Pevně zavřu oči a přitisknu páteř do roviny k ledové kamenné zdi. Drsný povrch se mi zaryje do lopatek. Vzduch mě opouští v trhaném nádechu. Srdce mi buší do žeber zběsilým rytmem, bije tak silně, až to bolí. Připravuji se na nevyhnutelnou agónii. Čekám, až se mi ty ostré zuby zakousnou do odhaleného hrdla, připravená na horký pramen vlastní krve. Čekám na konec.

Ubíhají vteřiny. Ta hrůzná bolest nepřichází. Očekávané kousnutí se nekoná.

Místo toho ledovým tichem pronikne náhlé, pisklavé zachichotání. Ten zvuk se odráží od vlhkých stěn chodby a zní jako zkroucené zvonkohry zvonící ve tmě.

Rozletí se mi oči. Rosalind stojí pouhých pár centimetrů ode mě. Děsivé monstrum z předchozí chvíle je pryč. Na jejím místě je jen malá holčička, v předklonu se drží za břicho a svíjí se v záchvatech smíchu. Její bezchybné bílé krajkové šaty šustí, jak se jí ramena třesou upřímným veselím.

"Dělala jsem si jen legraci, hloupá," řekne. Její sladký, dětský hlas se vesele rozléhá temnou chodbou. Ten zvuk je nevinný, jasný a do této noční můry se absolutně nehodí.

Zírám na ni. Kolena se mi zamknou, abych se nezhroutila. Ruce se mi třesou, když mi nervovým systémem projede masivní výkyv adrenalinu a zanechá mi v ústech kovovou pachuť. Studený pot ulpívající na mé kůži působí jako vrstva námrazy. Vpustím roztřesený dech do pálících plic ve snaze zpracovat ten náhlý zvrat.

"To měl být vtip?" obořím se na ni. Můj hlas se láme, tenký a roztřesený v obrovské kamenné chodbě.

Rosalind se přestane smát a narovná se. Nakloní hlavu na stranu. V jejích bezedných obsidiánových očích se mihne zlověstná rošťáckost, ze které mi stydne krev.

"Samozřejmě! Nebyla by to vůbec žádná legrace, kdybych si nemohla z našich hostů trochu vystřelit," odpoví ležérně. Uhladí si šaty a malýma rukama přejíždí po jemné látce, jako by mi zrovna nevyhrožovala, že mi roztrhá hrdlo.

V ústech mi vyschne. Hostů. Jsem tu zajatec, obklopená prastarými predátory nosícími lidskou tvář. Moje mysl závodí, hledá cestu ven, zbraň, jakoukoli jiskřičku naděje.

"Paní Lenora mě poslala," pokračuje Rosalind, její tón přejde k ochotnému, zdvořilému tempu. "Nařídila mi, abych tě doprovodila do tvých určených komnat na noc. Je velmi pozdě, Gemmo. Musíš si odpočinout."

Odstrčím se od kamenné zdi. Hrubý kámen mi zachytává látku zničeného oblečení. Zkřížím ruce na hrudi a snažím se vysílat vzdor, který necítím. Musím vyzkoušet hranice své klece.

"A co se stane, když za tebou odmítnu jít?" zeptám se. Stojím si za svým a dívám se dolů na malou holčičku s monstrem skrývajícím se těsně pod její kůží.

Rosalind si povzdychne. Jemný, nevinný zvuk, který patří na dětské hřiště. Přesto mě hrozba ukrytá pod jejími slovy zasáhne jako fyzická rána.

"Pak tě tam mám odvést násilím," řekne. Její sladký tón činí slib násilí ještě více skličujícím. "Nenuť mě, prosím, použít násilí. Jsi náš vážený host. Opravdu bych ti nerada musela ublížit."

