Dvě vteřiny.

To bylo všechno.

Dvě pitomé vteřiny.

Kdybych se pohnul dřív…

Kdybych zareagoval rychleji…

Kdybych nenechal Ariu jít otevřít…

Kdybych ty dveře prostě zabouchl…

„Kdyby.“

Zavřel jsem oči.

„To slovo nenávidím.“

Na kdyby už bylo pozdě.

Pozdě na možná.

Pozdě na to, co jsem měl udělat.

Zlehka jsem bouchl zátylkem o zeď a zíral do stropu.

„Slyšíš mě?“

„Mluvím k Tobě.“

Už mi bylo jedno, kdo se