Tessa

Zcela vystoupí ze stínů a tyčí se přede mnou jako masivní, neproniknutelná zeď. Hlas mi rázem uvízne v hrdle. Vzhlédnu k jeho dokonale řezané tváři a zatnuté čelisti. V tom mdlém, strašidelném modrém světle nedokážu rozeznat přesnou barvu jeho očí, ale postrádají jakoukoli lidskou emoci. Stojí tam s uvolněným, děsivým postojem predátora, který zahnal svou kořist do kouta.

„Lehni si na tu postel,“ zopakuje, jeho hluboký hlas je mrazivý a nepřipouští diskuzi. „Vezmeme to rychle.“

Těla se mi zmocní čistá, nefalšovaná panika. Srdce mi hlasitě buší do žeber v šíleném, zoufalém rytmu. „Nechte mě jít!“ křičím, po tvářích mi už proudí slzy. „Co se to tu sakra děje?“

Chystám se otočit a zoufale se vrhnout k těžkým zamčeným dveřím, když vtom po mně vyrazí. Jeho velká ruka se mi sevře kolem zápěstí jako ocelový svěrák. Jeho stisk je neúprosný a na mé bledé kůži okamžitě zanechává modřiny.

„Co to děláte? Ne!“ křičím, oči mi naprostým překvapením vyletí vzhůru. Snadno táhne mou vzpouzející se postavu k masivní matraci uprostřed místnosti.

„Ne! Nedělejte to! Puste mě odsud! Prosím, ne!“ ječím z plných plic. Zaprů se nohama do země, kroutím se a táhnu celou svou silou, ale on je monstrózně silný. Táhne mě po podlaze, aniž by zaváhal, jeho kroky jsou dlouhé a nenucené. „Pomozte mi, někdo, prosím!“ divoce sebou zmítám, můj hlas se odráží od zvukotěsných stěn. Nikdo mi nepomůže. Přes dunivé basy klubu, které vibrují podlahovými prkny, mě nikdo neuslyší.

„Vy parchante! Ach!“ vykřiknu bezmocně. Zatáhnu volnou ruku v pěst a udeřím ho do pevné hrudi. Bijí ho znovu a znovu, klouby mě od jeho svalů bolí, ale on se ani nehne. Agresivně mé tělo strčí vpřed a tvrdě mě hodí na matraci. Odrazím se od těžkého povlečení, vzduch se mi prudce vyrazí z plic.

Panika přehluší náraz. Tohle se nesmí stát. Zběsile se drápu zpátky na nohy, zoufale se snažím utéct. Ale než stihnu přehodit nohy přes okraj matrace, znovu mě srazí dolů. Rychle vytáhne zpoza opasku zbraň.

Ztuhnu. Vzduch zmizí z místnosti. Přitiskne mrazivý, nelítostně chladný kov pistole přímo ke spánku mé hlavy. Kovové cvaknutí odjištění pojistky mi vyšle do páteře šok čisté hrůzy.

„Jsi prostě tak zkurveně hlučná!!“ zamumlá s intenzivním odporem. V očích mu plápolá temné podráždění, což je ostrý kontrast s jeho předchozím kamenným výrazem.

Ztuhnu. Nemůžu dýchat. Než můj mozek dokáže plně zpracovat smrtelnou hrozbu tisknoucí se mi ke spánku, jeho velká ruka si drsně a invazivně prorazí cestu přímo pod mé šaty a do mého spodního prádla.

„Nechte mě jít, prosím,“ žadoním a bezmocně vzlykám pod drtivou vahou jeho tyčící se postavy. Horké slzy mi neúprosně stékají po vyděšené tváři a rozostřují mi vidění. Mé zoufalé prosby dopadají na zcela hluché uši. Do jeho pohledných rysů je vrytý přísný, bezcitný výraz.

„Drž hubu! Zfoukneme to rychle,“ odsekne zlomyslně.

