaleného do surových svalů a nenucené dominance. A kdybych si mohla z tohoto obrovského, rozlehlého světa vybrat kohokoli, kdo by mě připravil o panenství, zničil mou nevinnost a vyprcal z mého těla duši jen svým obrovským uzlem a těžkýma rukama, co by mi zanechaly modřiny na bocích – byl by to on.

Žádná ochrana. Žádné slitování. Žádná sladká, něžná romantika. Nechci vanilku. Chci plnohodnotné šílenství Alfy. Chci být rozervána dokořán. Chci být označena, naplněna, přišpendlena a zlomena, dokud nezapomenu, jak se tvoří souvislé věty.

Chci cítit jeho drsný hlas přímo u ucha. Chci cítit vibrace jeho hrudi, když si mě přivlastní. Chci, aby mi říkal, že jsem jeho, zatímco budu křičet do matrace a prosit ho, ať nepřestává. Chci někomu patřit tak hluboce, že zapomenu své vlastní křestní jméno a začnu místo něj uctívat to jeho.

A ano, je mi osmnáct. Už jsem si to dneska jednou řekla, ale řeknu to znovu, nahlas do prázdné místnosti, protože na tom záleží. Jsem legální. Jsem dospělá. Opakuji si ta slova pořád dokola jako nějakou bezbožnou modlitbu. Potřebuji to ujištění, protože si nepřipadám moc dospělá, když si promočím bavlněné kalhotky skrznaskrz už jen při pomyšlení na přesný tvar jeho úst.

Ležím tady a představuji si ho na letním grilování. Pamatuji si, jak přesně vypadaly jeho rty ovinuté kolem okraje studené jantarové lahve s pivem. Jak mu pracoval krk, když polkl. Jak jeho velký, mozolnatý palec stíral z okraje skla kondenzaci.

Nepřipadám si dospělá, když má mysl zabloudí zpátky k tomu, jak loni v červenci vylézal z bazénu na zahradě. Ta vzpomínka se mi v hlavě přehrává jako film ve vysokém rozlišení. Slunce právě zapadalo a vrhalo zlatavou záři na jeho opálenou kůži. Voda stékala po jeho vyrýsované hrudi, sledovala cestičku tmavých chloupků dolů po břiše a mizela v nízko posazeném lemu jeho mokrých plavek. Tmavé vlasy měl sčesané z obličeje dozadu a odhalovaly ostrou, neúprosnou linii jeho čelisti. Jeho pach Alfy – temná, opojná směs cedru, koření a čisté, syrové síly – se z něj valil v hustých vlnách. Zasahoval můj nos a já na terase málem omdlela.

Stála jsem tam zamrzlá u posuvných skleněných dveří. Stehna jsem k sobě pevně tiskla. Tvář mi hořela rudým horkem. Bradavky se mi stáhly a proměnily se v tvrdé kamínky deroucí se skrz vršek mých bikin. Každičká mikroskopická buňka v mé biologii na mě křičela, abych odhalila krk a prosila o to, aby si mě přivlastnil.

A teď, o téměř rok později, jsem tady. Mám za sebou tři brutální orgasmy. Stále jsem promočená skrz naskrz. Stále zoufalá. Stále se třesu jako list v hurikánu. Mám pocit, jako by se mi v hrudi zlomilo něco divokého a nezkroceného a jediné, co zbylo, je tenhle hlodavý hlad. Chci ho víc, než jsem kdy v celém svém mizerném životě něco chtěla, a to nejhorší na celé téhle situaci je jeden prostý, nezpochybnitelný fakt.

Ještě jsem ani nevkročila na jachtu.

Ano. Přesně tak. Jedu na luxusní soukromou plavbu. Odjezd je za necelých čtyřiadvacet hodin. Obrovské, plovoucí sídlo na vodě. Osm cestujících. Drahé, prvotřídní jídlo. Směšně bohatí lidé odtržení od reality. A jedna nebezpečně nadržená malá Omega – já – kterou dělí jen jedno silné nasátí pachu Alfy od toho, aby se zhroutila v naprostém, tělo lámajícím šílenství poháněném říjí.

A hádejte, kdo mě na tenhle výlet pozval?

Chloe. Moje sladká, nevšímavá nejlepší kamarádka.

Holka, která nemá absolutně žádné tušení, že její usměvavá, nevinná nejlepší kámoška už dva celé roky promáčí prostěradla při představě, jaké by to bylo, dávit se na uzlu jejího táty.

Vím, že jsem měla to pozvání odmítnout. Měla jsem být vyspělá. Měla jsem být zodpovědná. Měla jsem respektovat hranice. Mohla jsem si vymyslet milion výmluv. Měla jsem jí říct, že mám plno práce na letní brigádě. Měla jsem jí lhát a říct, že mi znovu umřela babička. Měla jsem tvrdit, že se u mě zčistajasna projevila nevyléčitelná alergie na jachty a mořskou vodu.

