Telefon mi zabzučel v dlani a jeho neúprosné vibrace rozechvěly mé bolavé nervy stoupající podél paže. Stála jsem na chodníku před Daphninou impozantní korporátní budovou druhý den ráno a zírala na prasklý displej. Ranní vítr se proháněl kolem betonových sloupů v centru města, ale chlad, který se mi vsakoval do kostí, s počasím neměl nic společného. Jonah se hroutil.

*JONAH: Řekni mi, žes to ještě neudělala.*

*JONAH: Není to nějaká nejasná práce s ubytováním? Vždyť ani nevíš, kdo ten klient je. Otoč se, Frey. Dexter ti v baru dal noční příplatek. Přežijeme i bez toho.*

*JONAH: Odpověz mi, nebo přísahám, že tam pojedu.*

Trhaně jsem se nadechla a odepsala; palce jsem měla ztuhlé chladem. *Právě podepisuju ty papíry. Slibuju, že při první známce nebezpečí odejdu. Věř mi, Jonahu. My tohle potřebujeme.*

Na obrazovce zatančily tři šedé tečky. Otupělá dospívající mysl mého bratra si kalkulovala každý ten nejhorší scénář. Náš otec nás oba naučil, jaká je brutální cena slepé důvěry, a zanechal v nás jizvy, kvůli kterým Jonah pochyboval o jakémkoli záblesku štěstí. Nesnášel myšlenku, že bych měla bydlet s cizím člověkem pod jednou střechou.

*JONAH: Definuj nebezpečí. Vlastně na to zapomeň. Budeš mi psát úplně každý den. Ráno a večer. Jestli jednou vynecháš, volám poldy.*

*Platí,* odepsala jsem a donutila se k úsměvu, který nemohl vidět. *Jsi na rychlý volbě číslo jedna. Běž do školy.*

Strčila jsem si telefon hluboko do kapsy odřených džín. Zvedla jsem bradu a donutila oči sledovat tyčící se skleněnou fasádu firemního sídla. Včera jsem zajištění téhle práce vnímala jako chycení záchranného lana. Dnes na mě tíha reality doléhala a hrozila zničit moje odhodlání. Ale zaváhání bylo luxusem, který jsem si nemohla dovolit. Šest tisíc měsíčně znamenalo přežití.

Prošla jsem přes těžké otáčecí dveře a vyměnila chaotickou městskou ulici za klimatizované bezpečí. Sterilní vzduch mě praštil do zarudlých tváří a ochladil mou pádící krev. Vydala jsem se rovnou k výtahům a ignorovala odsuzující pohled hlídače na recepci, který si měřil moje tenistky ze sekáče a vybledlou flanelovou košili.

Nahoře jsem vešla do Daphniny kanceláře. Seděla za svým bezchybným mahagonovým stolem jako dokonalé zjevení v krémově bílém kostýmku na míru. Zabrala jsem si tu elegantní koženou židli naproti ní se zády rovnými jako prkno. Odtřela jsem si zpocené dlaně o drsnou látku džín, a přála jsem si, aby to tření dokázalo vymazat ten zběsilý rytmus mého tepu.

„Dobré ráno, Freyo. Vypadáte nervózně,“ poznamenala Daphne a její ostrý pohled mě přikoval na místo.

„Jsem jen natěšená na detaily,“ oponovala jsem a udržela hlas v rovině.

Daphne posunula přes stůl tlustou modrou složku. Na jejím obalu spočívalo těžké stříbrné pero. Jakmile jsem po něm sáhla, přes Daphninu vyrovnanou tvář se přelila hmatatelná vlna úlevy. Ramena jí klesla o zlomek centimetru. Napětí kolem úst se jí vytratilo. Ta samotná síla její úlevy ve mně rozezněla slabý varovný zvoneček. Proč majitelce elitní agentury tak záleželo na tom, aby si uvázala nějakou nezajímavou hospodyni?

