Kaelia

Pomalu jsem si přejela jazykem po rtech a vychutnávala si tu chvíli, než jsem si je pořádně olízla. Oči mi přímo jiskřily, když jsem zírala na rostoucí hromadu zlaťáků, úhledně naskládaných přede mnou. Čtyřicet… padesát… možná víc? Upřímně už jsem neměla ponětí. Jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že jich stále přibývalo, jak jeden poražený hráč za druhým krmili můj stůl svými prohrami.

Na