"Cože? V žádném případě! Do Veridale se zasnoubit nepojedu!"

Jasný hlas se rozlehl opulentním salonem sídla na severozápadě. Evangeline Ashfordová stála pevně na svém, jemné rysy stažené do tvrdohlavého zamračení. Rozlehlé panství za vysokými okny se táhlo přes širé lány svěží travnaté pláně. Připomínalo skryté Šangri-La, úchvatný důkaz bohatství rodiny Ashfordů. Každý, kdo jej navštívil, v úžasu vzdychal nad jeho velkolepostí. Přesto uvnitř této pozlacené klece zuřila bitva vůlí.

Silas Ashford, její dědeček, seděl uvolněně v koženém křesle s vysokým opěradlem. Ruce měl opřené o hůl a využíval mírné, leč neústupné vytrvalosti. "To nezáleží na tobě, Evangeline," prohlásil. "Tvé zasnoubení jsme s rodinou Vaneových dohodli už před pěknou řádkou let. Ta dohoda je pevně daná. Všech pět synů rodiny Vaneových jsou vážení gentlemani. Jediné, co musíš udělat, je odcestovat tam a vybrat si jednoho, se kterým se zasnoubíš. Neboj se; určitě tam najdeš někoho, kdo se ti bude zamlouvat."

Evangeline si tiše odfrkla a zabořila se zpět do sametové pohovky. Každý kousek její bytosti vyzařoval okouzlující šarm. Oplývala krásou, která by si podmanila jakoukoli místnost, ale právě teď toužila jen po nezávislosti nad svým vlastním životem. Znala Silase natolik dobře, aby chápala jeho neústupný postoj; hádat se o smlouvě, kterou sám zosnoval, by nikam nevedlo.

Na rtech jí zahrál lišácký úsměv. "Dobrá," začala vyjednávat a její tón nabral na ráznosti. "Souhlasím, že pojedu. Ale hned teď uzavřeme přísný kompromis. Sourozenci Vaneovi se nesmí dozvědět mou skutečnou identitu ani to, jak vypadám."

Silas pozvedl stříbrné obočí a čekal na zbytek jejích podmínek.

"A navíc," pokračovala Evangeline a stanovila svou pevnou lhůtu. "Dávám tomu přesně jeden rok. Pokud se do dvanácti měsíců do žádného z nich nezamiluji, dostanu naprostou svobodu odejít. Od té chvíle si budu diktovat svou vlastní manželskou budoucnost bez jakéhokoliv vměšování."

Silas uvažoval nad jejími požadavky a jeho vrásčité prsty rytmicky poklepávaly o stříbrnou hlavici hole. Vždy obdivoval jejího ohnivého ducha. Když v očích své vnučky spatřil nezlomné odhodlání, svolil a přikývl. "Přijímám tvé podmínky."

O několik dní později se spalující žár na vlakovém nádraží ve Veridale opíral do rušného dláždění. Z betonu sálaly vlny horka, takže vzduch byl hustý a dusivý. Uprostřed zpocených davů, které spěchaly na své vlaky, stála poblíž hlavního východu ve skupince čtveřice nápadně pohledných mužů. Jejich výrazné rysy přitahovaly početné, obdivující davy. Kolemjdoucí z nich nemohli spustit oči. Osobní strážci se potili, když tvořili lidskou barikádu a odháněli ječící fanynky, jen aby jim vytvořili malý kousek životního prostoru. Nebýt jich, mnozí by se vrhli vpřed a dožadovali by se kontaktů.

Byli to bratři Vaneovi a cítili se naprosto mizerně.

Finley, nejmladší ze sourozenců, zatahal za límec své značkové košile a zanaříkal. "Je tu výheň! Proč dědeček trval na tom, abychom tu záhadnou holku vyzvedli osobně? To si vážně myslí, že nemáme nic lepšího na práci?"

Vedle něj si Caspian upravil tmavé sluneční brýle a stáhl si kšiltovku níž do čela. Jakožto obrovská celebrita, která se nedávno proslavila jako národní princ z pohádky, opovrhoval odhalováním se na veřejnosti. Odfrkl si. "Už jen to, že cestovala vlakem, vám řekne všechno. Ta holka bude venkovská vidlačka."

Raphael si hlasitě povzdechl. "Myslel jsem, že si dědeček dělá legraci, když mi včera řekl, že jeden z nás bude vybrán jako snoubenec někoho z venkova! Tak moc teď Dominicovi závidím. Náš nejstarší bratr se téhle ponižující pochůzce vyhnul pod záminkou práce."

Lucian, druhý nejstarší, stál upjatě vedle nich. Zachovával tichou, leč hmatatelnou nevoli, se zatnutou čelistí zíral na východ z nádraží.

Náhle se jejich společná noční můra zhmotnila.

Ze dveří nádraží vypochodovala dívka. Na sobě měla nevkusné červené šaty s květovanou výšivkou, které vypadaly, jako by je vyhrabala z dávno minulé éry příšerné módy. Tvář jí rámovalo otřesné, staromódní mikádo.