Neukazuje absolutně žádné slitování. Stále mi tiskne hlaveň pistole k hlavě a násilím ze mě strhne spodní prádlo. Tenká látka se roztrhne s ostrým zvukem, který se děsivě rozlehne v tiché místnosti. Bez jediné vteřiny váhání, přípravy nebo ohleduplnosti vrazí svůj tvrdý pták hluboko do mé vagíny.

Nemilosrdně mi rozerve panenskou blánu.

Zvrátím hlavu dozadu a zaječím. Je to mučivá, oslepující bolest, která mě trhá v samotném nitru. Moje panenství je mi násilně ukradeno jediným brutálním pohybem. Je obrovský a surový a neprojevuje sebemenší zdrženlivost. Cukám sebou pod ním, zoufale sebou zmítám na matraci, ale jeho těžké ruce se přesunou ze zbraně a pevně mi přitisknou boky dolů. Prsty se mi zaryjí hluboko do boků, drží mě v zajetí a brání mi uniknout před neúprosným útokem.

Začne přirážet svůj penis hluboko do mé těsné kundy jako nezkrocené zvíře. Bolest je ostrá, pálivá agónie, která mě napíná k mým absolutním limitům. Bezmocně vzlykám, svíjím se a vykřikuji při každém neúprosném, kosti drásajícím nárazu jeho boků.

„Prosím,“ zamumlám chraptivě z rozedřeného hrdla. „Prosím, přestaňte.“

Mé neustálé, mučivé slzy a zoufalé výkřiky s ním ani v nejmenším nehnou. Jen do mě dál neúprosně buší. Každý brutální příraz mi krade víc dechu, víc mé duše. Snažím se ho odtlačit za hruď, drápat ho na pažích, ale proti jeho monstrózní síle jsem zcela bezmocná. Vidění se mi rozostřuje, jak fyzická bolest zcela pohlcuje mé smysly. Začínám být neuvěřitelně slabá, mé tělo ve zmačkaném povlečení ochabuje. Sotva udržím oči otevřené. Vím, že boj skončil. Tohle monstrum si jednoduše vzalo přesně to, co chtělo, proti mé vůli, a naprosto mě to zlomilo.

Vydá ze sebe hrubé zavrčení. Jeho masivní tělo se nade mnou napne a on konečně dosáhne vyvrcholení a udělá se hluboko do mé dělohy. Zasténá a na vteřinu se těžce svalí na postel vedle mě, než se odtáhne. Zůstávám na matraci fyzicky slabá, krvácející a naprosto zlomená.

O několik hodin později se probouzím ve spoře osvětleném, děsivě tichém pokoji. Nevím, kolik času uplynulo. Přenesu váhu na matraci a z mého nitra vyzařuje brutální, pulzující křeč. Celé tělo mě intenzivně bolí. Bolí mě každý jednotlivý sval a ostré bodání mezi stehny je úděsnou připomínkou toho, co se mi právě stalo. Z oka mi vyklouzne čerstvá slza a klestí si cestu zaschlou solí na tváři.

Pomalu se na posteli posadím a přetáhnu si roztržené povlečení přes odhalenou hruď. Mou jedinou souvislou myšlenkou je zoufalé nutkání vlézt si do sprchy. Chci ze sebe jen smýt krev a pot a pokusit se zázračně zapomenout na tuhle noční můru z bdění. Chci se drhnout, dokud kůže nebude úplně sedřená.

Ale než stihnu přesunout nohy k okraji postele, náhlý hluboký hlas mě prudce vyleká.