Vzpomínka na to, jak se jí vykloubila čelist, se mi zableskne před očima. Vzpomínám si na záblesk těch monstrózních, zubatých tesáků blížících se k mé tváři. Ta čistá síla vyzařující z jejího malého těla mi napovídá, že by mi dokázala zlomit vaz, než bych ten pohyb vůbec stihla zaregistrovat. Odporovat jí právě teď se rovná rozsudku smrti.

Polknu knedlík v krku. Svěsím ruce podél těla a prsty zkroutím do pevných pěstí.

"Fajn. Veď mě," zamumlám.

Rosalind se rozzáří a odhalí rovné, normální lidské zuby. Otočí se na nedotčených botách a odposkakuje temnou chodbou. Následuji ji a udržuji si opatrný odstup mezi svým tělem a jejím.

Procházíme vyčerpávajícím labyrintem kamenných chodeb. Čím hlouběji do hradu jdeme, tím je vzduch těžší. Podél stěn se táhnou nekonečné řady vysokých svící, hořící nepřirozeným, strašidelným modrým plamenem. Azurové světlo vrhá dlouhé, proměnlivé stíny, které jako by tančily a natahovaly se přes klenuté stropy. Mezi svícny visí vybledlé středověké gobelíny, jejichž protkané nitě zobrazují brutální bitvy a temné lesy. Ve výklencích drží stráž zašlé stříbrné zbroje, jejichž prázdné hledí nás při průchodu sledují. Z obrovské velikosti sídla čiší pohlcující monumentálnost zašlé okázalosti a prastarého bohatství.

Snažím se zapamatovat si zatáčky, počítám schodiště a těžké dřevěné dveře. Ale je to zbytečné. Chodby splývají ve zmatené bludiště. Můj zoufalý plán vyklouznout z hradu, najít pomoc a zachránit svou matku bude muset počkat na lepší příležitost. Jsem uvězněna hluboko v břiše bestie. Prozatím znamená přežití vyčkat na správný čas.

Konečně zastavíme na konci široké a tiché chodby. Rosalind natáhne ruku k těžkým, vyřezávaným dřevěným dveřím. Tmavé dřevo je pokryto detailními rytinami vyjících vlků a běžících jelenů. Masivní dveře bez námahy otevře, i přes jejich odrazující váhu.

Projdu kolem ní a při pohledu na tu místnost se mi rozšíří oči.

Ložnice je neuvěřitelně prostorná. Vzduch uvnitř je hustý a teplý, voní po cedrovém kouři a starém prachu. Středu prostoru vévodí velkolepá postel s nebesy. Je těžce zahalená temně karmínovým sametem, který v tom tlumeném osvětlení vypadá téměř černě.

Po mé pravici zabírá velkou část zdi masivní kamenný krb. Uvnitř hoří burácející oheň, ale plameny jsou jasně, nepřirozeně modré. Praskají a luskají, vrhajíce podivnou, nadpozemskou záři přes kamenné podlahy a plyšové koberečky.

Ale je to tyčící se okno na protější zdi, které mi bere dech a při kterém mi spadne žaludek.

Jde o masivní mistrovské dílo z barevného skla, táhnoucí se od podlahy až po klenutý strop. Barvy jsou bohaté a živé, ale výjevy jsou děsivé. Zobrazují makabrózní scénu muže trhaného na kusy vysokými stínovými postavami. Z odseknutých končetin muže stříkají střepy rubínového skla a napodobují třpytivé kapky krve zamrzlé v čase. Ty detaily jsou příšerné. Agónie vrytá do tváře skleněného muže je krutou připomínkou reality, ve které jsem uvězněná.

"Vaše komnaty, milady," řekne Rosalind. Zářivě se na mě usmívá a její tmavé oči odrážejí mihotavý modrý oheň.

Odtrhnu pohled od toho krvavého okna a pohlédnu na ni.

