Srdce mi buší do žeber zběsilým, ohlušujícím rytmem. Slepě se řítím mrazivými kamennými chodbami. K chodbami se stále rozléhá matčin uplakaný hlas, strašidelný duch pronásledující mé zrychlené kroky. Odmítám se ohlédnout. Tlačím nohy k větším výkonům, mé boty pleskají o vyleštěné podlahy.

Stojatý vzduch uvnitř pevnosti s sebou nese ostrou, zřetelnou vůni. Starodávná borovice. Hořící krby. A pod tím vším něco kovového, z čeho mi po zádech přeběhne prvotní záchvěv varování. Krev. Je cítit jako stará, zaschlá krev smíchaná se studeným kamenem.

Čiré zoufalství pohání mé pálící svaly. Běžím kolem masivních kamenných zdí lemovaných zlověstnými bojovými malbami. Plátna nasáklá karmínem se mi rozmazávají v periferním vidění. Muži umírající na kopích. Monstrózní zvířata drásající maso. Jsou lemovány přísnými, odsuzujícími portréty dávno mrtvých aristokratických předků. Jejich namalované oči jako by mě sledovaly a vysmívaly se mému marnému pokusu uniknout z jejich panství.

"Nejspodnější podlaží," zamumlám pod svým trhaným dechem. Zatlačím do pozadí oslepující strach a nutím svou mysl, aby se soustředila na přežití. "Přízemí. Přední vchod."

Jen musím najít východ. Musím z tohohle děsivého, dusného místa utéct a najít místní vesnici. Musím zavolat policii, vládu, kohokoli s pistolí a odznakem. I když budu znít jako šílenec, když budu mluvit o upírech, někdo mě přece musí vyslechnout.

Jak to mohla máma dobrovolně udělat? Svázala se s doslova monstrem. Její francouzský princ na bílém koni je krvežíznivá noční můra a ona je beznadějně lapená jeho šarmem. Vzdala se svého lidství, svobody a mé budoucnosti, to vše pro muže, který se živí lidmi. Vím, že ji sama nedokážu zachránit. Ne, když jsem uvězněná v této pevnosti. Nejprve se musím dostat ven. Musím přivést zpět armádu.

Zatočím za další roh, boty mi uklouznou na starobylém kameni. Zachytím se o hrubou zeď, jejíž drsná textura se mi zaryje do dlaní. Rozloha tohoto místa je k zbláznění. Chodby se větví do tmy a vedou do zapomenutých křídel a skrytých komnat. Okna z barevného skla narušují monotónnost kamene a dovolují úlomkům jasného svitu hvězd pronikat šerem. Měsíční svit vrhá na podlahu různobarevné odstíny a barví mou cestu do duchovitě bílých a fialových odstínů jakoby od modřin.

Odstrčím se od zdi a běžím dál.

Řítím se tím, co připadá jako nekonečné labyrinty síní. Každá zatáčka vypadá stejně. Vysoké klenuté stropy. Studený kámen pod nohama. Stíny se kolem mě natahují a kroutí. Můj dech se stává trhavým. Chladný vzduch mě pálí v plicích. Stehna mě bolí při každém kroku, ale adrenalin mi odmítá dovolit zastavit.

Chloupky na zátylku se mi postaví do pozoru.

Nejsem tu sama.

Cítím zlověstnou přítomnost, která mě sleduje. Temný, nepřirozený stín se míhá po starobylých zdech. Přehání se po klenutých stropech a pohybuje se s plynulou grácií, která popírá gravitaci. Vždycky zůstává tak trochu mimo můj přímý pohled. Mým nervovým systémem projede nová, k zblití děsivá vlna hrůzy. Pokaždé, když prudce otočím hlavu, ta tma proklouzne pryč, přízrak hrající nechutnou hru na kočku a myš.

Mysl mi pádí s neuvěřitelnými vysvětleními. Je to nějaké zvíře? Trik mihotavého světla? Ale těžká, dusivá aura, která mě tlačí k zemi, mi říká něco jiného. Loví mě to. Chce to, abych běžela. Chce to, abych cítila strach.

Vpředu se objeví točité, úzké kamenné schodiště. Vrhnu se po příkrých schodech dolů. Třesoucí se nohy mi málem vypoví službu. Ruce mi kloužou po mrazivých kamenných zdech, abych udržela rovnováhu. *Prosím, ať je to hlavní hala. Prosím, ať jsou tohle únikové dveře na zasněžené nádvoří.*

Místo toho prudké schody náhle ustoupí další dokonale rovné chodbě. Žaludek se mi propadne. Tuto chodbu spoře osvětlují tytéž podivné, znervózňující pochodně s modrými plameny. Mihotavé modré světlo vrhá dlouhé, zkreslené stíny, které tančí po podlaze.