„Dobře, že jsi vzhůru. Už jsem myslel, že ti to bude trvat věčnost.“

Vykřiknu leknutím, srdce mi vyskočí až do hrdla. Pomalu vzhlédnu. Mé usoužené oči padnou na cizince. Stojí ležérně u dveří, plně oblečený. Na sobě má obyčejné černé tričko, které obepíná jeho kůži a ukazuje jeho silně vyrýsovanou svalnatou postavu. Obě paže mu pokrývá složitý, temný inkoust; díky masivnímu tetování vypadá ještě nebezpečněji. Rozcuchané, temně černé vlasy mu nedbale padají přes pronikavé, ledově modré oči. Není v nich absolutně žádné teplo. Dokonce i po spáchání takového ohavného činu z něj vyzařuje drsný, hluboce zastrašující a přitom neodolatelný šarm.

„Parchante!“ soptím. Hlas se mi třese, když se přerývaně a mělce nadechnu. Přitisknu si prostěradlo pevněji k hrudi. Právě jsem byla násilně zneuctěna a hluboko uvnitř vím, že volat policii není reálná možnost proti muži, který zachází se zbraní s takovou ležérností.

„Tohle je tvá výplata za dnešní noc,“ pronese s mrazivou lhostejností.

Zvedne ruku a ležérně hodí tlustou, těžkou obálku s penězi přímo na mé zbité tělo. Dopadne na matraci s tupým bouchnutím. Zírám na ten tlustý svazek bankovek a skrz mou fyzickou bolest náhle vyšlehne prudký, spalující hněv.

Zprudka se ušklíbnu. „Jestli jste potřeboval děvku nebo kurvu, věděl jste, kde ji hledat!“ odseknu jedovatě. Jsem nasraná. Nikdy nespím s muži za peníze. Jsem striptérka, ale všechno má své meze.

Jeho chladné, kovově modré oči pomalu přejedou po mé pohmožděné, nahé postavě schoulené pod povlečením. Nad mým výbuchem ani nemrkne.

„Když jsem svým mužům řekl, aby mi z klubu přivedli striptérku, nežádal jsem o pannu,“ pronese naprosto vážně, bez jediné špetky viny v hlase. „Škoda, že všechny striptérky jsou známé jako kurvy. Stalo se. Jen ti dělám laskavost, když tě vyplatím.“

Rozzuřená jeho naprostým nedostatkem lidskosti a jeho ohavnými předpoklady, vycením zuby. „A já nepotřebuju vaše zasrané peníze!“

Prudce popadnu tlustou obálku a hodím mu ji rovnou zpátky. Proletí vzduchem a těžce dopadne k jeho nohám. Jakmile dopadne na podlahu, zatají se mi dech. Tajně a tiše se modlím k Bohu, aby se nerozhodl znovu vytáhnout zbraň a nezastřelil mě za mou nehoráznou opovážlivost. Klidně by mě mohl udusit polštářem.

Cizinec si tiše mlaskne. Po jeho pohledných rysech přejde temný, výmluvný a skutečně mrazivý výraz.

„Jsi docela drzá na to, jaká jsi lůza,“ zamumlá temně.

Udělá ke mně pomalý, rozvážný krok. Teplota vzduchu v uzavřené místnosti okamžitě klesne. Jeho temná aura je děsivě zastrašující a dusivá. Zastaví se přímo na okraji matrace a znovu se nade mnou tyčí. Ticho mezi námi se protahuje, těžké a smrtící.

„Jak se jmenuješ?“ dožaduje se.

Těžce polknu, zastrašena jeho drtivou přítomností. Instinkty přežití na mě křičí. „Tessa,“ odpovím.

V okamžiku, kdy mi to slovo opustí rty, se okamžitě začnu nenávidět. Nemám absolutně tušení, proč se vůbec podvoluji a odpovídám mu na otázku, po tom všem, co mi právě udělal.

„Celým jménem!“ štěkne najednou. Jeho hlas je teď neuvěřitelně ostrý a mrazivě chladný.

Při té náhlé, agresivní změně v jeho tónu sebou prudce trhnu. Ramena se mi zvednou až k uším a poslední kousíček mého vzdoru se hroutí pod vahou jeho pohledu.

„Tessa Mercerová,“ odpovím, můj hlas není o nic víc než zlomený, poražený šepot.