"Kdybyste během svého pobytu kdykoli potřebovala jídlo nebo pití, stačí zavolat do vzduchu mé jméno," nabídne sladce. Couvne směrem k části vitrážového okna, které je otevřené do noci. Mrazivý vítr jí rozfoukává černé vlasy kolem bledé tváře. "Spi sladce, chutný človíčku. A pamatuj si, že se vždy najdou další hry, co se dají hrát."

Z toho děsivého rozloučení se otřesu.

Než stihnu zformulovat odpověď, její malé tělíčko se zhroutí do sebe. Kůže, kosti, bezchybné bílé šaty – to vše zkolabuje do hustého oblaku vířícího černého kouře. Temná mlha se ve vzduchu kroutí, rychle se mění a zahušťuje. O vteřinu později z kouře vyletí velký černý netopýr. Tvor vydá pronikavý, skřípavý křik, který zní až příliš jako Rosalindino dětské chichotání.

Divokým máváním kožovitých křídel se vrhne otevřeným oknem ven a zmizí v mrazivé, zasněžené noci.

Dlouhou chvíli stojím jako zmrazená a poslouchám vítr kvílející o kamenné zdi. Jsem úplně sama.

Pomalu, opatrně přejdu místnost. Přistoupím k otevřenému oknu a položím ruce na mrazivý kamenný parapet. Hořký chlad se mi zařezává do kůže a znecitlivuje konečky prstů. V temném vzduchu tančí sněhové vločky a ve štiplavém větru víří kolem hradních věžiček.

Dívám se ven do nekonečné dálavy černé tmy. Hluboko dole v údolí bliká proti zasněžené krajině drobný shluk zlatavých světýlek. Město. Vesnice. Lidé.

Srdce mi poskočí v hrudi. To je můj cíl. Potenciální úniková cesta. Mohla bych tam slézt, najít místní úřady, zalarmovat policii a přivést zpět armádu, aby tuto pevnost zbourala. Mohla bych dostat svou matku ven z té noční můry, ve které se ocitla.

Ale jak se dívám na ta vzdálená světla, dopadá na mě krutá realita mé situace. Sráz pod tímto oknem je strmá skalní stěna. Okolní horský terén je zubatý, zrádný kus černé skály a hustých borových lesů. Sníh je hustý a hluboký. Nemám žádný zimní kabát, žádné boty, žádné zásoby. V lesích se to nepochybně hemží vlky, medvědy nebo ještě něčím horším – nadpřirozenými bestiemi, které slouží rodině Valmontů. Samotná nemožnost cesty sráží mé odhodlání. Zemřela bych mrazem nebo bych byla roztrhána na kusy dřív, než bych se dostala do poloviny hory.

Fyzické a emocionální vyčerpání mě neuvěřitelně stahuje za končetiny. Kosti mi bolí hlubokou, pulzující bolestí. Hlava mi třeští ze sestupu adrenalinu. Dnes večer nemůžu utéct.

Chytím těžkou železnou západku a rychle vitrážové okno zavřu. Kov zacvakne na místo a utěsní ho před kvílejícím větrem a kousavým chladem.

Obrátím pozornost zpět do místnosti. Těžké dřevěné dveře nemají žádný zámek. Odmítám spát odhalená na hradě plném upírů. Zmapuji prostor a zahlédnu masivní, starožitnou dřevěnou skříň u protější stěny.

Přijdu blíž, zapřu se patama do kamenné podlahy a přitisknu rameno do silného dřeva. Zatlačím se vší zbývající silou. Svaly zaječí na protest a z té námahy mě pálí. Těžké dřevo sténá proti prknům podlahy a bojuje se mnou na každém centimetru cesty. Pomalu se mi podaří vléct skříň přes místnost, dokud se nezarazí naplocho o dveře do ložnice. Pevná improvizovaná barikáda. Dá mi to aspoň kousek klidu v duši.

Spokojená zamířím k přilehlé umývárně. Na nízké skříňce je položeno porcelánové umyvadlo naplněné čistou vodou. Vedle něj leží hromádka čistých bílých ručníků.