„Pracovní smlouva a dohoda o mlčenlivosti,“ prohlásila Daphne a poklepala na složku.

Otevřela jsem obal. Zírala na mě Dohoda o mlčenlivosti, hutný blok právních hrozeb a vynuceného mlčení. Ten pohled ve mně spustil přízračné bodnutí na tváři. Mrazivý vzduch v místnosti zhoustl. Vzadu na jazyku jsem cítila Griffinův hořký, arogantní úšklebek. Znovu jsem cítila tu ostrou facku od šeku za mlčení dopadajícího na mou tvář. Ten nevolný vzpomínkový záblesk na mocné muže, co se penězi vykupovali z následků, mi stahoval plíce a nutil je zoufale lapat po kyslíku.

*Nech toho,* přikázala jsem si a zaryla nehty do stehen. *Pohřbi to.*

Hnána zoufalou, všeobjímající potřebou peněz, jsem popadla stříbrné pero. Nařízla jsem svůj podpis přes tečkované čáry. Neobtěžovala jsem se ty klauzule číst. Žádné množství právnického žargonu mě nemohlo vyděsit víc než zprávy o vystěhování, co se nám hromadily na kuchyňské lince. Přeloupla jsem na pracovní smlouvu a podepsala i tu, čímž jsem se upsala tomu neznámému klientovi.

Zavřela jsem složku a posunula ji po hladkém dřevě zpátky.

Daphne vydechla a upřímný úsměv rozbil její přísnou fasádu. „Hotovo. Teď, chcete znát identitu svého nového zaměstnavatele?“

Opřela jsem se o to vrzající kožené křeslo. „Kdo je to?“

Odmlčela se a spojila si ty své pěstěné prsty do stříšky. „Milujete baseball?“

Ta otázka mě zasáhla jako fyzická rána. Moje reakce byla instinktivní, jedovatá a okamžitá.

„Nesnáším baseball,“ vyprskla jsem a ta slova chutnala jako jed. „Pohrdám tou hrou. Pohrdám na ní naprosto vším.“

Mysl mi zalil obraz místního stadionu – řev davu, nedotknutelní atleti, ti zkorumpovaní muži, co zneužívali svého statusu k tomu, aby ničili dívky, jako jsem já. Své noci jsem trávila drhnutím zvratků z podlahy baru, zatímco hráči jako Griffin házeli polibky svým přítelkyním na obřích televizních obrazovkách. Tenhle sport reprezentoval všechno odporné a namyšlené v mém životě.

Daphne zamrkala a oči se jí překvapením rozšířily. Ale místo toho, aby smlouvu zrušila, vyvolalo v ní to mé čisté opovržení na tváři zjevné potěšení. Přes rty jí probublal ostrý smích.

„Opravdu?“ tlačila na to a naklonila se přes stůl dopředu.

„Nemám o ten sport sebemenší zájem,“ ujistila jsem ji mrazivým tónem.

„To je ohromná zpráva,“ prohlásila Daphne. „Protože váš nový šéf je divoce populární legenda MLB.“

Žaludek mi spadl. Hráč baseballu. Můj nový zaměstnavatel patřil přesně k tomu druhu arogantních, nedotknutelných mužů, kterým jsem přísahala se vyhýbat. Ale inkoust na smlouvě už zasychal a ten slib plné spíže mě k židli přikoval napevno.

„Umím uklízet dům,“ slíbila jsem jí a probíjela se skrz narůstající děs. „Můj hluboký odpor k jeho profesi moje povinnosti absolutně neovlivní. Vím, jak sklopit hlavu a hledět si svého.“

„O tom nepochybuji,“ řekla Daphne a vzala do ruky svou značkovou kabelku. „Pojďme se s ním setkat.“

Cesta na sever mi připadala jako výlet na jinou planetu. Nechaly jsme smog a dopravní zácpy Ashwood Bay za sebou a vyměnily rozpraskaný asfalt za dlouhou, klikatou pobřežní dálnici. Daphne řídila tiché, elegantní luxusní auto. Z reproduktorů se linula klasická hudba a mísila se s vůní drahé kůže a slaným oceánským vánkem, který k nám proudil nedovřenými okénky.