Zamířila přímo ke skupince. "Ahoj! Vy musíte být sourozenci Vaneovi, že jo? Já jsem Evangeline Ashfordová."

Bratři v naprostém děsu couvli.

Tohle nebyla ta nádherná víla, kterou jim dědeček sliboval. Místo toho stáli tváří v tvář dívce s tmavou pletí a nepřirozeným opálením. Tváře jí posévala výrazná, namalovaná znaménka a rty měla natřené dusivě zářivou růžovou rtěnkou ve stylu Barbie, která se tloukla s jejími červenými šaty.

Evangeline předstírala okamžité pobláznění a zamrkala na ně řasami. Zachichotala se. "Páni, dědeček mi nakonec nelhal. Jste fakt krasavci."

V duchu se jejich reakcím vysmála. *Tohle je to nejlepší, co může mocná rodina Vaneových nabídnout? Ani jeden z těchhle mužů není dost dobrý na to, aby se mi vyrovnal.*

Až do morku kostí znechucený Finley zrudl ve tváři. Málem nahlas zanadával. I kdyby pocházela z venkova, neměla by vypadat takhle směšně. Vykročil vpřed. "Co kdybyste se otočila a jela rovnou zpátky na venkov, slečno Ashfordová?"

Evangeline v přehnaném zmatku zamrkala očima. "Cože?"

Lucian si stiskl kořen nosu a držel se tenké špetky slušnosti. Nakonec zasáhl a vrhl na Finleyho varovný pohled. "Prostě nasedněme do auta a vraťme se nejdřív zpátky."

Skupinka se přesunula do VIP zóny pro vyzvedávání a nasoukala se do čekajícího luxusního vozu. Evangeline seděla v prostřední řadě, vmáčknutá mezi Luciana a Finleyho. Trýznivá jízda začala.

Během cesty předváděla Evangeline bezchybný výkon naprosto nechápavé vidlačky. Tiskla obličej k tónovanému sklu a lapala po dechu nad ubíhajícími městskými bloky. "Ach můj bože! Páni! Tak takhle vysoké jsou budovy ve velkých městech!"

Rty čtyř bratrů sebou souhlasně cukly. Vyměnili si pohledy čiré agónie. Co to mělo být, nějaká buranka, co je ve městě poprvé?

Pak, když přenesla váhu, Evangeline zahlédla kov lesknoucí se na Lucianově zápěstí. Plyšový kožený interiér Maybachu se zdál dusivě malý, když se Evangeline naklonila a lokty se zabořila do drahého čalounění. Popadla jeho paži a přitáhla si ji blíž. Její křiklavě růžové rty se pootevřely, jak na ty hodinky zírala. "Páni! Tyhle hodinky jsou tak hezké! Určitě stály pěkných pár stovek, že jo?"

Do kabiny padlo ticho jako kovadlina. Pár stovek? Ty hodinky na míru obepínající Lucianovo zápěstí stály třicet milionů!

Lucian, oněmělý a zděšený, stáhl ruku zpět. Bratři seděli prkenně na svých plyšových sedadlech a modlili se k jakékoli vyšší moci, která by je vyslyšela, aby tahle děsivá žena nepojala náklonnost k žádnému z nich.

Luxusní auto sjelo z rušné hlavní silnice a proklouzlo tyčícími se branami rozlehlého panství Vaneových. Po obou stranách široké příjezdové cesty se rozprostíraly bujné zahrady, vedoucí k masivnímu architektonickému zázraku, který sloužil jako hlavní rodinné sídlo.

Evangeline plácla rukama na okno a znovu hlasitě zalapala po dechu. "Týjo! Vaše sídlo je teda pěkně obrovské, co?"

Zatímco nahlas chválila masivní rozlohu sídla, v mysli se jí honilo tajné opovržení. *To je vtip. Tohle stísněné sídlo není ani z desetiny tak velké jako velkolepé panství mé rodiny tam u nás na severozápadě.*

Finleymu, který seděl přímo vedle ní, cuklo v oku. Dusivý pach jejího levného parfému smíšený s tou oslepující růžovou rtěnkou byl poslední kapkou. Ztratil nervy.

"To by stačilo, ty vidlačko!" vyštěkl Finley a natočil se, aby ji mohl zpražit pohledem. "Přestaň se chovat, jako bys byla poprvé ve světě! Tvoje chování už prostě dál nesnesu!"

Napětí v autě prudce vzrostlo a okamžitá dynamika začala být napjatá a výbušná. Tíživé ticho, které následovalo po jeho výbuchu, mluvilo za vše. Žádný ze tří mužů vedle nich nenabídl dívce na obranu ani jediné slovo. Caspian prázdně zíral z okna a zoufale si přál být kdekoli jinde. Raphael si mnul bušící spánky, jako by odháněl náhlou migrénu. Lucian upíral své chladné oči před sebe a měl zaťatou čelist. Sdíleli Finleyho naprostou neschopnost ji vystát, sjednoceni ve svém hlubokém znechucení a rezolutním odmítnutí ženy sedící mezi nimi.