Ale místo abych udělala to nejrozumnější, otevřela jsem pusu a řekla ano.

Řekla jsem to tak rychle, že jsem to slovo do telefonu málem zakřičela. Hned jak jsme zavěsily, rozběhla jsem se přímo k šatníku a začala stahovat věci z ramínek. Šla jsem do obchoďáku. Vybrala jsem svůj nuzný spořicí účet. Vrátila se domů a sbalila si do svého drahého koženého kufru každou jednotlivou děvkovskou, titěrnou, nevhodnou věc, co vlastním.

Krvavě rudé krajkové kalhotky. Průsvitné černé sladěné soupravy. Těsné letní šatičky, co mi sotva zakryjí zadek. Tanga s otevřeným rozkrokem, co jsem si tajně koupila s bušícím srdcem v obchodě se spodním prádlem, a to i přesto, že jsem ještě s žádným klukem nezažila ani pusu.

Všechny jsem je poskládala. Sbalila jsem do jedné všechny. Pro něj.

Protože chci, aby se na mě tentokrát díval. Chci, aby mě opravdu viděl. Chci, aby se jeho tmavé, stříbrné oči vpily do mých a on zapomněl, že jsem někdy byla tou neohrabanou malou holkou, co si dělá domácí úkoly u ostrůvku v jeho kuchyni. Chci, aby jeho pohled klesl k mým ústům, na mou hruď a dolů na mé boky.

Chci, aby ucítil tu těžkou, sladkou změnu v mém pachu. Chci, aby zamrzl na místě, až ho zasáhnou feromony. Chci, aby mu pták zacukal proti drahým kalhotám na míru. Chci, aby jeho vnitřní Alfa hluboce zavrčel, probudil se a začal drápat do klece svého pověstného sebeovládání. Chci, aby kvůli mně přišel o rozum.

Svalím se z postele, s roztřesenýma a slabýma nohama, a stoupnu si před zrcadlo v plné velikosti připevněné na dveřích šatníku. Zírám na svůj zardělý odraz. Zavřu oči a už vidím, jak se odvíjí budoucnost. Představuji si dřevěné molo. Spalující, neúprosné španělské slunce, co nám praží do ramen. Oslňující odlesk obrovské jachty čekající na vodě. Slyším Chloe, jak piští a běží po můstku. A pak se v duchu otočím.

A tam je on.

Vaughn Kensington.

Stojí tam ve svěžích bílých lněných kalhotách. Temná, drahá košile napůl rozepnutá, aby odhalila hutný reliéf jeho hrudi. Značkové sluneční brýle posunuté nahoře ve tmavých vlasech. Mohutné paže má překřížené na hrudi, svaly se mu pod látkou napínají. Ta nádherná, krutá ústa sevřená v rovné, nečitelné linii. Ta vůně, co se mi omotává kolem krku jako obojek. Ta neústupná síla.

Prostě on.

Možná ke mně sjede pohledem. Možná nakloní hlavu. Možná jeho chraplavý hlas obalí mé jméno. Možná jen řekne: „Sieno.“

A já se na něj usměju. Zamrkám řasami. Budu dělat, že nejsem pod letními šaty mokrá skrz naskrz. Budu předstírat, jako by se mi o přesně téhle chvíli, s kluzkými prsty zaraženými mezi nohama, nezdálo už ode dne, kdy mi bylo šestnáct.

Otevřu oči a zírám na sebe do zrcadla. Vypadám jako naprostý psychopat. Jednu ruku mám opřenou o zaoblený bok, druhou dramaticky šermuji ve vzduchu. Stojím ve své ložnici a trénuji, jak se před ním ohnu, aniž by to vypadalo, že žadoním o to, abych byla oprcána.

Neustále přenáším váhu. Nakláním boky do strany. Prohýbám se v kříži, až mě to bolí. Nakláním hlavu přesně tak, aby mi vlasy kaskádovitě padaly přes rameno. Tvořím ústy ke svému odrazu němá slova.

Oops, upustila jsem svůj ovocný drink. Tak já se asi sehnu přímo tady před tvým těžkým ptákem a budu předstírat, že to je úplná náhoda.

To je přesně ten dojem, o jaký se snažím. Dělám testovací pokus. Krčím kolena. Prsa se mi v těsném tílku dokonale zhoupnou. Kontroluji svůj profil. Zadek mi vypadá fenomenálně, zvednutý a kulatý. Bradavky jsou jako malé tvrdé vrcholky, co prorážejí tenkou bavlněnou látkou, a prakticky křičí na zrcadlo, aby si mě vybral, přivlastnil, kousl do mě.

