„Ne...“ začnu říkat, ale hlas zní slabě, vystrašeně a drobně dokonce i mým vlastním uším. „Chci říct, ne, děkuji.“

Declan se zamračí, v jeho pronikavých oříškových očích se na okamžik mihne něco temného a mně na malou chvíli probleskne hlavou, že ke mně snad přikročí a vezme si mě násilím.

Což, pokud mám být naprosto upřímná, by se nějaké mé hluboko ukryté, ostudné, zvrácené části možná i líbilo.