Nakloním se nad umyvadlo a stříknu si na obličej studenou vodu. Vydrhnu si z tváří a brady lepkavou, zaschlou krev. Nos mě bolí v místech, kde mi ho předtím narazili, na dotek je citlivý a oteklý. Vyhnu se pohledu do pozlaceného zrcadla zavěšeného nad umyvadlem. Vím, že vypadám jako troska, a pohled na vlastní zbitý odraz by mi jen dál zlomil vůli.

Svlékám ze sebe zničené, krví nasáklé oblečení a nechám ho spadnout na hromadu na kamennou podlahu. Luxusní bílá hedvábná noční košile je rozprostřena přes nohy postele. Přetáhnu si ji přes hlavu. Hladká látka mi klouže po potlučené kůži, vůči mému unavenému tělu je chladná a měkká.

Přijdu k masivní starožitné posteli s nebesy. Vylezu nahoru a uvelebím se uprostřed plyšové matrace. Těžké, tmavě sametové přikrývky si vytáhnu až pod bradu. Žár z burácejícího modrého ohně prohřívá místnost a zahání chlad v mých kostech.

Oční víčka mi klesají. Únava celého dne mě konečně dostihne. Strach, běhání, monstra - to všechno se mi rozmazává v jedinou, temnou tíhu tlačící mě k zemi. Během několika vteřin se propadám do mlhavého, vyčerpaného spánku.

Ale poklidná temnota netrvá dlouho.

Spánek je mi ukraden. Stíny v mé mysli se hýbají a rozestupují, ustupujíc živé, hyperrealistické vizi.

Dokonale vytesané aristokratické rysy se mi vznášejí před očima. Vysoké lícní kosti, silná, ostrá čelist a rozcuchané půlnoční vlasy padající do nápadného čela. Pak se ty oči otevřou. Uhrančivé, ledově modré oči, které se propichují přímo do mé duše a sálají nebezpečným horkem.

Darius.

V mém mlhavém, zmateném spánku se má logika ztrácí. Říkám si, že je to jenom nemístný vlhký sen vyvolaný stresem a strachem. Vím, co je zač. On a jeho bratr jsou prolhaná, krvesající monstra. Jsou to vrahové, kteří na lidi pohlíží jako na kořist.

Ale je nepopiratelně, frustrujícím způsobem přitažlivý. Vzpomínka na jeho široká ramena, vysokou postavu a surovou mužskou sílu, která z něj vyzařuje, mi zaplavuje smysly. Moje podvědomí se dychtivě naklání k té temné fantazii a odhazuje veškerou mou bdělou hrůzu ve prospěch čisté fyzické touhy.

Mým nitrem projede náhlý, intenzivní žár. Vzduch kolem mě se mění. Teplota klesá, ale má kůže pálí očekáváním.

Cítím šokující chladivý dotek jeho pevných rtů tisknoucích se na citlivou kůži na krku. Zadrhne se mi dech. Otevře ústa, horký dech se mísí se studenými rty. Lehce přejede ostrými zuby po mém pulsujícím tepu. Žahavá, pronikavá slast se mi rozkvete pod kůží, když skousne přesně tolik, aby mi zanechal stopu. Kousnutí lásky. Označuje si mě jako svou.

Zakňourám ze spánku tichým zvukem odevzdání.

Zřetelně cítím, jak mě jeho těžká, svalnatá váha tlačí dolů do matrace. Postel se pod ním propadá. Boky mu spočinou mezi mýma stehnama, a tak mým nohám nedovoluje pohybu pod svým masivním tělem. Ohromná hmota jeho těla je omamná. Působí tak pevně, tak reálně. Skrz jeho oblečení cítím hrubou, tvrdou délku jeho ptáka tvrdě tlačící do mého stehna, deroucího se k uvolnění.

