Tessa

„O čem to mluvíš?“ koktám, srdce mi tluče do žeber.

Silas neodpoví hned. Popadne mě za rameno a silou mě strčí zpátky do spoře osvětleného domu. Otočí se, s prásknutím zavře těžké dřevěné vchodové dveře a otočí západkou. Hlasité, zlověstné cvaknutí se rozlehne napjatým tichem obývacího pokoje.

„Půjdeš se mnou, Tesso,“ oznámí. V jeho hlase není žádné otcovské teplo, žádné zaváhání. Dívá se na mě mrtvýma očima. „Spolupracuj a pojďme to mít za sebou. Mám čas zítra do poledne, abych přinesl zástavu.“

Dech se mi prudce zasekne v hrdle. Udělám krok vzad, hlava mi šrotuje, abych ta jeho slova dokázala zpracovat. „Jakou zástavu, Silasi?“

Do místnosti vejde Myra, ruce založené na hrudi a zmatený výraz kazí její make-up. „Dům jim nedáme,“ odsekne defenzivně.

„Ne, dům ne,“ odpoví Silas, jeho tón je úsečný a věcný. „Nechtějí žádný hmotný majetek. Chtějí lidskou zástavu. Řekl jsem jim, že mám doma dvě dcery, a gang požadoval, abych jednu z nich přivedl přímo do jejich sídla.“

Vzduch mi opustí plíce. Zdá se, že se pokoj naklání v ose, jak se mi ta hrůzná pravda dostává pod kůži. Mafie nechce peníze. Chtějí mě.

Myra udělá krok vpřed a oči se jí rozšíří náhlou, sobeckou panikou. Podívá se ze Silase na mě, v hlavě si propočítává šance na přežití. „A co jsi jim řekl?“ zeptá se, její hlas nabírá na výškách. Namíří ten svůj pěstěný prst přímo na mou tvář. „Bereš ji, že jo?“

„Ano, Tessa bude má zástava,“ konstatuje Silas.

„Dobře,“ vydechne Myra ztěžka úlevou a ramena jí klesnou. „Protože nepřipadá v úvahu, abych ti dovolila vzít Sloane!“

Mé srdce se roztříští na milion ostrých kousků. Zírám na ženu, která se mnou žila v tomhle domě, která pro mě měla být aspoň zdáním mateřské figury. „Ale mě mu dovolíš vzít?“ ptám se a hlas se mi láme. Do očí mi vhrknou horké slzy a rozmazávají mi vidění. „Dovolíš mu, aby mě předal gangu bezcitných kriminálníků?“

Myra na mě pohlédne s čirým opovržením. „Ty nejsi moje dcera!“ vykřikne chladně.

Uteče první slza a prorazí si horkou cestičku po mé tváři. Zoufalá se otočím ke svému otci. K muži, který mě vychoval. K muži, který mě měl chránit před zlem tohohle světa. „Tati,“ vzlyknu, hlas se mi třese, když prosím o život. „Moc dobře víš, jak mafie funguje. Víš, co dělají se ženami. Používají je jako doslovné sexuální otrokyně. Nemůžeš mě jim prostě vydat. To mi nemůžeš udělat!“

Silas tam jen stojí, jeho zbitá a pomlácená tvář je bezvýrazná maska. Hledí na svou vlastní krev a maso bez špetky empatie. Už se rozhodl. „Nemám na vybranou, drahoušku,“ řekne suše. „Když nikoho nepřivedu, zabijí mě. Takhle aspoň můžeme splatit svůj dluh.“

Zmrznu na místě. Zaplaví mě čirá, nefalšovaná nevíra a zmrazí mi krev v žilách. Jemu je to vážně jedno. Je ochotný obětovat mé tělo i duši jen proto, aby zachránil svůj vlastní ubohý život.

„A to si nemyslíš, že já umřu, když půjdu k nim?“ zakřičím z plných plic, hlasivky mi hoří tou obrovskou zradou. „Stanu se sexuální otrokyní! Budou si mě předávat mezi těmi svými chlapy, a až budu k ničemu, zabijí mě! Tebe netrápí, že tisíce bezcitných mužů budou tyranizovat a znásilňovat tvou vlastní dceru!“

Myra si zakryje uši, v obličeji se jí odráží mrzutost. „Křičíš. Bolí mě z toho uši.“

Odmítám přijmout tenhle proklatý osud. Prudce si setřu slzy z tváří a zabodnu pohled do muže, který stojí mezi mnou a dveřmi. Přesně v tomhle okamžiku Silas trvale ztrácí právo být ještě někdy nazýván mým otcem.

„Tesso...“ začne Silas.

„Nevyslovuj moje zasraný jméno, Silasi,“ odplivnu si jedovatě. „Vypadni od těch zasraných dveří. Právě teď z tohohle domu odcházím!“

Vrhnu se vpřed, mířím ke klice.

Dřív, než se mé prsty vůbec dotknou kovu, tvrdě mě udeří oslepující, žhavá facka. Ta ohromná síla úderu mi prudce otočí hlavou. Tváří mi exploduje bolest a já okamžitě ucítím výraznou, měděnou pachuť čerstvé krve prýštící z mého rozseknutého rtu.

„Jak se opovažuješ?“ zavrčí Silas. Z jeho výrazu zmizí poslední stopa sebeovládání a zanechá za sebou něco neuvěřitelně chladného a zlověstného. „Snažím se tu být shovívavý a ty se chováš paličatě. Jestli nepůjdeš dobrovolně, svážu tě sám.“

„Ta troufalost,“ ušklíbne se Myra z pozadí. „Oslovuje tě tvým jménem. Tahle holka ztratila veškerý respekt!“

Její kruté urážky ignoruji. Vyplivnu plnou pusu krve na podlahu a agresivně se pokusím protlačit kolem Silasovy mohutné postavy ke svobodě. Potřebuji se prostě dostat ven ze dveří.