Teď mě dobře poslouchejte. Neopovažujte se mě soudit. Vím jako naprosto jistý fakt, že nejsem jediná holka, co tohle kdy udělala. Nehrajte si na svatoušky. Vím, že jste stály ve svém pokoji a prohýbaly se v zádech před objektem své touhy, předstírajíce, že jste se prostě jen náhodou potřebovaly pořádně protáhnout přesně v jeho zorném poli. Vím, že jste už někdy „omylem“ upustily pero nebo sešit jen proto, abyste otestovaly vody, abyste zjistily, jestli vám sjede pohledem po těle, když se ohnete.

Takže na mě nekoukejte skrz prsty. Neprotáčejte oči nad mým zoufalstvím. Jsem prostě jen brutálně upřímná. Jsem jen dost odvážná na to, abych řekla nahlas tu tichou část. Jsem ochotná přiznat to, co vaše vlastní vlhká malá kunda už ví – my všechny jsme špinavá, nespoutaná zvířata hned ve vteřině, kdy do místnosti vejde ten správný muž.

Jsem v podřepu a držím tu směšnou pózu. Trénuji si, jak ze sebe vydám zadýchané, falešné malé zasténání, zatímco budu předstírat, že sbírám ze země tubu s leskem na rty.

Pak mi telefon prudce zavibruje proti matraci.

Displej se rozsvítí.

Chloe.

Oh. Do prdele.

Přeruším pózu. Vyškrábu se přes zmačkaná prostěradla, přičemž málem zakopnu o vlastní zamotané nohy. Přejedu prstem po obrazovce, abych hovor přijala, a přitisknu si chladné sklo k hořící tváři.

Odkašlu si a nutím svůj hlas do nenuceného, jasného tónu. „Haló?“

Navzdory mé nejlepší snaze to slovo vyjde zadýchaně a slabě.

Chloin hlas zahřmí reproduktorem a soupeří s hlasitým náporem větru a těžkým pleskáním mořské vody o dřevěné molo. V pozadí slyším křik racků. Někdo poblíž střelí zátkou od šampaňského, po čemž následuje sborové jásání. Zvukem se protlačí hlasitý a impozantní klakson obrovské jachty, znějící skoro jako by se smál mé ubohé situaci.

„Kde sakra jsi?“ křičí Chloe přes ten chaotický hluk. „Sieno, kapitán se doslova chystá odvázat kotvící lana! Jestli zmeškáš tuhle plavbu, protože sedíš doma a natáčíš si řasy, tak tě zabiju!“

V panice se otočím dokola a popadnu prázdný vzduch, jako by mě ten pohyb mohl magicky teleportovat blíž k přístavu. „Už jsem na cestě! Budu tam za pět minut. Jsem doslova hned za rohem.“

„To neznělo přesvědčivě.“

„Osm! Fajn, možná deset. Ale opravdu rychlých deset minut. Jako nadržených deset minut.“

Chloe zasténá tak hlasitě, že ji slyším i přes ty racky, ale o vteřinu později se začne smát. „Radši hned teď pohni tím svým děvkovským malým zadkem. Tohle bude léto, co všechno změní. Míříme do Španělska. Poplujeme do Francie. Itálie. Řecka. Máš vůbec představu, kolik bohatých, žhavých kluků se už po téhle lodi prochází?“

Vytlačím z hrudi smích. Obchází můj krk a vychází ven, znějící jako ubohé kňučení umírajícího. „Oh, jsem tak připravená.“

Zachichotá se, zjevně příliš rozptýlená party na jachtě, než aby si všimla mého divného tónu. „Dobře. Šampaňské už tu teče proudem všude. Nikdo si na tenhle výlet nepřibalil žádná pravidla. Můj táta je jedinej skutečnej dospělej na palubě, ale je tak nudnej, že se ani nedá počítat jako dozor. Určitě už je zalezlej někde v koutě, zírá na oceán se skleničkou whisky v jedné ruce a celoživotním traumatem v té druhé.“

Celé mé tělo mrtvolně ztuhne.

Její táta.

Vaughn.

Už jen slyšet jeho jméno znamená jeho přítomnost. Jen to pomyšlení na to, jak tam stojí na palubě a svírá sklenici s whisky v těch svých velkých, drsných rukou, způsobuje, že se mi v kalhotkách sbírá nová vlhkost.

A pak, úplně nenuceně, přes hluk z večírku, shodí bombu, která mi roztříští realitu.

„Jo, mimochodem, myslím, že tě Rose dala do pokoje pro hosty hned vedle jeho. Takže zkus v noci nesténat moc nahlas, až si to budeš dělat, jasný?“

Žaludek se mi propadne do nekonečné propasti. Kolena se mi okamžitě podlomí. Kunda se mi stáhne tak prudce a tak silně, že mi přes rty unikne ostré lapnutí po dechu. Přepadnu dozadu na kraj matrace.

