Tessa

Temný, dusivý igelitový pytel je trhnutím stažen vzhůru, a jak mi ho stahují z hlavy, drsný materiál dře o mé potlučené tváře a zacuchané vlasy. Ostré, nelítostné světlo obrovského komplexu mě okamžitě oslepí. Rychle mrkám a z očí mi tečou slzy, jak se brání té náhlé, řezavé záři. Kovová pachuť krve mi těžce ulpívá na jazyku. Jak se mé rozmazané vidění pomalu ostří, mé široce rozevřené oči spočinou na tyčící se, impozantní postavě, která stojí jen pár kroků přede mnou.

Dech se mi zadrhne v krku. Hrůza pronikající až do morku kostí mi ochromí plíce a znemožní mi se klidně nadechnout. Je to ten hustě potetovaný muž. Poznávám ten temný, spletitý inkoust, který se plazí po jeho silném krku a mizí pod bezchybně nažehlenou košilí. Je to přesně to samé monstrum z klubu z oné noci. Ten naprosto stejný, bezcitný muž, který mi nemilosrdně držel u hlavy nabitou zbraň a narval svůj kár do mého panenského těla.

Hledí shora na mou spoutanou, roztřesenou postavu sedící na tvrdém betonu. Jeho široká hruď se zvedá a klesá ve stabilním, děsivém rytmu. Jeho ledově modré oči se nebezpečně zúží a zaměří se na zaschlou krev, která prosakuje z čerstvé rány na mém spánku.

"Proč je zraněná?" dožaduje se odpovědi jeho hluboký, velitelský hlas, který se rozléhá od vysokých zdí komplexu.

Můj otec Silas vedle mě nervózně přešlapuje. Okamžitě začne koktat v zoufalé snaze omluvit své brutální činy vůči vlastní krvi. "Ehm, šéfe... kladla zuřivý odpor. Bylo docela těžké ji donutit, aby–"

Odporné, neuvěřitelně hlasité křupnutí utne jeho zbabělá slova.

Jasně červená krev v mžiku postříká tvrdou zem. Silas zanaříká v hluboké agónii a ruce mu vystřelí vzhůru, aby si sevřely nyní roztříštěný, zlomený nos. Zapotácí se dozadu a zvuk jeho bolesti mi rve uši.

"A tys jí ublížil?" zaburácí hustě potetovaný muž.

Samotná hlasitost a zuřivost jeho hlasu mě donutí v poutech sebou trhnout. Stáhnu se zpátky ke studené podlaze, příliš vyděšená na to, abych vůbec znovu zvedla těžkou hlavu. Ramena mi z čistého instinktivního strachu vystřelí až k uším.

"Já... já..." koktá Silas skrz zkrvavené ruce, jeho hlas je tlumený a ubohý.

"Táhni do prdele," přeruší ho mužův chladný, hladký hlas, prosycený čirým jedem. "Pro tebe a tvou ubohou rodinu už neexistuje."

Srdce mi klesne jako těžký kámen padající do bezedného oceánu. Panika mi ucpe hrdlo, když poslouchám zběsilé, vzdalující se kroky mizející v temné noci. Můj vlastní otec mě právě opustil. Úspěšně mě prodal monstru, aby zachránil svou vlastní bídnou kůži, a nechal mě tu bez jediného ohlédnutí nebo špetky lítosti.

Přes řasy se mi přelijí slzy, horké a rychlé. Hruď se mi otřásá vzlyky, když pláču nad svým zpečetěným, nevyhnutelným osudem.

"Zvedněte ji," přikáže chladný hlas shora.

Ze stínů vystoupí dva obrovští ozbrojení strážci. Jejich drsné, mozolnaté ruce mě popadnou za paže a vytáhnou mé slabé, spoutané tělo zpět na třesoucí se nohy. Nohy mám pod sebou jako k ničemu nepoužitelný rosol. Chci jen, aby se otevřela zem a celou mě spolkla.

"Znovu se setkáváme," zabručí jeho hladký hlas v napjatém vzduchu.

Vstoupí přímo do mého osobního prostoru a přelije se přes mě vůně drahé kolínské a nebezpečí. Zvedne velkou ruku plnou masivních prstenů. Jeho drsný palec se jemně, téměř výsměšně otře o mou jemnou tvář a setře jedinou horkou slzu, která mi unikne z oka.

"Zvedni tvář; podívej se na mě."

Zuřivá a vyděšená držím bradu tvrdošíjně přitisknutou k hrudi. Zarytě zírám na zaprášená prkna podlahy a odmítám se setkat s jeho pronikavým pohledem.

Jeho tón se změní. Okamžitě získá smrtící, vražedný nádech slibující kruté následky. "Řekl. Jsem. Podívej. Se. Na. Mě."

Třesouc se od hlavy až k patě, přinutím svůj bolavý krk k pohybu. Pomalu zvednu hlavu a dech se mi zadrhne, když se přímo střetnu s jeho uhrančivýma, hluboce bezcitnýma modrýma očima. Vypadá přesně tak pohledně a děsivě, jak jsem si pamatovala.

"Tohle je tvůj nový domov, Tesso," prohlásí pevně a neponechá sebemenší prostor pro vyjednávání. Mé jméno sklouzne z jeho jazyka s temným, přivlastňovacím nádechem, ze kterého se mi svírá žaludek.

"Ne, ne," kroutím hlavou v překotném odmítání. Bezmocné slzy mi volně stékají po potlučené tváři. "Prosím, nedělej to."

Zůstává neoblomný, jeho postoj je tuhý jako vytesaná kamenná socha. "Máš se ještě hodně co učit. Pojď se mnou."

