Elsie otevřela těžké mahagonové dveře do Serenina soukromého odpočívadla v elitní nemocnici Summit. Nesla velkou tašku s objednaným jídlem na zakázku, předcházela jí bohatá vůně pečeného masa a koření. Serena už byla vzhůru a seděla na okraji kožené pohovky. Navzdory vyčerpávající desetihodinové operaci vypadala pozoruhodně klidně.

„Oddřela sis ubíjející směnu, tak jsem přinesla posily,“ oznámila Elsie a položila tašku na skleněný stůl.

Serena zachytila vůni a pohlédla na elegantní logo vylisované ze zlaté fólie na obalu. „Salt & Smoke?“

Elsie se zářivě usmála a začala vytahovat krabičky. „To si piš. Nechala jsem jejich šéfkuchaře připravit tohle jídlo na zakázku přímo pro tebe. Považuj to za odměnu.“ Získat objednávku na zakázku z nejprestižnější restaurace v Kingsportu vyžadovalo vážný vliv, ale Elsie to považovala za malou cenu.

S divadelním, těžkým povzdechem klesla do protějšího křesla a vyzula si podpatky. „Ale vážně, Sereno, podívej se na sebe. Dřeš se až do úmoru. Opravdu stojí zacházení do takových extrémů a vyčerpání kvůli mrzákovi za všechny ty potíže?“

Serena nezaváhala ani na mikrosekundu. Setkala se s Elsiiným pohledem přímo. „Život je pořád život,“ prohlásila pevně. „Stojí to za to.“

Skutečnost, že jí tento úkol zadal Magnus, si nechala pro sebe. Tiché jídlo sotva začalo, když Serenin telefon agresivně zavibroval na skleněném stole. Na obrazovce blikalo jméno Wyatta Langdona. Přejetím prstu to zvedla.

„Šéfko, trčím před těmi střeženými branami!“ vybuchly z reproduktoru Wyattovy hlasité stížnosti. „Dostat se do nemocnice Summit je jako snažit se proniknout do vojenského trezoru. Ochrana je tu šílená a odmítají mě pustit dál.“

Serena oddálila telefon od ucha a podívala se na Elsie. „Můj kamarád uvízl u hlavní brány.“

Elsie mávla rukou a už vytahovala svůj vlastní telefon. „Hned mu povolím vstup. Dej mi vteřinu.“

O chvíli později nakráčel do soukromého odpočívadla Wyatt. Rozhlédl se, oči se mu rozšířily, jak vstřebával opulentní prostředí zařízení, které vlastnili Daltonovi. Obrátil pozornost k Sereně a v očích mu planula intenzivní zvědavost.

„Co přesně děláš v nemocnici Summit?“ vyzídal Wyatt a udělal krok blíž. „Tohle místo je vyhrazeno pro nejvyšší vrstvu společnosti. Kdo by si mohl vůbec vyžádat tvůj osobní lékařský zákrok?“

Serenin výraz okamžitě ztvrdl. Upřela na něj chladný, děsivý pohled, který ho zmrazil v pohybu. „Přestaň klást nebezpečné otázky, Wyatte. Starej se o svou práci a nepleť se do věcí, do kterých ti nic není.“

Wyatt ztěžka polkl, chlad v jejím hlase nepřipouštěl žádný prostor pro argumenty. „Rozumím. Jen to zkouším.“

Krátce nato vyšel Wyatt tyčícími se skleněnými dveřmi nemocnice, dychtivý dostat se co nejdál od Serenina mrazivého pohledu. Procházel rozlehlým nádvořím a mířil k východu. Sotva dosáhl perimetru, ozval se zoufalý hlas.

„Pane Langdone! Bohudíky, že jsem vás konečně našel!“

Wyatt se zastavil a sevřel čelisti. Tiberius Vance se k němu řítil a prakticky zakopával o vlastní nohy, aby zkrátil vzdálenost. Odhodil veškerou svou obvyklou aroganci vysoké společnosti a nahradil ji zběsilým, poníženým chováním. Darius Vance šel v patách za svým otcem, vypadal hluboce nesvůj, ale stejně zoufalý.