Pokoj jejího táty je hned vedle mého?

Budeme sdílet společnou stěnu.

Mohla bych rovnou umřít. Srdce mi do žeber buší zběsilý, nevyzpytatelný rytmus. Mohla bych spontánně vzplanout. Mohla bych se prostě rozpustit do ubohé loužičky vlhkosti a hříšných myšlenek, vklouznout pod škvírou jeho těžkých dubových dveří jako nějaký říjí zasažený duch a na kolenou a s nataženýma rukama ho prosit, aby se mě dotkl.

Jestli budu hned vedle něj, uslyším ho, jak se pohybuje po pokoji. Uslyším téct sprchu. Ventilační systém jachty mi do pokoje zanese jeho temnou, kořeněnou vůni Alfy. Budu ho nasávat pokaždé, když zavřu oči.

„Sieno?“ Chloin hlas se prořízne tím hučícím šumem v mé hlavě a vtáhne mě zpátky do přítomnosti. „Jsi v pohodě?“

Polknu ten těžký knedlík očekávání, co mi sedí v krku. „J-jo. Jen… zpracovávám.“

Začne se smát, zní to lehce a svobodně. „Nepřemýšlej nad uspořádáním pokojů moc dlouho. Prostě hned teď doraz. Tahle jachta je neskutečná. Má to normální patra. Jako patra regulérního panství nahoře a dole. Královské postele v každém apartmá. Sprchy, do kterých se v pohodě vejde šest lidí. Osvětlení navozující atmosféru na míru. Upřímně, celá tahle loď působí, jako by byla zkonstruována speciálně pro sex.“

Nepotřebuji slyšet už ani slovo. Už se hýbu. Vklíním si telefon mezi ucho a rameno. Popadnu ze židle svou přeplněnou koženou tašku. Narvu si bosé nohy do páskových sandálů. Vytáhnu si své vlhké, krajkové kalhotky zpátky na stehna, přičemž se mi prsty třesou tak divoce, že tu jemnou látku sotva chytím.

„Zrovna odcházím z domu.“

„Dobře,“ říká a ten úsměv z jejího hlasu přímo čiší. „Pojďme páchat hříchy, na které nikdy nezapomeneme.“

Linka utichne. Zavěsila.

Hodím telefon do kabelky. Stojím uprostřed ložnice a zírám na sebe do zrcadla ještě jednou naposledy. Hruď se mi zvedá a klesá v rychlých, mělkých nárazech. Třesu se zevnitř ven. Ten třes začíná v mých kostech a vibruje mým masem.

Je to tady. Tohle je přesně ta chvíle, kdy se můj život rozlomí na dobu před a po. Začátek všeho, co jsem kdy chtěla. Léto, které mě konečně zničí tím nejlepším možným způsobem.

Dobře, moment.

Než otevřu dveře téhle ložnice. Než odejdu z tohohle domu. Než ho znovu uvidím stát na té palubě. Než udělám tu nejhloupější, nejšpinavější a nejlehkovážnější věc, jakou jsem kdy ve svém krátkém životě udělala – musím něco říct.

Vám.

Jo, vám.

Vám, co tam sedíte a tohle čtete. Vám, co máte stehna pevně sevřená k sobě. Vám, co se koušete do spodního rtu tak silně, že na něm máte v podstatě modřinu. Ani se nesnažte předstírat, že už nejste vlhké. Nelžete mi. Já vím, že jste. Jinak byste tady neseděly a nečetly tohle.

Vítejte u mé krásné katastrofy.

Ne, to škrtněte. Nazvěme to tím, čím to skutečně je.

Vítejte u mého špinavého, bezbožného, kundou pulzujícího sestupu do naprostého, nespoutaného šílenství.

Protože potřebuji, abyste pochopily, co se blíží. Tahle cesta? Ta není roztomilá. Není to žádné sladké, škádlivé, pomalu se rozvíjející drama. Už vůbec to není něžná romantika, kde se držíme za ruce a mluvíme o svých citech ve svitu měsíce.

Tohle je něco temného. Tohle je něco pudového. Tohle je něco, co jste ještě nečetly.

Raději mějte svou hračku plně nabitou. Tu pořádnou. Ne tu slabou, co si držíte na rychlovky. Tu těžkou. Tu, co vibruje tak silně, že vám nedovolí přestat, dokud nepláčete, nelapáte po dechu a neprosíte prázdnou místnost o slitování.

Protože tenhle příběh?

Ten není pro slabé povahy. Není pro ty, co se snadno urazí. Je pro ty, co touží po temnotě. Je pro ty, co milují špínu.

Takže buďte dobré malé děvky.

Otočte stránku.

A už nikdy neříkejte, že jsem vás nevarovala.