POV: Tessa

„Tesso, ty to zvládneš,“ šeptám. Prsty svírám chladný plast svého telefonu. „Prostě další noc. Jen to přežít.“

V dlani se mi rozsvítí displej. Chladný večerní vzduch protne drsné zabzučení. Nemusím hádat, kdo to je. Deset minut. Jdu o deset minut pozdě na šichtu.

*Kde sakra jsi? Dveře jsou otevřené. Cleo je na pódiu. Tvůj set je na řadě. Koukej sem dotáhnout ten svůj zadek.*

Než stihnu první zprávu vůbec zpracovat, vyskočí další.

*Sereš mě, Tesso. Zvedni ten telefon.*

Zhluboka si povzdechnu, bílý obláček mého dechu mizí ve tmě. Mick na mě bude řvát. Dělá to vždycky. Zastrčím telefon do tašky a obrním se.

Rozrazím těžké kovové dveře klubu. Hudba mě zasáhne jako fyzický úder. Basy mi drnčí v zubech a vibrují hluboko v hrudi. Trvalo mi týdny, než jsem sebou přestala trhat při té naprosté hlasitosti. Vzduch uvnitř je hustý. Páchne levným alkoholem, zatuchlým potem a zoufalstvím.

Přejedu pohledem spoře osvětlenou místnost. Žaludek se mi stáhne do povědomého, bolestivého uzlu. Davy opilých mužů se tlačí k hlavnímu pódiu. Mávají ve vzduchu zmačkanými bankovkami a jejich chamtivé oči se upírají na polonahé dívky, které se vlní pod blikajícími neony. Tohle je moje realita. Zchátralý striptýzový klub plný mužů, kteří nás berou jen jako kus masa.

Donutím nohy k pohybu. Vyhnu se hlavnímu sálu a zamířím rovnou dozadu. O několik minut později lezu na pódium. Žár reflektorů mě na vteřinu oslepí. Hudba se změní, pulzuje těžkým, drtivým rytmem. Procházím si pohyby. Točím se, klesám, prohýbám záda. Je to bezmyšlenkovitá rutina.

Muži pode mnou se tlačí blíž. Jejich hladové pohledy mě pálí na kůži. Hlasitou hudbou pronikají hrubé poznámky a obscénní hvízdání. „Zatřes tím pro mě, kotě!“ „Jo, podívej na to.“

Zachovávám neutrální výraz, ale na rty se mi dere znechucený úšklebek. Nenávidím jejich oči. Nenávidím způsob, jakým mi házejí peníze k nohám, jako bych byla pes, co předvádí triky. Kousnu se do vnitřní strany tváře a odpočítávám vteřiny.

Ve chvíli, kdy skladba dohraje, popadnu své odhozené oblečení a uteču.

Vyrazím k šatně. Bezpečí. Zářivky nade mnou drsně blikají, zatímco ze sebe strhávám těsný, odhalující jevištní úbor. Natahuji si obnošené džíny a tlustý svetr. Popadnu hrubý odličovací ubrousek a drhnu si obličej, dokud nemám kůži úplně sedřenou. Chci jít prostě domů.

Přehodím si tašku přes rameno a prudce otevřu dveře.

Mick stojí přímo na chodbě a blokuje mi cestu. Ruce má zkřížené na hrudi.

„Kdy si naděláš ten čas, cos promarnila?“ dožaduje se. Jeho hlas je hluboké, agresivní zavrčení.

Couvnu a udržuji si bezpečný odstup. „Zítra. Zítra si vezmu směnu navíc.“

„Potřebuju tě tam venku hned.“

„Nemůžu, Micku. Jsem moc unavená. Zítra si to nadělám, slibuju.“ Bolí mě kosti. Z toho hluku a oslepujících světel mi třeští hlava.

Zírá na mě s chladnou lhostejností. Pokrčí rameny, sáhne do kapsy a vytáhne ruličku tenkých, zmačkaných bankovek. Hodí to po mně. Bankovky mě udeří do hrudi a snesou se na špinavou podlahu. Dřepnu si, posbírám svůj ubohý výdělek a protáhnu se kolem něj.

Projdu dveřmi zadního východu. Mou hořící kůži ovane chladný noční vzduch. Zhluboka se nadechnu a hledám chvilku klidu.

Nohy mi křupou po štěrku temné uličky. Pak se zastavím.

Mezi mnou a hlavní ulicí stojí dva muži.