Sledovala jsem, jak se krajina mění. Hustá městská zástavba ustoupila svěžím, nedotčeným lesům a dramatickým útesům tyčícím se nad bouřícím mořem. Čím hlouběji do divočiny jsme jely, tím víc se mi stahoval uzel v žaludku.

Po hodině ta klikatá cesta náhle skončila. Cestu nám blokovala tyčící se, zlověstná železná brána. Silné kamenné sloupy lemovaly vstup a nesly těžkou mosaznou desku s vyrytým krouceným písmem: *Sídlo Belmont*.

Daphne stáhla okénko, aby pozdravila soukromou ochranku umístěnou v opevněné budce. Mávnutím ruky ji pustili dál, aniž by se dvakrát podívali. Železné brány zaúpěly a rozestoupily se, aby odhalily dokonalou, palmami lemovanou příjezdovou cestu sahající hluboko na pozemek.

Štěrk pod pneumatikami křupal. Dokonale zastřižené živé ploty tvořily bezchybný zelený koridor. Pak se stromy rozevřely a do očí nám udeřil ten dům.

Nebyl to jen dům. Bylo to rozlehlé panství ze světlého kamene, co vypadalo, jako by ho vytrhli ze stránek učebnice evropského dějepisu. Vysoká, klenutá okna zachytávala ranní světlo a leskla se jako zasazené klenoty. Linie střechy se rozpínala v monumentálních, impozantních štítech. Z čisté rozlehlosti toho místa se mi tajil dech. Působilo nedotknutelně. Vyzařovala z něj aura starobylé, absurdně bohaté noblesy; pevnosti, co byla navržena k tomu, aby zbytek světa udržela zamčený venku.

Daphne zajela autem na masivní kruhovou příjezdovou cestu a vypnula motor. Ticho, které následovalo, působilo těžce.

Odepnula jsem si bezpečnostní pás a otevřela dveře. Ten panenský vzduch voněl jako jehličí a mořská mlha. Zezadu jsem popadla svou obnošenou tašku a cítila ten naprostý kontrast mezi roztřepeným plátěným popruhem a tímhle milionářským prostředím.

Daphne obešla kapotu auta; podpatky jejích drahých lodiček cvakaly o kamennou dlažbu. Odmlčela se a prohlížela si ten hustý pruh stromů, který lemoval udržované trávníky.

„Jedno varování, Freyo,“ upozornila mě Daphne a z jejího tónu se vytratil ten její veselý okraj. „Netoulejte se po těch zalesněných pozemcích sama.“

Hodila jsem si tašku přes rameno. „Proč? Bezpečnostní rizika?“

„Medvědi,“ opravila mě ostře. „Po vnějších okrajích pozemku se pohybují divocí medvědi. Držte se na zpevněných cestách a na nejbližší zahradě za domem.“

Stisk kolem tašky se mi zúžil. Ta izolovanost tohohle sídla na mě tvrdě dopadla. Byla jsem na míle od města, uvězněná za železnou bránou a obklopena divokými predátory – a to jsem ani ještě nepoznala toho chlapa, pro kterého jsem měla pracovat.

„Rozumím,“ zamumlala jsem a bojovala s náhlým nutkáním skočit zpátky do auta.

„Dobře. Pojďte za mnou,“ přikázala Daphne.

Odvedla mě pryč od grandiózního hlavního vchodu a navedla mě na klikatou kamennou cestu, která dům obepínala po straně. Napětí, které z Daphne vyzařovalo, ještě znásobovalo moje vlastní napětí.

Vyšly jsme do rozlehlé, dokonale upravené zadní zahrady. Tráva vypadala, že je jemnější než koberec u mě v obýváku. Uprostřed toho obrovského zeleného trávníku stál muž.