Moje tělo na to tření okamžitě reaguje. Kluzká loužička vlhkosti se shromažďuje mezi mýma nohama a máčí můj střed. Bradavky mi tvrdnou, pevně a bolestivě se opírají o hedvábí noční košile.

Jeho silné, studené ruce sklouznou dolů k mým bokům. Uchopí látku kalhotek. Jedním rychlým, brutálním pohybem látku chytne a odtrhne z těla, roztrhajíc švy nenucenou silou. Zničenou látku odhodí stranou a nechá mě obnaženou jeho dotekům.

Potom jeho studené prsty klesnou přímo dolů. Obcházejí hedvábí noční košile a sahají přímo k mé slizké, nahromaděné vlhkosti. Klouže dlouhým prstem přes můj zduřelý klitoris a namáčí jej mou vlastní stékající slizkostí. Pohladí citlivé maso, dráždíc moji kundičku vytrvalým, rytmickým tlakem.

Z hrdla se mi vytrhne přerývané zasténání. Omámená živostí toho snu bezostyšně třu své boky proti jeho ruce. Prohnu hřbet, hledajíc víc tření a prahnoucí po hlubokém, tvrdém tlaku jeho prstů.

"Dariusi," zasténám nahlas čirou, nespoutanou žádostivostí. Zvuk jeho jména na mých rtech skrz žíly mnou prožene novou vlnu vzrušení.

Roztáhnu nohy dál, nabídnu se té fantazii. Chci si mě vzal. Chci mít ten tvrdý kmen pohřbený hluboko v kundičce, aby mě napínal, zaplňujíc palčivou bolest ve mně.

Ale pak potěšení končí.

Krk mi stiskne velmi studená, neuvěřitelně silná ruka.

Ten stisk je brutální. Dlouhé, neústupné prsty se zarývají do mého masa, stisknou mi průdušnici a odříznou mi vzduch. Drsný tlak je až děsivě reálný. Plíce mi řvou o kyslík, ale hrdlo je pevně zamčené.

V naprostém šoku strnu. Mlha snu se tříští jako křehké sklo. Rozletí se mi oči.

Úplně s trhnutím a strašlivě se proberu.

Vize dokonalosti muže, tyčícího se sotva několik centimetrů nad mým vyděšeným obličejem vůbec není vyvolaným snem. Slabé modré světlo z ohně tančí po jeho ostrých lícních kostech a pod jeho oči padají temné stíny.

Darius je opravdu tady.

Je fyzicky uvnitř mého zamčeného pokoje. Bez jediného zvuku přešel masivní skříň u dvěří tvořící barikádu. Je v mé posteli a jeho obrovské tělo mě drsně tiskne do matrace.

Srdce mi buší do žeber zběsilým, vyděšeným úderem. Pokouším se nadechnout, ale jeho ruka mé hrdlo drží pevně. Ne dost na to, aby mě zabil, ale dost na to, aby mi ukázal, jak jsem pod ním bezmocná. Cítím ještě tlak horké a těžké erekce tvrdě tisknoucí k mému stehnu, obnaženou připomínku jasného vzrušení, které se mnou prohnalo. Moje kundička stále odkapává z mokra a bezostyšná zjevnost mé žádostivosti se nedá před námi utajit.

V slábnoucím světle ohně krutě jiskří jeho ledově modré oči. Divoká dominance vyzařující v jeho pohledu mě paralyzuje tak samo jak jeho fyzický stisk. Zná moje představy, se kterými si zahrávám. Zná úplně všechny ohlasy svého dotyku na mé tělo.

Jeho chladné rty se pomalu poodhalují. V tlumeném světle tasí ostré drásavé tesáky. Průzračně bílé špičky se děsivě přibližují k mému obličeji. Jeho ústa se změní v nesnesitelně zlověstný úsměv.

Skloní se blízko. Jeho dech mě pohladí uších a chladí rozžhavenou pokožku.

"Je čas na tvůj trest, ty malá děvko," hluboce zavrčí do noci.