Běžím dál. Mé kroky pleskají o studený kámen a odrážejí se od vysokých zdí. Vzduch se tady dole zdá ještě těžší, starší.

Prudce zabočím a narazím na slepou uličku.

Ruce mi narazí na pevný kámen. V krku se mi zvedá panika. Točím se dokola, hledám dveře, okno, skrytou páku, cokoli. Není cesty ven. Zdi jsou souvislé z bloků a malty. Ale je tu poslední, masivní olejomalba, která vévodí prostoru. Nutí mé oči podívat se vzhůru a lapá můj pohled do bizarní pasti.

Plátno zobrazuje temný les zalitý měsíčním svitem. Uprostřed stojí plačící žena. Má podivné, stříbřitě zářící zlaté vlasy, které jakoby zachytávaly skutečné mihotavé světlo pochodní. Má na sobě rozevláté, krvavě rudé středověké šaty. Karmínová látka vypadá mokře, skoro reálně, jako by ji umělec namaloval skutečnou krví.

Navzdory hrůze proudící mi v žilách jsem na okamžik uchvácena tím strašidelným uměním. Tragická scéna mě pohlcuje. Plačící žena skrývá svou tvář, ale její smutek z plátna přímo vyzařuje. Je to okouzlující, hypnotická past z oleje a plátna. Zapomínám na honičku. Zapomínám na své pálící plíce.

Roztřeseným prstem se natahuji k té zvláštní scéně. Chci obkreslit stříbrné vlasy. Chci cítit texturu těch rudých šatů.

Ticho přeruší tiché, nechutné zašelestění.

Žilami mi zaplaví led. Uvědomuji si, že temný stín, který mě neúnavně pronásledoval, právě zahnul za roh. Blokuje můj jediný východ. Chodba je úzká. Není tu žádný prostor k manévrování.

Nadávám si, že jsem se zastavila, abych okouněla na umění jako idiot. Odtrhnu zrak od plátna. Svaly se mi napnou. Připravuji se k šílenému sprintu kolem čehokoli, co na mě čeká v chodbě. Budu bojovat. Proškrábu si cestu ven, jestli budu muset.

Ztuhnu.

Těsně před mýma očima se zhmotní temný, amorfní tvar. Mění se a kroutí ve vzduchu, víří jako hustý černý kouř. Tma se sjednotí, scvrkává se a vytváří pevné obrysy. Kouř se stáhne dovnitř, spojuje k sobě maso, kost a látku ze samotného vzduchu.

Promění se v překrásnou malou holčičku.

Vypadá asi na sedm let. Její pleť je bezchybná a bledá jako čerstvě napadaný sníh. Má na sobě bezchybné, staromódní bílé krajkové šaty, které v šeru slabě září. Černočerné vlasy jí padají na záda, složitě spletené s drobnými, třpytivými perličkami. Její bezedné obsidiánové oči se okamžitě zabodnou do těch mých.

Ty temné oči drží můj pohled v ochromujícím zajetí. Nemůžu se odvrátit. Naprostá nepatřičnost její existence mé nohy přimrazí k podlaze. Dítě by tu nemělo být. Dítě by se nemělo pohybovat jako predátor.

"Kdo jsi?" podaří se mi konečně zašeptat. Můj hlas přeskočí. Zabarvený matoucí směsí čistého strachu a morbidní fascinace.

Její bledé rty zkřiví velmi malý, mrazivý úsměv.

"Jsem Rosalind," odpoví. Její hlas zaznívá jako pronikavá, jemná melodie v tíživém tichu. Odráží se od kamenných zdí, křišťálově čistý a děsivý. Postrádá nevinné teplo normálního dítěte.

Jsem přikována na místě neviditelným vláknem hrůzy. Bezmocně sleduji, jak udělá pomalý, rozvážný krok blíž. Její nedotčené bílé boty nevydávají na kamenné podlaze žádný zvuk. Pohybuje se s predátoří grácií, která malé holčičce nenáleží.

"Ztratila ses, Gemmo," řekne tiše.

Způsob, jakým vysloví mé jméno, do mě vyšle nový blesk děsu. Její tón naznačuje, že mě zná. Zná mé nejhlubší obavy mnohem lépe než já sama.

"Ale mohu tě vést."

Žaludek mi spadne do bezedné jámy. Děsím se nevyhnutelné odpovědi, ale ústa se mi hýbají sama od sebe.

"Vést mě... kam?"

Její sladký úsměv se rozšíří. Křehká fasáda popraská a odhalí záblesk něčeho zrůdného pod ní.

"Do tvého hrobu," řekne sladce.

S tímto mrazivým prohlášením vycení sadu ostrých, třpytivých bílých zubů a vrhne se přímo po mém odhaleném hrdle.