Stál k nám svými širokými zády, oblečený do šedých tepláků a upnutého černého trička, které se napínalo přes obrovskou plochu ramen. Zvedl svalnatou paži a prudce mrštil oslintaný tenisák někam daleko přes hřiště. Tři obrovští psi – jeden energický husky a dva zlatí retrívři – vystartovali za ním, zatímco se jim od kamenných zdí odrážel štěkot.

Muž se otočil, aby se díval, jak běží.

Vzduch se mi vypařil z plic. I přes mou hluboce zakořeněnou nenávist k tomuhle sportu jsem toho obra s bouřkovýma očima poznala okamžitě. Ta drsná čelist zastíněná tmavým strništěm. Intenzivní, zádumčivé rysy. Zdivočelé tmavé vlasy rozevláté mořským větrem.

Vaughn Mercer.

Byla to absolutní baseballová královská rodina. Jeho tvář vládla sportovním kanálům. Byl předmětem nekonečných obálek časopisů. A co bylo důležitější, byl to ten samý muž, co na mě zíral dolů z těch ošoupaných plakátů, kterými měl můj bratr Jonah polepené stěny svého pokoje. Můj bratr ho uctíval k zbláznění a od dětství sledoval každý jeho krok do síně slávy.

Vaughnův pohled se k nám zafixoval. Jeho reakce byla okamžitá, výbušná a burácející.

„Co to má kurva znamenat?“ zařval. Jeho hluboký, hrubý hlas zasáhl vzduch jako fyzický úder a snadno se přenesl přes tu rozlehlou pláň trávníku.

Ucukla jsem a instinktivně ustoupila o půl kroku. Z toho čirého nepřátelství, které sálalo z jeho masivního těla, se mi tep rozbušil do žeber v šíleném rytmu.

Daphne ani nemrkla. Udržela si své dokonale vznešené držení těla, zatímco se k nám Vaughn blížil svým dravčím krokem. Přes trávník přešel úděsnou rychlostí a zastavil se jen pár stop od nás. Takhle zblízka byla ta jeho čirá velikost naprosto ohromující. Týčil se nade mnou jako bouře zběsilosti a nepoddajných svalů.

„Tohle je Freya Thorne,“ oznámila Daphne hlasem hladkým a nedotčeným. „Vaše nová hospodyně.“

Vaughn se na Daphne ani nepodíval. Jeho pohled ostrý jako břitva a děsivě intenzivní sjel přímo ke mně. Jeho bouřlivě šedé oči mi přejely po opraných džínách, poškrábaných tenistkách a roztřepené tašce, co jsem svírala až s klouby zbělenými křečí. To zkoumání působilo jako surová, nenásytná čepel, co mi seškrabávala kůži. Rozpitval mě až na kost ještě dřív, než jsem do plic zvládla vtáhnout aspoň mělký nádech.

„Ne,“ vyštěkl to jediné slovo odkapávající absolutním odmítnutím.

Pak svůj rozzuřený pohled stočil zpět na Daphne. „Jasně jsem ti říkal, ať se mi přestaneš kurva plést do života. Nechci v mým domě žádný tvoje ubohý toulavý psy, Kensingtonová.“

Žaludek mi klesl. Ta urážka zasáhla cíl a rozpálila mi hrdlo studem.

„Ušetři nás oba těch obrovskejch sraček a starostí,“ zavrčel Vaughn a ukázal směrem na příjezdovou cestu. „Okamžitě si ji s sebou zase vezmi a vypadněte.“

Z toho jedu v jeho hlase jsem si připadala jako odpad. Stála jsem paralizovaná a svírala svou lacinou tašku, zahozená stranou ještě předtím, než jsem stihla do jeho domu strčit vůbec nohu. Chtěla jsem se potopit do toho panenského trávníku a zmizet. Chtěla jsem utéct zpět do bezpečí mého stísněného, zchátralého bytu.