Jsou obrovští. Děsivě velcí. Blokují jedinou cestu ven. Srdce mi v náhlé panice buší do žeber. Udělám opatrný krok vzad a pevněji stisknu tašku.

Jeden z mužů má hustý, neudržovaný plnovous, který mu zakrývá spodní část obličeje. Druhý má ošklivou, zubatou jizvu, která se táhne od levého ucha až k pravé tváři. Nevypadají jako běžní opilí zákazníci. Vypadají nebezpečně.

„Kdo jste?“ ptám se. Můj hlas zní úsečně a defenzivně. Udělám další krok vzad.

Vousatý muž nakloní hlavu. Neodpoví mi. Místo toho se podívá na svého společníka.

„Tahle bude stačit,“ řekne.

Zjizvený muž mlčky přikývne.

Stačit na co?

Můj mozek se marně snaží zpracovat tu děsivou realitu. „Co to...“

Vyrazí vpřed.

Zjizvený muž mě popadne za paže a drtivou silou mi je přitiskne k bokům. Než se stihnu nadechnout k výkřiku, vousatý muž mi do úst nacpe hrubou látku s odpornou chutí. Pevně mi ji uváže za hlavou.

Roubík pohlcuje mé výkřiky. Zmítám sebou. Kopu nohama, mířím na jejich kolena. Bojuji s každou špetkou síly, kterou mám, ale proti nim nezmůžu nic. Vousatý muž se zasměje. Sehne se a přehodí si mé tělo přes široké rameno jako pytel brambor.

Vyrazí mi to dech. Buším pěstmi do jeho pevných zad. Slzy mi rozostřují vidění. Z hrdla se mi derou horké vzlyky a dusí mě přes hrubou látku roubíku. Modlím se, aby tu potyčku v uličce někdo uslyšel.

Ale těžké, dunivé basy ze zadních zdí klubu přehlušují mé tlumené výkřiky.

Otočí se. Nesou mě rovnou zpátky ke klubu. Ne do hlavního sálu. Táhnou mě přes těžké kovové dveře do hlubokých, skrytých chodeb vyhrazených pro VIP.

Srdce mi zběsile buší, když procházíme prázdnými chodbami. Vousatý muž se zastaví a rozkopne dveře. Vejde dovnitř, změní úchop a silou se mnou hodí.

Dopadnu na podlahu. Náraz mi vyšle ostrou bolest do ramene a boku.

Těžké dveře s prásknutím zapadnou. Prostorem se rozlehne hlasité cvaknutí zámku.

Vyškrábu se na kolena a drásám uzel za hlavou. Vytrhnu si roubík z úst a vrhnu se ke dveřím. Buším pěstmi do masivního dřeva.

„Hej! Ne! Pomozte mi!“ křičím v naprostém zoufalství. Tluču do nich, dokud mi nezačnou krvácet klouby. „Pomozte mi někdo!“

Nikdo nepřichází. Těžké stěny pohlcují můj hlas.

Opřu se zády o dveře a svezu se na podlahu, hruď se mi zvedá. Otřu si slzy z očí a rozhlédnu se.

Strašidelná modrá světla vrhají po místnosti dlouhé stíny. Je to VIP apartmá. Krev mi ztuhne v žilách. Zaplaví mě paralyzující strach. V samém středu místnosti stojí obrovská postel. Vím naprosto přesně, jaké hrubé, nedobrovolné věci se v těchto skrytých pokojích dějí. Bohatí muži platí manažerům, aby si tu vzadu mohli s holkami dělat, cokoli se jim zachce. Ale já tu nejsem dobrovolně.

Chloupky na zátylku se mi zježí. Mozek mi zasáhne mrazivé uvědomění.

Vzduch v místnosti se zdá být příliš těžký. Stíny jsou příliš husté.

Nejsem tu sama.

„Kdo je tam?“ vydechnu. Hlas se mi třese. Prohledávám temné kouty. „Prostě mě nechte jít, prosím...“ vykřiknu bezmocně do mdlého modrého světla.

V nejtemnějším koutě místnosti se pohne postava. Ze stínů vystoupí vysoký, impozantní muž. Sporé světlo zachytí jeho široká ramena a tyčící se postavu.

Hledí na mě shora. Jeho hlas, chladný a neústupný, protne napětí.

„Vezmeme to rychle. Lehni si na tu zkurvenou postel.“