Ale Silas mě celou svou tělesnou vahou natlačí dozadu.

Na laciných podlahových prknech ztrácím pevnou půdu pod nohama. Ruce se mi mihnou ve vzduchu, když mé tělo letí vzad. Svět se zatočí a pak mi hlava s odpudivým nárazem udeří přímo o ostrou dřevěnou podstavu těžkého křesla.

Lebkou mi okamžitě vyšlehne oslepující agónie a vystřelí přímo po mé páteři dolů. Ze rtů mi unikne bezdechý sten. Místnost se rozmaže do mlhavé změti stínů a světla. Roztřeseně sáhnu nahoru, abych si nahmatala temeno hlavy. Prsty mám mokré a lepkavé. S hrůzou, která mi začíná svítat, si uvědomím, že mi hlava krvácí.

Dřív, než se můj otřesený mozek vůbec stihne z toho brutálního traumatu vzpamatovat, ruce mě chytí za kotník. Silas mě táhne po podlaze.

Řvu z plných plic jako o život. Nastupuje čistý instinkt přežití. Divoce máchám končetinami, kopu, škrábu všechno, na co dosáhnu, a prosím o milost. „Nechte mě jít! Prosím!“

Myra bez slitování skočí vpřed. Hodí svou tělesnou váhu na moji hruď a pevně mi přidrží mé vzpouzející se paže na zaprášených podlahových prknech. Cukám sebou a kroutím se, ale bolest hlavy roztočí celou místnost a odsává mi sílu.

Silas, s Myřinou pomocí, vytáhne smotek tlustého, hrubého provazu. Bez milosti mi pevně sváže zápěstí za zády a zatáhne za hrubá vlákna tak silně, až se mi zaříznou hluboko do kůže. Přesune se dolů, omotá provaz pevně kolem mých kopajících kotníků a spojí je dohromady v uzlu, který nepovoluje.

Nepřestávám křičet, hrdlo se mi z té námahy trhá, a prosím je, aby přestali. Aby Silas umlčel můj drásavý křik, odtrhne kousek tlusté stříbrné lepicí pásky. Přilepí mi ji přímo na pusu a spolehlivě mi jí zapečetí rty. Mé zuřivé, zoufalé výkřiky jsou utlumeny do ubohého fňukání.

Silas si mého svíjení a tlumeného vzlykání nevšímá, popadne mě za pas a hodí si mé svázané tělo přes rameno jako kus mrtvého masa. Krev z mé hlavy mi stéká po straně obličeje.

„Budeš dneska večer volný?“ ptá se ledabyle Myra a oprašuje si ruce, jako by zrovna dokončila nějakou domácí práci.

„Mafie mě nechá jít, jakmile bude doručena zástava,“ ujišťuje ji Silas, zatímco vychází z domu do chladného nočního vzduchu.

Bez okolků mě hodí na zadní sedadlo svého auta. Po celou tu rozmazanou, děsivou jízdu nekontrolovatelně vzlykám. Každý hrbol na silnici vysílá do mé krvácející hlavy čerstvý záchvěv agónie. Hrubé provazy mi dřou zápěstí a kotníky, dokud mé svázané končetiny neznecitliví. Páska na mých ústech zachytává vzlyky a nutí mě dusit se mou vlastní panikou.

Nevím, kolik času uplyne, než auto konečně se skřípěním zabrzdí. Dveře auta zabouchnou. Kufr cvakne. Silas otevře zadní dveře a fyzicky mě vyvleče ze sedadla.

Skrze vidění zalité slzami vidím skupinu mohutných, zanedbaných, po zuby ozbrojených mužů obklopujících auto. Vypadají přesně jako ta děsivá ochranka z klubu. Vzpouzím se v Silasově sevření a přes lepicí pásku ze sebe vydávám zuřivé, tlumené výkřiky o pomoc.

Mafiáni mě ignorují. Jeden z nich vykročí kupředu, ve svých obrovských rukou svírá tmavý igelitový pytel. Než stihnu odvrátit hlavu, přetáhne mi ten dusivý pytel přes krvácející hlavu a uvrhne mě do absolutní slepoty.

Nos mi naplní pach zaprášeného plastu. Hrubé ruce mě popadnou za paže a nohy. Strážci mě slepě nesou někam do toho děsivého neznáma. Srdce mi buší do žeber, tluče tak silně, že mám pocit, jako by mi mělo rozbít hruď. Všude kolem mě se rozléhá zvuk těžkých bot pochodujících po dláždění.

Ruce najednou pustí. Jsem surově hozena rovnou na tvrdou, studenou betonovou podlahu. Jakmile mé svázané kolena schytají ten hlavní náraz, vystřelí z nich bolest. Zasténám přes pásku a schoulím se do sebe v té dusivé temnotě.

Na celé místo padne těžké ticho. Pak to ticho přeruší hluboký, neuvěřitelně uhlazený a děsivě povědomý hlas.

„Tohle je ta tvá zástava?“ zeptá se uhlazeně hlas.

„Ano,“ odpoví Silas, z jeho hlasu kape nervózní zbabělost.

„Jméno?“ požaduje hlas.

„Tessa Mercerová,“ odpoví okamžitě můj otec.

Pod tou dusivou temnotou igelitového pytle mi začne srdce bít jako o závod. Hruď se mi napíná proti mým pevným poutům, jak bojuji, abych do sebe vtáhla kyslík. Ten hluboký, velitelský hlas se mi rozléhá v hlavě. Zní tak neuvěřitelně povědomě. Uvědomění mě zasáhne jako nákladní vlak a vyrazí mi z plic zbývající dech.

Ne. To nemůže být on.