Tiberius se Wyatta snažil vypátrat už dny. Masivní smlouvy mezi skupinou Vance a skupinou Atlantis se hroutily a hrozilo, že s sebou stáhnou i majetek rodiny Vanceových.

„Pane Langdone, muselo dojít k nějakému nedorozumění,“ prosil Tiberius a na tváři vykouzlil zoufalý úsměv. „Skupina Vance a Atlantis jsou už roky blízcí partneři. Nemůžete s námi takhle přerušit styky. To nás zničí!“

Wyatt staršímu muži nevěnoval ani druhý pohled. Rty se mu zkřivily v úšklebek čirého pohrdání. „Pane Vance, můj tým svůj postoj jasně vysvětlil. Nemám tušení, proč mě pořád otravujete.“

Tiberiuse polil studený pot a ruce se mu třásly. „Pane, prosím, dejte nám šanci napravit, co se pokazilo...“

„Atlantis tu není od toho, aby uklízela vaše průšvihy,“ přerušil ho Wyatt hlasitým a nemilosrdným hlasem. „Uvědomujete si vůbec ty masivní finanční ztráty, které jsme utrpěli kvůli vaší naprosté neschopnosti? Už léta jsme vás chtěli odkopnout.“ Wyatt se odmlčel a zúžil oči, když zasadil poslední ránu. „Od této chvíle jsou skupina Atlantis a skupina Vance oficiálními nepřáteli. Neobtěžujte se k nám přilézt zpátky.“

Darius předstoupil, tvář mu zrudla zuřivostí. Už dál nesnesl pohled na to, jak se jeho otec ponižuje. „Pane Langdone, když už se k nám otáčíte zády, dejte nám alespoň skutečný důvod! Co jsme udělali, že si zasloužíme takové zacházení?“

Wyatt od sebe Dariuse odbyl jako kus špíny na svém saku. „Mou jedinou chybou bylo, že jsem se vůbec stýkal s odpadem, jako jste vy. Zmizte mi z očí.“

Odkráčel a nechal oba muže stát na chodníku v omráčeném tichu. Darius zaťal pěsti a těžce oddechoval. Byl připravený vrhnout se vpřed a vyvolat veřejnou scénu, ale Tiberius chytil svého syna za paži a fyzicky ho zadržel.

„Zastav!“ zasyčel Tiberius, jehož sevření bylo tak pevné, že zanechávalo modřiny. „Jestli tu teď uděláš scénu, jsme vyřízení.“

„Tati, slyšels, jak nás nazval?“ soptil Darius a táhl proti otcovu sevření. „Dřív nás o schůzky prosil a teď se k nám chová jako k odpadkům!“

Zatímco Vanceové stáli a bědovali nad svým náhlým a ponižujícím pádem, automatické dveře nemocnice se rozletěly. Do chladného ranního vzduchu vyšla Serena, její držení těla bylo vzpřímené a velitelské.

Darius si jí okamžitě všiml. Oči se mu rozzářily zlomyslnou radostí, že má terč pro svůj vroucí vztek. „Sereno? Co tu k čertu děláš?“

Serena se zastavila, její pohled po nich přelétl s odtažitou lhostejností.

Darius se ušklíbl a vstoupil jí přímo do cesty. „Je ten tvůj ubohý nový život tak strašný, že nás pronásleduješ? Snažíš se připlazit zpátky do bohaté rodiny, protože sama nedokážeš přežít? Ubohé.“

Serenin tón byl klidný, přesto prořezával vzduch s ostrostí břitvy. „Nefandi si.“

Chtěla ho obejít, ale Darius jí agresivně znovu zablokoval cestu. „Ukaž nějaký respekt!“ zařval a jeho hlas se hlasitě rozléhal nádvořím. „Naše rodina tě živila! Bydlela jsi u nás! Takhle nám to oplácíš? Byl jsem tvůj bratr!“

Zdálo se, že teplota kolem Sereny klesla pod bod mrazu. Její oči se střetly s jeho. „Bratr?“ zopakovala a její hlas byl nasáklý jedem. „Opravdu jsi hoden toho, aby ti někdo říkal bratře?“

Darius se zadrhl ve slovech a jeho obličej se zkřivil vztekem, ale Tiberius rychle vstoupil mezi ně, aby zmírnil eskalující napětí. Tón staršího muže postrádal emoce a byl odmítavý, když pohlédl na dívku, kterou kdysi nazýval dcerou.