Otočí se ke mně svými širokými zády k odchodu, zjevně očekávaje, že ho budu následovat jako dobře vycvičený pes. Ostatní strážci tiše zavrčí v hrdlech a ruce jim spočinou na zbraních v pouzdrech. Čirá hrůza mě přiková k zemi. Zamrznu na místě, neschopná udělat jediný krok vpřed.

Zastaví se uprostřed kroku. Pomalu otočí hlavu přes široké rameno a připíchne mě chladným, bezvýrazným pohledem, který slibuje bolest.

"Pravidlo číslo jedna, Tesso: nebudeš mi odporovat."

Samotná zlověstnost jeho hlasu mě k smrti vyděsí. Horečně nutím své těžce bolavé, potlučené tělo, aby se fyzicky pohnulo kupředu. S každým váhavým krokem mi ztuhlými končetinami projede bolest.

"Prostě mě už zabij," vzlyknu roztřeseně. Hlas se mi láme, zní zlomeně a poraženě. Vím, že mě slyší.

Zcela se otočí zpět. Na jeho pohledných rtech si pohrává jasně zlomyslný, pobavený úšklebek. "Proč tě zabíjet, když zábava teprve začíná?"

Horká, kyselá žluč se mi při tom hrůzném náznaku vyhrne do hrdla. Panika potlačí můj zdravý rozum. Zahodím svou hrdost, zoufalá zachránit to málo, co zbylo z mé zlomené důstojnosti.

"Nechci, aby si mě chlapi předávali mezi sebou," vykřiknu a opakovaně kroutím hlavou. "Prosím, nenech je, aby si mě vzali. Omlouvám se, jestli jsem tě urazila, ale prosím, prostě mě nech jít. Nepředávej si mě jako kus levného masa."

"A proč bych tě měl někomu předávat?" zeptá se spíš jen tak do vzduchu. Svaly na jeho ostře řezané čelisti zapracují, když se dívá dolů na mou třesoucí se postavu.

"Takhle to tady chodí. To je to, co vy chlapi děláte," zakoktám a spodní ret se mi nekontrolovatelně třese.

"Nebudu si tě s nikým předávat, Holubičko," odpoví a hlas mu klesne o nebezpečnou oktávu. "Patříš mi a já tě využiju. Koupil jsem tě a taky tě využiju. Až s tebou skončím, můžu tě poslat zpátky k tvému bezcennému otci."

S tím posledním, zlomyslným úšklebkem se otočí na patě. Začne ležérně stoupat po velkolepém, točitém schodišti obrovského, honosného domu.

Na zlomek vteřiny stojím jako přimrazená, krev mi stydne v žilách. Pokud zůstanu tady dole, budu tu sama s jeho po zuby ozbrojenými, slizce zírajícími strážci. Ta myšlenka mi vlije do žil čerstvou dávku hrůzy. Přinutím se vléct své vyčerpané tělo po mramorových schodech nahoru, těsně v závěsu za jeho širokými, potetovanými rameny.

*Patříš mi a já tě využiju.*

*Až s tebou skončím.*

Brutální, ztracená realita mé nevyhnutelné situace se mi zaryje hluboko do mozku. Ať už se o mě podělí, nebo si mě nechá pro sebe, noční můra zůstává naprosto stejná. Nejsem nic jiného než koupená hračka. Tělo, které může zlomit a odhodit.

Zčistajasna mě zasáhne náhlá vlna silné nevolnosti. Kyselá chuť žaludečních šťáv mě pálí v zadní části hrdla. Snažím se ji polknout, ale nutkání zvracet je příliš silné. Horečně očima přelétnu neznámou, honosnou chodbu. Zahlédnu hned první otevřené dveře do ložnice a bez rozmýšlení vrazím dovnitř, zoufale toužící po soukromí.

Agresivně rozrazím dveře do připojené koupelny. Ztěžka padnu na kolena a skloním se nad dokonale čistou záchodovou mísu. Vyprázdním celý obsah žaludku a bolestivě dávím, jak mé tělo silou odmítá ten naprostý stres a hrůzu dnešní noci.

Po několika mučivých minutách to kruté dávení konečně ustane. Slabě natáhnu třesoucí se ruku a spláchnu. Opřu se o chladný porcelán a rysy mi znetvoří hluboké, ustarané zamračení. Takhle špatně mi nebývá skoro nikdy. V hrudi mi vzplane panika, horká a dusivá. Není kurva možné, abych z toho jediného setkání byla těhotná. To je nemožné. Musí to být nemožné.

Slabě vstanu na třesoucích se nohách a dovleču se k drahému mramorovému umyvadlu. Pustím zlatý kohoutek, naberu si studenou vodu do dlaní, abych si zběsile vypláchla tu kyselou, odpornou pachuť z úst. Šplíchnu si ledovou vodu na zarudlou, slzami zmáčenou tvář ve snaze ukotvit se v realitě.

Srdce mi buší do žeber jako chycený pták. Kde je? Všimlo si to monstrum vůbec, že jsem se mu v té obrovské chodbě vytratila?

Doutírám si obličej jemným ručníkem na ruce a zhluboka, roztřeseně se nadechnu, abych uklidnila pocuchané nervy. Otočím se, abych rychle odešla z koupelny v naději, že se nepozorovaně vytratím zpět, než mě pošle hledat své muže.

Z hrdla se mi vydere hlasité vyjeknutí. Srdce mi vyskočí až do krku a téměř se úplně zastaví.

Ve dveřích naprosto nehybně stojí to monstrum a blokuje můj jediný východ. Dvojice ledových, kovově modrých očí zírá přímo na mě a sleduje každý můj pohyb.