Ale Daphne jen pevně zasadila své drahé podpatky do trávníku. Do jejího hlasu se vpletl úděsně veselý tón.

„Obávám se, že tohle nemůžu udělat, Vaughne,“ vyhrkla a překřížila si paže. „Už jsem jí totiž nevratně vyplatila plat na účet. Není to vratné.“

Vaughnovi tikalo v čelisti. Svaly na tvářích mu pulzovaly tak, že jsem myslela, že mu pod tím tlakem rupnou zuby. Přes tvář mu přelétl tmavý, nebezpečný stín.

„Za tuhle sračku nic platit nebudu,“ procedil skrz zuby a jeho hlas klesl na smrtící, dusivé decibely. „Ne v mým vlastním domě.“

Jeho hořký přístup ukázal úplně vše. Najednou bylo bolestivě jasné, proč tu z práce nikdo nikdy dlouho nevydržel. Ten chlap byl chodící bouřka, pekelně odhodlaný zničit každého, kdo by se opovážil narušit jeho osobní prostor.

Dívala jsem se na zem a cítila, jak se mi do žil vlévá nutkání uprchnout. Ale pak mi před očima probleskla jedna myšlenka. Prázdné krabičky léků na matčině nočním stolku. Jonah sedící za kuchyňským stolem, jak slepuje roztržený hřbet zapůjčené učebnice. Zastřená bolest v mém žaludku po tom, co jsem vynechala večeři, jen aby se mohli najíst oni.

Uprostřed hrudi mi explodoval zoufalý a bouřlivý oheň. Plameny olizovaly moji pohmožděnou pýchu a spalovaly můj strach. Nemohla jsem si dovolit o toto záchranné lano přijít. Raději bych na tomhle dokonalém trávníku zemřela, než abych se vrátila zpět a znovu se topila v dluzích.

Narovnala jsem svá úzká ramena. Přimáčkla jsem si tašku blíž, zvedla bradu a střetla se s těmi jeho rozbouřenými, temně šedými očími z očí do očí.

„Takže se se mnou prostě budete muset smířit,“ prohlásila jsem rázně. Hlasivky mi chrastily třesem, já ho přemohla a ukázala každičkou unci vzdoru, jakou jsem měla. „Protože já vám nevrátím něco, co už bezpečně sedí na mém bankovním účtu.“

Na dvůr dopadlo čiré ticho.

Vaughn úplně ztuhl. Jeho bouřlivě šedé oči potemněly něčím těžkým, primárním a naprosto nečitelným. Vzduch mezi námi zapraskal nebezpečným napětím. Vypadal jako muž, co se právě chystá vypustit do světa hurikán.

Ale ještě než se stihl bránit a než ta jeho furie stačila spadnout na moji hlavu, propukl za ním neovladatelný chaos.

Tři obrovští psi sprintovali přes prázdnou louku a jejich tlapky rozrývaly trávník. Daphne vyjekla náhlou panikou a celá její kompoziční fasáda se rozsypala.

„Vaughne! Zastav je!“ žadonila a začala couvat dozadu. „Zastav svoje psy!“

Vaughn se otočil, aby zaštěkl povel, ale už bylo příliš pozdě. Jeden zlatý retrívr se mu prohnal přímo kolem jeho svalnaté nohy. Ten obří pes svého páníčka ignoroval a přiřítil se přímo ke mně. Mosazná visačka na obojku zachrastila a chytala sluneční paprsky tak, aby odhalila jméno na kovu vyryté: *Maple*.

Dech se mi zasekl v hrdle, když to zvíře zastavilo pouhých pár centimetrů od mých kolen.

Maple ke mně šťastně přicupitala. Otevřela tlamu a bez sebemenších zábran upustila oslintaný, žlutozelený tenisák přímo k mým ošoupaným teniskám. Tenisák mi narazil do prstu. Maple se zdvořile posadila na zadní, naklonila hlavu, začala rychle vrtět ocasem a prostě jen čekala, až si s ní začnu hrát.