„Neztrácej s ní dech, Dariusi,“ konstatoval Tiberius chladně. „Bianca je teď naše jediná pravá dcera. Sereno, to, zda žiješ, nebo zemřeš, pro nás nic neznamená.“

Ze Sereninných rtů vyklouzl temný, posměšný smích. Podívala se z Tiberia na Dariuse a v očích jí zableskl nebezpečný slib. „Zapamatuj si přesně tahle slova.“

Bez dalšího pohledu se otočila a odešla, její kroky se odrážely od chodníku.

Tiberius se zamračil a sledoval její ustupující postavu, dokud nezmizela za rohem. „Jak dokázala venkovská holka vyjít z elitní nemocnice, kterou vlastní Daltonovi?“ zamumlal a myslí mu přeběhl záblesk skutečných pochybností. „Obyčejní lidé tam nemůžou jen tak nakráčet.“

Darius si odfrkl a promnul si čelist. „Je to nula, tati. Není schopná mít opravdové kontakty. Pravděpodobně se tam vplížila, aby si došla na záchod, nebo se ztratila. Nepřipisuj jí příliš velkou důležitost.“

Mezitím, na míle daleko, v opulentním sídle Vanceových, byla hrozba finančního krachu tou nejvzdálenější věcí z Biančiny mysli.

Seděla přímo uprostřed masivního plyšového koberce ve své ložnici. Všude kolem ní se třpytily hromady zlatých a stříbrných šperků. Náhrdelníky, náramky, diamantové náušnice a těžké řetězy byly rozprostřeny jako dračí poklad. Svírala na hrudi tlustý náramek posázený diamanty jako záchranné lano. Hluboce zakořeněná hrůza z návratu do chudoby, z návratu do skromného a stísněného domova rodiny Montellových ji pronásledovala každou bdělou vteřinu. Toto bohatství bylo jejím jediným brněním proti hlodavé nejistotě, která jí hrozila, že ji pohltí.

Opatrně vložila náramek zpět do sametové krabičky, zvedla svůj smartphone a vrátila se ke svému každodennímu rituálu.

Upravila si osvětlovací kruh a ujistila se, že na její tvář dopadá dokonalé světlo. Vytočila filtry krásy na maximální nastavení, rozmazala všechny nedokonalosti a začala pořizovat silně filtrovaná selfie. Pózovala s přehnanými špulením rtů, mrkala, dělala znamení míru a ujišťovala se, že v pozadí jsou vidět třpytivé hromady šperků.

Po pečlivém výběru těch nejlepších fotek začala psát popisky pro svůj Instagram a zakrývala svou hlubokou nejistotu ješitným, falešně skromným vychloubáním.

Napsala první příspěvek a zírala na obrazovku: *Panebože, prostě, řekla jsem rodičům, že jedno auto stačí, že jo? Ale ne, museli mi koupit PĚT luxusních aut. Uf, je to takový boj, být takhle rozmazlovaná. #CarGoals #TooBlessedToStress*

Rychle přešla k druhému příspěvku a připojila fotku sebe samotné ověšené diamanty: *Takže moji bratři mi říkali: ‚Tyhle šperky POTŘEBUJEŠ,‘ a já na to: ‚Kluci, klídek, další věci nepotřebuju.‘ Ale oni trvali na svém: ‚Jsi naše jediná sestra, MUSÍME tě rozmazlovat.‘ Fajn, tak já si to asi vezmu. #SisterPrivilege #AllTheSparkle*

Zarazila se a poklepala si pěstěným nehtem na bradu. Potřebovala ještě jeden krok, aby si upevnila svou image. Aby to všechno završila, přidala poslední, falešnou stížnost: *Teda fakt nevím, co s těmi všemi penězi navíc dělat. Mám si koupit další kabelku Birkin, nebo to prostě darovat charitě? #RichGirlProblems #HelpMeDecide*